Když odměnou za meditování o tom, „k čemu potřebujeme svět, když v něm nebude Rusko“, není pobyt na psychiatrické klinice, ale souhlasné mručení vysokého procenta poddaných, je třeba mít se na pozoru.

Neboť „když už nás nemáte rádi, tak se nás alespoň bojte“ je široce sdílený názor: Rusko musí být v první řadě mocnost požívající v očích zbytku světa respekt hraničící se strachem.

Od 24. února se naplňuje úplně jiný scénář, než si Putin představoval. Indonéskému prezidentovi Joku Widodovi jako hostiteli summitu lídrů dvacítky největších ekonomik světa, známému jako G20, ještě v srpnu slíbil, že se dostaví osobně, nicméně do kongresového centra v Nusa Dua na ostrově Bali nakonec nedorazil. A to tam byl Biden i Si Ťin-pching osobně.

Zastupoval jej ministr zahraničí Sergej Lavrov, ale ten odlétl z Bali, ani druhého dne setkání nevyčkal. Ještě předtím mu ovšem nový britský premiér Rishi Sunak, sedící na zahajovacím jednání přímo naproti němu, lapidárně vyložil svůj požadavek, aby Rusko z Ukrajiny „vypadlo“. Hostitelé raději zrušili skupinovou fotku, než by riskovali, že mnozí odmítnou být s Lavrovem na jednom obrázku.

Mazaně sestavený text

Ne že by se všechny země G20 shodly úplně jednomyslně na odsouzení Ruska jako agresora a že by se vůbec nikdo nechtěl s Lavrovem setkat; mluvil s Číňanem, Turkem, obvinil Západ z bipo­lární poruchy ve vztahu k Ukrajině a z posedlosti, s jakou se snaží proměnit G20 v „protiruskou platformu“.

Ale dvaapadesátibodové komuniké nelze interpretovat jako Lavrovovo diplomatické vítězství ani náhodou. Dokument pamatuje na dlouhý výčet globálních problémů od boje proti změnám klimatu přes potravinovou bezpečnost až po přísliby finanční pomoci rozvojovým zemím a místy je velmi detailní. Formulačně jde však o mazaně sestavený text.

Válku na Ukrajině má hned na začátku. Na jedné straně konstatuje, že na interpretaci důvodů konfliktu existují různé názory. Ale v následujícím odstavci už nic relativizujícího není: absolutně všichni přítomní (Lavrov byl již ve vzduchu) odmítli vyhrožování jadernou válkou, což je přesně to, co děl ve svém chiliastickém věštění o konci světa bez Ruska Putin skoro před pěti lety.

Nepotřebujete dekodér na to, aby bylo jasné, kdo je viněn z porušování základních stavebních kamenů mezinárodního práva, zabíjení civilistů a cíleného ničení civilní infrastruktury. Zvolání, že „naše doba nesmí být časem války“, má také jasného adresáta.

Ruská pohana

Putinovi se podařilo to, co málokomu z jeho předchůdců. Nejenže dostal Rusko do hluboké mezinárodní izolace, takových bylo v moderních dějinách víc, ale přivodil to, co je pro něj a pro mnohé Rusy obzvlášť velká pohana.

Chtěl respekt, dostal pravý opak. „Chocholové“, jak Rusové hanlivě přezdívají Ukrajincům, měli být podle původních plánů bleskově „denacifikováni“, pokud by nevítali ruské vojáky jako osvoboditele.

Místo toho se ukrajinské vojsko účinně brání, a co by na začátku jara řekl málokdo, dokáže vítězit. Ruská armáda, o níž se hovořilo jako o jedné z nejsilnějších na světě, se naopak stala synonymem chaosu, demoralizace a kolosální korupce.

Nic nevyšlo podle plánu, akorát to Lavrovovo letadlo odletělo z Denpasaru zcela v souladu s programem. Tak zní zpráva tiskové agentury TASS, odjakživa vynikajícího zdroje spolehlivých informací.