Nemáme se čeho bát než strachu samotného, prohlásil slavně Franklin Delano Roosevelt uprostřed velké ekonomické krize. Jeho dnešní potomci s ním vášnivě nesouhlasí, ale zároveň mu dávají za pravdu.

Jde o to, že Američané začali během koronavirové pandemie páchnout. Nebo možná jim jen došlo, že páchnou; nebo si vlastní zápach možná jen představují, případně páchli vždycky, ale vědí o tom až dnes – no, nemají to zkrátka jednoduché.

Buď jak buď, prodej osvěžovačů vzduchu, vonných svíček a dalších proti­odérových produktů během loňského roku ve srovnání s rokem 2020 razantně stoupl. V případě osvěžovačů čítal meziroční nárůst prodeje deset procent, v případě vonných svíček hned třicet procent. Tak to alespoň uvádí tržní studie firmy IRI, již na začátku ledna citoval deník The Wall Street Journal. To je pozoruhodné hned z několika důvodů najednou.

Nejlepší obrana je útok

Všechny uvedené produkty mají charakter toho, čemu se v Česku říká ruská hygiena – nejde-li odstranit zdroj nepříjemného zápachu, je tady vždycky možnost přebít jej něčím ještě agresivnějším, jen společensky (bůhvíproč) přijatelnějším. Nejlepší obrana je útok, jak ví každý, kdo kdy jel s partou starších ruských turistů tramvají. Že se takový pěkně pravoslavný postoj chytne v zemi, jež se kdysi pyšnila protestantskou etikou, je překvapení; ovšem jen mírné, uvážíte-li, že bezmála polovina Američanů volí Donalda Trumpa.

Američané nicméně tramvají až na pár výjimek nejezdí, tak si svůj boj se zápachem berou domů. To je druhé překvapivé zjištění: ačkoli protipandemická opatření v čele s tvrdými lockdowny byla během roku 2020 razantnější než loni, obyvatelé Spojených států strávili loni doma času ještě více. Nakolik se na tom podepisuje opožděný nástup občanské odpovědnosti (v duchu hesla „zůstaň doma, posílíš vlast“) a nakolik je to důsledek štědré individuální podpory z federální kasy v podobě pandemických šeků, nevíme.

Daniel Deyl

Zato víme, že onen čas strávený doma dal Američanům možnost hledat, čím by se mohli užírat. Jako obvykle nezklamali; v něčem je na ty lidi pořád spoleh. Všimli si (masově, jak už to v zemi vypjatého individualismu chodí), že to u nich doma smrdí.

Není divu, píše The Wall Street Journal. Pandemický režim přesunul veškeré aktivity domů; tam, kde se dříve odehrávala rodinná část existence milionů Američanů, se najednou začal odehrávat jejich kompletní život se vším všudy. „Covid zavedl do našich domovů celou škálu nových pachů,“ řekla listu Julia Merrillová, šéfka přes zákaznické průzkumy firmy International Flavors & Fragrances, největšího amerického velkoobchodníka s vonnými produkty (což z ní činí patrně nejpovolanější osobu planety na komerční stránku ruské hygieny). „Domov se stal dějištěm našich životů s intenzitou, které se nemůže rovnat nic z toho, co známe z minulosti.“

Nový styl, nový trabl

A skutečně. Částečnou zásluhu na tom si připisuje změna životního stylu sama o sobě. Lidé tráví čas v energeticky vyvážených obydlích, která se vyznačují tím, že blbě větrají. Stačí plechovka Heinzových fazolí a dosud vágní koncept pekla dostává docela konkrétní podobu.

A nejen to. Necvičíte v tělocvičně, která je na týpky jako vy připravena ventilací, nýbrž doma v obýváku. Většinu času se pohybujete v teplákách, jejichž vymazlená umělá vlákna krásně zadržují veškerý váš pot. Pořídili jste předškolním ratolestem pejska, morče, králíčka? O. k., máte je teď taky v obýváku. Zvlášť kočička dokáže z útulného domova udělat něco, za co by se styděl i Augiáš.

