Ne že by týdeník Hrot chtěl své čtenáře podceňovat, ale vsadil by boty, že se jménem Ignazio Cassis se zrovna často nesetkávají. Neplní noviny ani svými skandály, protože je nemá; a neplní je ani svou prací, ačkoli je švýcarským ministrem zahraničí, a tím pádem má občas na starost důležité věci. Například ve středu 26. května přišel do práce a odhlásil svoji zemi z Evropské unie.

Počkejte, řeknete si teď možná, Švýcaři přece v EU nikdy nebyli, tak jak…? Nebyli, a v tom je ten vtip. Švýcarsko, příslovečně hrdé na svoji neutralitu, není členskou zemí Evropské unie ani Evropského hospodářského prostoru (v druhém případě Bern příslušné dohody sice podepsal, ale z nich plynoucí nárok na členství nikdy neuplatnil). Pro téměř všechny praktické účely však jako by v Unii bylo.

Loni vyvezli Švýcaři do Unie služby a zboží za 160 miliard eur a jezdit ze Ženevy do Lyonu nebo z Curychu do Mnichova můžete bez pasu. Švýcarsko sice není členem celní unie, ale v praxi to většinou nejde poznat, stejně tak jako přejezd hranice nekomplikuje fakt, že Švýcarsko váže ke schengenskému prostoru pouze asociační dohoda.

Daniel Deyl

Vztah Švýcarska k Unii definuje více než stovka bilaterálních smluv, na jejichž osud a dodržování dbá dvacet výborů a komisí, jež zasedají téměř nepřetržitě. Výsledkem je, že Švýcaři nakonec přijmou většinu toho, co se v Bruselu upeče, stejně jako členské země Unie - jen to trvá dlouho.

Před sedmi lety někoho napadlo, že to je příliš komplikovaný proces a že by stálo za to jej zjednodušit a zkrátit; uvolnily by se tak ruce úřednictvu, jež by mohlo zdržovat zase něco jiného. Od té doby na tomto zjednodušení a zkrácení pracovaly složitě a dlouho týmy vyjednavačů.

Složité a dlouhé bylo jednání mimo jiné proto, že ani pragmatičtí Švýcaři nejsou prosti politiky. Jejich levice nechtěla přenést přes srdce, že by měla padnout její oblíbená ochrana mezd. Pravici, jež se v éře Christopha Blochera (na přelomu tisíciletí přezdívaného „švýcarský Haider“) začala chovat více konfrontačně a národovecky, zase nešlo pod vousy, že by Bern měl ztratit kontrolu nad imigrací.

Jako Britové?

Práce vyjednavačů se zadrhla na začátku letošního roku. Tehdy naplno vykrystalizovaly body, z nichž ani jedna ze stran nechtěla ustoupit. Na formě přitom záleželo nejméně stejně jako na obsahu: Evropané požadovali, aby se nově vznikající evropské zákony automaticky stávaly součástí zmiňované stovky vzájemných smluv. Švýcaři naopak trvali na „dynamic alignment“, to jest na právu podle svého uvážení nové aktualizace smluv buď přijmout, nebo odmítnout. Evropané obvinili Švýcary, že si vybírají (termín „cherry picking“ se předtím stal evergreenem jejich podobných jednání s Brity); Švýcaři se oháněli jinou známou kartou, demokratickým deficitem EU.

Koncem dubna se do Bruselu rozjel švýcarský prezident Guy Parmelin, aby potíže urovnal. Ve Švýcarsku si z toho dělali legraci. Parmelin, bývalý vinař, umí nejen mizerně anglicky („I English understand,“ byla jeho obrana na to téma při prvním jmenování do federální exekutivy na post ministra obrany.), ale slavně na tom není ani s němčinou. Jeho oficiální životopis říká, že mluví „francouzsky a italsky plynně, kdežto německy dobře“. Kolik toho asi s takovou výbavou dohodne, smáli se mu novináři.

• 1,4 milionu Evropanů žije ve Švýcarsku.

• 330 tisíc lidí denně přejde pozemní hranici Švýcarska.

• 100 smluv (nejméně) upravuje podmínky vzájemného obchodu Švýcarska s Evropskou unií.

• 20 výborů dohlíží na jejich řádné plnění.

