V zemi na Pyrenejském poloostrově hraje zásadní roli volební systém. Takzvaný majorizovaný poměrný systém pomáhá nejsilnějším formacím tím, že mandáty rozděluje v menších volebních obvodech. Čím je náskok nejsilnějších stran před těmi ostatními větší, tím větší mandátový bonus dostávají. Pomáhá ale i regionálním stranám, které sice mohou být celostátně slaboučké, ale na úrovni provincií získávají své bonusy. A ty jim umožňují zásadně ovlivňovat centrální politiku.

Všechny tyto trendy se naplno projevily v letošních španělských volbách.

Pyrrhovo vítězství opozice

Volby vyhrála středopravicová Lidová strana (PP) vedená Albertem Núñezem Feijóem, která dostala 33,1 procenta hlasů a díky příznivému rozložení voličů obdržela 136 mandátů. Velký favorit se postaral o rekordní posílení oproti roku 2019 a vítězství získal prakticky ve všech španělsky mluvících částech země. Zaostal však za předpokládaným výsledkem.

Druzí skončili vládnoucí socialisté (PSOE) vedení úřadujícím premiérem Pedrem Sánchezem, již vybojovali jen o 1,4 procenta hlasů méně než vítěz voleb a zvítězili v řadě regionů, kde španělština není mateřským jazykem. Jejich 122 získaných křesel je více než minule, i než předpokládaly průzkumy.

Pravicoví populisté z uskupení Vox mají 12,4 procenta hlasů a 33 mandátů, což představuje velkou ztrátu proti volbám v roce 2019. Hůře si vedla i radikální levice, pro tyto volby sjednocená do koalice Přidat (Sumar), s 12,3 procenta a 31 křesly. PP spolu s Voxem ani PSOE společně s koalicí Sumar nedisponují sněmovní většinou.

Regionální formace, konkrétně hlavně katalánské a baskické, získaly jen 28 křesel, a jsou tak mnohem početně slabší než dosud. Díky volebnímu patu však jejich celková váha rapidně vzrostla.

Fungující strašení

Komentáře domácích i zahraničních novin, například Financial Times nebo FAZ, se předhánějí v líčení hrůz konfrontační volební kampaně, kterou provázely stíny z minulosti – stále nezhojené rány z občanské války a dlouhé Frankovy diktatury, ale i z terorismu baskických radikálů a katalánského separatismu.

Levice především osočovala lidovce z chystané spolupráce s Voxem. Tvrdila, že zvrátí všechny reformy Sánchezovy vlády a vrátí zemi zpět, nebo dokonce do éry občanské války. Feijóa neváhala obvinit z přátelství s lidmi s vazbami na místní i mezinárodní mafii včetně Escobarova medellínského kartelu. Pravice se pro změnu ostře navezla do premiéra Sáncheze za spolupráci s baskickou separatistickou Euskal Herria Bildu (EHB), která na své kandidátky umístila nejednu osobu odsouzenou za teroristické činy ETA. Feijóo kritizoval i jeho vstřícnost k separatismu a progresivistické výstřelky.

Strašení návratem do minulosti, podepřené tím, že lidovci po svém jarním triumfu v regionálních volbách skutečně na několika místech vládnou společně s Voxem, přineslo své plody. Socialistům se podařilo vysát hlasy některých regionálních stran a takřka dohnat ztrátu na lidovce. Lidovci zároveň maximalizovali svůj výsledek na úkor Voxu a tím de facto zařízli užší spolupráci.

Rozhodne Puigdemont

Obě největší strany jsou nyní v pasti. Feijóo dobře ví, že mezi autonomisty a separatisty mu pšenka nepokvete. Proto se snaží přesvědčit socialisty, aby v rámci férového souboje umožnili vznik jeho menšinové vlády. A to i za cenu krví vykoupených programových ústupků. Španělská ústava ovšem po vzoru německé zavedla takzvané konstruktivní vyjádření nedůvěry, které znesnadňuje sestřelení vlády. Do tohoto risku se PSOE nebude chtít.

Ladislav Mrklas

Sánchez navíc neopustil myšlenku, že si udrží premiérské křeslo. Cestu k němu dláždí spolupráce s autonomisty. A ­ovšem také s radikálními separatisty ze Společně pro Katalánsko (JxCat), jež má blízko ke strůjcům nelegálního referenda o samostatnosti z roku 2017 v čele s odsouzeným a v belgickém exilu žijícím katalánským expremiérem Carlesem Puigdemontem. Katalánští i baskičtí separatisté jsou si vědomi své síly a chtějí maximálně využít příležitosti, která se nemusí opakovat. A opravdu mají sílu rozhodnout.

Místní analytici sázejí na to, že Feijóo neuspěje a rozhodovat se bude mezi vládou levice podpořenou regionálními stranami a opakovanými volbami. To nic nemění na tom, že Španělsko je zase o krok blíž katastrofě, ať už jí bude úplná dezintegrace země, nebo chaos, hrozící přerůst do přinejmenším lokální občanské války.