Nejzásadnější změnu však přináší stravování. Čtyřčlenná domácnost za den spotřebuje osm porcí teplého jídla (nebo dvanáct, když máte doma teenagera), zatímco za starého režimu obědy a část večeří odpadaly. A to je řeč nejen o konzumaci samotné, nýbrž především o přípravě (ačkoli té částečně ulevuje dovoz hotového jídla z restaurací).

Pachové molekuly

Příprava jídla dokáže v sestavě domácích pachů nadělat pořádnou paseku, zjistil výrobce věcí pro domácnost Procter

& Gamble, jenž v tom vycítil vpravdě cennou příležitost. Lindsey Mithoeferová ve firmě vede severoamerickou divizi péče o vzduch – to není výmysl – a svěřila se The Wall Street Journalu se studiemi svědčícími o tom, že „při vaření se do vzduchu uvolňují stamiliony pachových molekul“. Postupně se usazují v plyšových kobercích, záclonách a veškerém textilu. Při následující změně teploty či vlhkosti nebo při mechanické intervenci se tyto molekuly uvolňují zpět do vzduchu – a dělají to, co umějí nejlépe, totiž páchnou.

To pochopitelně lze intuitivně chápat i bez vědeckého zázemí, pročež většina lidí s více než polovinou mozku nemá v kuchyni koberec. Ovšem vykládejte to lidem, kteří upsali svoje bydlení konceptu bílo-béžového open spacu.

Nezoufejme však. Tito bílo-béžoví open space lidé jsou těmi, kdo živí severoamerickou divizi péče o vzduch. Mají tak velkou zásluhu na tom, že se z médií můžete dozvědět, co si o tom myslí paní Mithoeferová. Celý tento koloběh tak pomáhá ekonomickému růstu; a je-li tomu tak, jsme dávno zvyklí přimhouřit nos nad tím, když to náhodou krapet smrdí.

Tím příběh bohužel nekončí. Strach ze zápachu vlastního domova do značné míry nahradil jinou prima americkou fobii, strach z vlastního tělesného zápachu. Ten se při absenci běžného společenského života patrně nedostává tolik ke slovu, takže zelenou dostal právě strach z páchnoucího příbytku.

A na to už čísla existují. Stará ­známá firma IFF provedla průzkum, podle něhož 67 procent amerických spotřebitelů za pandemie detekovalo „více nepříjemného zápachu“ než dříve. Z této skupiny řeklo 61 procent, že se v boji s tímto neviditelným nepřítelem uchýlilo k použití „ruské“ techniky, osvěžovačů a spol.

Omylný nos

Vtip je v tom, že v boji se zápachem se nemůžete spolehnout na vlastní nos. Čich je z lidských smyslů daleko nejpřizpůsobivější, což nám sice po deseti minutách v ranní tramvaji plné česnečky usnadňuje život, ale také nás to umí falešně ukolébat. Americká angličtina to popisuje výrazem noseblindness, nosní slepota; čeština si obvykle vystačí s prozaickým „sám sebe necejtíš“.

Zde přichází ke slovu ošklivý trik, jejž s člověkem hraje jeho vlastní mysl. Jak poznám, že když nic špatného necítím, není to případ nosní slepoty? Spolehlivou odpověď – existuje-li vůbec něco takového – si člověk sám sehnat neumí, ať dělá, co dělá. Snadno se mu tak může stát, že si snahou o nulovou pachovou stopu vypěstuje poruchu zvanou ORS (olfactory reference syndrome). Neustá­le se pak domnívá, že něco v jeho okolí páchne jako dračí hnízdo, ačkoli k tomu nemá objektivní důvod. Zvláštní formou je bromidrofobie, která se specializuje na subjektivní vjem vlastního nepříjemného zápachu.

Výsledkem je, že mnozí lidé, kteří nepáchnou, se domnívají, že je tomu opačně, kdežto leckomu z ostatních by trocha ORS nebo bromidrofobie velmi slušela. A vy? Inu, buď necítíte nic a je možné, že jste nososlepí; nebo něco nepříjemného cítíte a je právě tak možné, že byste měli být na cestě k psychiatrovi. Čas jistot skončil.