Švýcarská strana před schůzkou trvala na vyjasnění sporných bodů (imigrace, mzdy, státní podpora firmám). Evropská komise se ústy své předsedkyně Ursuly von der Leyenové nechala před setkáním slyšet, že od Parmelina očekává konkrétní návrhy jejich řešení. Parmelin avizoval, že „si nebude hrát na Borise Johnsona“, tedy že nebude iracionální a nepřipravený - a především nebude chtít žádný mediální humbuk. V tomto bodu uspěl: když o tři dny později jednání opouštěl, bylo to bez zájmu médií. Především však odjel z Bruselu bez dohody. Později řekl, že by nikdy nebyl schopen doma prosadit, co mu Unie nabídla.

Parmelinova pozice není tak nesmyslná, jak to může z dálky vypadat. Komplikovaný švýcarský způsob správy veřejných věcí je motivovaný nechutí k centralismu. Exekutiva čítá sedm lidí, zástupců nejúspěšnějších partají. Žádné formální dělení na vládu a opozici neexistuje, vláda musí konat konsenzuálně.

Konsenzus se cení

Na legislativní úrovni to není o nic jednodušší. Poměrný volební systém a federální uspořádání země (její oficiální název Švýcarská konfederace svádí k nesprávné představě o ještě volnějším vztahu jejích součástí) ústí v to, že politické strany vedou kampaně v každém z 26 kantonů - zhruba krajů - zvlášť a většinou ani nemají centrální vedení (výjimkou jsou Parmelinovi pravicoví lidovci). A když má dojít na referendum, jak by tomu bylo i v našem případě předání části svrchovanosti do Bruselu, musí vládní návrh schválit nejen většina obyvatel celé země, ale také nadpoloviční většina kantonů. Konsenzus je zde vážená instituce.

Je to pomalé, nešikovné a dává to prostor nejrůznějším politickým kšeftíkům, ale brání to v rozletu extremistům. Švýcaři si tohoto systému správy věcí váží. Představa, že se jejich zákony budou měnit zvenčí bez možnosti odvolání, je pro mnohé z nich nepřijatelná. A právě proto má Parmelin ve své opatrnosti svého druhu pravdu: žádná vláda nechce vypisovat referendum, pokud nemá dobrou šanci v něm uspět. (Na druhé straně je to právě jeho strana, která dlouhodobě proti Evropské unii brojí nejvíce, což prezidenta vystavuje nařčení z pokrytectví.)

Buď jak buď, na konci května doručil ministr zahraničí Cassis do Bruselu rozhodnutí své vlády o odstoupení z jednání. Jestli budou Švýcaři z udržení svého způsobu vlády bez poskvrnky dlouhodobě profitovat, není zjevné.

Po neúspěchu jednání platí dál, že aby si více než sto vzájemných smluv udrželo platnost, pracuje na nich zmíněných dvacet úřednických týmů. Na dvoustrannou smlouvu však je třeba dvou partnerů - a je zřejmé, že si Švýcaři v Bruselu nadělali hodně zlé krve. „Litujeme tohoto rozhodnutí,“ zaznělo v odpověď chladné prohlášení Evropské komise. „Přístup k jednotnému trhu musí znamenat dodržování stejných pravidel.“ To má svoji váhu: list Wall Street Journal citoval studii, podle níž Švýcarsko profituje v přepočtu na počet obyvatel z přístupu na jednotný evropský trh více než kterákoli jiná země.

První příznaky

Jiné reakce byly ostřejší. „Nabízeli jsme jim lepší podmínky než Britům,“ řekl (pochopitelně nejmenovaný) diplomatický zdroj listu Financial Times v narážce na to, že Unie se při jednání se Švýcary například vůbec nezabývala ekologickými požadavky. Jestli cena za udržení osobitého způsobu rozhodování bude přijatelná, budou moci ve Švýcarsku začít rychle zvažovat. Konkrétní důsledky už začínají přicházet. Posledním květnovým dnem vypršela smlouva upravující dovoz švýcarského zdravotnického vybavení do EU (pro Švýcary coby špičky v branži je to dvakrát bolestné).

Proevropský think-tank Avenir Suisse spočítal, že jen ve třech prominentních oborech švýcarského exportu (průmyslové stroje, léky a právě zdravotnické vybavení) bude ztráta pro vývozce čítat 1,7 miliardy franků jednorázově a poté 1,3 miliardy franků ročně. Konsenzus se bude muset předvést v nejlepší formě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.