Česká ekonomika není v dobré kondici. Ale prý máme to nejhorší za sebou a k blbé náladě není důvod, zní z nejvyšších míst. Je tomu ale opravdu tak?
Česká ekonomika je přece jasně v recesi. A není lehké definovat tu komponentu HDP, která by měla stávají situaci zvrátit. Spotřeba domácností je utlumena poklesem reálných mezd, který je za posledních třicet let trvání České republiky bezprecedentní.
Někteří analytici očekávají příští rok (konečně?) nárůst reálných mezd a s tím prý i oživení spotřeby. Pokud někdo věří predikci ČNB na příští rok, že průměrná míra inflace dosáhne 2,6 procenta, tak snad.
Inflace nad pěti procenty
Upřímně ale neznám nikoho, kdo by se o tuto predikci opíral. Je patrné, že inflační tlaky v české ekonomice penetrovaly od inflačních očekávání podstatně vyšších než 2,6 procenta. Nemluvě o tom, že vláda svou politikou, včetně tolik diskutovaného konsolidačního balíčku, k inflačním tlakům jen přidává.
Zmiňme alespoň navýšení spotřební daně, zvýšení zdanění u vodného a stočného, zbytečné zmatky kolem DPH (jak bylo jasné od začátku, opravdu nepovedou ke snížení cen potravin), navýšení ceny dálniční známky a samozřejmě poplatek za obnovitelné zdroje.
Osobně očekávám pro příští rok míru inflace někde nad pěti procenty. Růst nominálních mezd navíc naráží na problém drahých energií a na mnohem dramatičtější strukturální posun, který je ovšem vládou zcela ignorován.
Tápající ČNB
Očekávat v takové situaci nějakou velkou investiční aktivitu dost dobře nelze (notabene se základní úrokovou sazbou sedm procent). Politika ČNB ztratila jakékoli vodítko a sama banka vypadá, že totálně tápe v tom, co se vlastně v ekonomice děje a co by měla dělat ona.
Vláda svým balíčkem utlumí agregátní poptávku, takže nám zbývá zahraničí. Podceňování domácí poptávky (to je to neustálé divení se „analytiků“, proč lidé neutrácejí, když to vláda s nimi myslí tak dobře) je v Česku pevně ukotveno a spolu s tím i spoléhání se na záchranu ze zahraničí. Platí přitom, že Česká republika nemá na to, co se bude dít ve světové ekonomice, žádný vliv.
Když se podíváme na vývoj v Evropské unii, skutečně to není žádná hitparáda a naše vazba na Německo nás potápí. Hrozivé je, že se nejedná o cyklický výkyv daný nějakým iracionálním pesimismem spotřebitelů či takzvanou blbou náladou.
A to si odmyslím, jak mít dobrou náladu v zemi, v níž jsou nedostupné základní léky, v níž se vláda chová s feudální zpupností vůči všem, kteří si dovolí být kritičtí, a své úsilí napřahuje směrem k omezování svobody slova. Nemluvě o opakované tezi, že se musíme připravit na dlouhou válku proti jaderné velmoci (čti Rusku).
Německý ekonomický model se hroutí
Německu se v přímém přenosu hroutí jeho ekonomický model, který na začátku tisíciletí nastavil Gerhard Schröder. Ve stručnosti spočíval na široké průmyslové bázi se střední a vyšší přidanou hodnotu, na čerpání hodnot ze závislých území (ano, i z Česka), které přispívalo k sociálnímu smíru v Německu, na globálním působení německých firem a na levné energii včetně spolehlivých dlouhodobých dodávek, což samozřejmě zahrnuje klíčovou roli plynovodů Nord Stream I a II.
Jenže tento model končí. Energie v EU už nejsou levné a země typu Německa (stejně tak Česka) bez nich nemůže být konkurenceschopná v té šíři globálního působení, na kterou byla zvyklá. Tlak Spojených států na to, aby Německo oslabilo vazby s Čínou – tedy s jedním z klíčových obchodních partnerů –, je už přímou vstupenkou na ekonomický hřbitov.
Nemluvě o tom, že EU jako celek zaostává v počtu patentů a Čína v řadě technologií získala obří dominanci (fotovoltaika), posiluje své pozice (elektromobilita) a zajistila si dostatečné kapacity na zpracování surovin, které jsou pro zelenou tranzici klíčové (rafinace mědi, výroba hliníku).
Šanghajský maglev na konci tunelu
To, že se český model závislé ekonomiky přežil, je patrné už nejméně deset let. Současný strukturální šok může představovat ránu z milosti. Tragédie ovšem spočívá v tom, že je u moci vláda, která nedokáže řešit ani problémy nižšího řádu (jako třeba využít zákon o cenách).
Jestli to světlo na konci tunelu není spíš šanghajský maglev, který nás tu všechny přejede.
Autorka je ekonomka
