Pomalu, neochotně a co nejnenápadněji stahuje čínská vláda svůj investiční ocas – ještě nedávno hrozivě vztyčený – zpět na místo, to jest mezi nohy prezidenta Si Ťin-pchinga. Ta adresnost je namístě. Prezident Si je hlavním strůjcem takzvané Iniciativy pásu a cesty, jejíž pomocí se řečený ocas výhrůžně mrskal po 149 zemích čtyř kontinentů od Pákistánu přes Černou Horu až po Argentinu.

Investiční program, známý původně jako Ekonomický pás hedvábné stezky a poté jako Jeden pás, jedna cesta, aby se nakonec oficiálně stal právě Iniciativou pásu a cesty, se nepěkně zamotal. Cesta nevede ke kýženému de facto ovládnutí účastnických zemí – a naopak, vlastní pás začíná své strůjce nepříjemně svírat.

Na oslavu sto let u moci

Nic z toho není nadsázka. V roce 2018 nechal Si včlenit iniciativu do čínské ústavy a zároveň stanovil dokončení projektu na rok 2049, tedy na sté výročí komunistického vítězství v tamní občanské válce. To pro ilustraci, jak moc záleží nejmocnějšímu vládci říše středu od dob Mao Ce-tunga na jeho zdárném dokončení.

Na první pohled nelze než zatleskat. Studie Světové banky ukazují, že by se projekt po realizaci postaral o navýšení objemu obchodu účastnických zemí o více než čtyři procenta a zlevnil globální obchod až o 2,2 procenta. 

Realita je však docela jiná. Vezměte jen osud srílanského přístavu ve městě Kolombo. Čínský prezident se v roce 2014 osobně zúčastnil jeho inaugurace a uznale přikyvoval, když jeho manažeři představovali patnáctimiliardový plán na výstavbu high-tech offshorového finančního centra s přístavem, hotely a luxusními kancelářskými i obytnými domy na celkem 269 hektarech půdy – rekultivované z mořského dna – u srílanské metropole. Tamní politici mluvili o druhé Dubaji či Singapuru a Si nazval Kolombo hlavním uzlem nové hedvábné stezky. 

Dnes ovšem Srí Lanka lapá po finančním dechu a její budoucnost – o Colombo Port City nemluvě – visí na vlásku. Země je ochromená nedostatkem paliva a potravin a usiluje o záchranu od Mezinárodního měnového fondu poté, co v květnu nesplatila své dluhové závazky. Podobně jedná Pákistán, další velký čínský dlužník; a podle britského týdeníku The Economist „čelí desítky dalších zemí dluhové nouzi. O tom, do jaké míry nese zodpovědnost Čína, největší oficiální věřitel na světě, se vášnivě diskutuje“.

Daniel Deyl

O pomoc MMF již zažádaly Zambie a Etiopie; Venezuela a Zimbabwe si s Pekingem dohodly restrukturalizaci dluhu již nejméně pětkrát. Angola a Laos splácejí Číňanům ekvivalent dvou procent HDP. A to je jen několik příkladů z celkem 68 zemí, u nichž Světová banka eviduje vysoké riziko dluhové nouze kvůli čínským půjčkám.

Zvrat ve hře

Tady přichází chvíle, kdy se přestává hrát podle pekingských not. Původní čínská úvaha byla podle všeho jednoduchá: když dlužník nebude moci splácet, nic se neděje, srovná se s věřitelem v naturáliích – tedy v pozemcích a infrastruktuře. Takhle přešel na začátku minulé dekády do čínských rukou řecký přístav Pireus; loni ugandská vláda už už odevzdávala Číňanům jediné mezinárodní letiště v Entebbe kvůli nesplaceným 200 milionům dolarů (čínští vyjednavači v obavě z pobouření veřejnosti od de facto konfiskace ustoupili).

Tak to Číňanům pochopitelně vyhovuje. Jenže vychází najevo, že někteří dlužníci raději sáhnou po pomoci od západních finančních struktur, především MMF, než by se upsali Pekingu (jako to učinily třeba zmíněné Zimbabwe a Venezuela, které vědí, že si u MMF neškrtnou). A Číňané, kteří málokdy zveřejňují podmínky svých půjček a nikdy nechtějí koordinovat postup s ostatními věřiteli, najednou musejí své konání vážit opatrněji, než si mysleli.

Právě Srí Lanka bude kritickým testem čínské ochoty spolupracovat – potenciálně na úkor vlastních geostrategických cílů. Ústředním bodem tohoto problému je vztah Číny s Pařížským klubem, jenž sdružuje 22 převážně západních věřitelských zemí (a do něhož Peking odmítl pozvání). 

Naděje pro dlužníky

Jedním z důvodů je úzké spojení klubu s MMF a Světovou bankou, jimž dominují USA. Dalším je jeho závazek ke sdílení informací a „srovnatelnému zacházení“ se všemi věřiteli. Čína chce mít výsadní pozici a o oddlužení jednat bilaterálně; mnoho jejích úvěrových smluv obsahuje doložky v tomto smyslu. Kromě toho by přijetí standardů Pařížského klubu postavilo na hlavu myšlenku, již razí Si Ťin-pching, že totiž Čína poskytuje rozvojovým zemím jakousi lepší, laskavější alternativu západního rozvojového financování. 

Volky nevolky však Číňané ubírají plyn. Letos v květnu ustavila skupina G20 včetně Číny Iniciativu pro pozastavení obsluhy dluhů (DSSI), v jejímž rámci věřitelé slíbili dočasně na přání pozastavit platby kterékoli ze 73 nejchudších zemí světa. Letos v červenci po měsících ostrého jednání souhlasili věřitelé s poskytnutím úlevy Zambii a odblokovali jí finanční pomoc ve výši 1,4 miliardy dolarů. Čína, největší oficiální věřitel Zambie, se zpočátku bránila koordinaci s ostatními věřiteli, ale v květnu souhlasila, že bude spolupředsedat věřitelskému výboru s Francií. Obě země také spolupředsedají věřitelskému výboru pro Etiopii.

Srí Lanka nyní doufá, že příklad Zambie poslouží jako precedens. Země se potýká s mnoha stejnými problémy, které zdržely dohodu s Afričany. USA i Čína se obávají, že restrukturalizace zvýhodní druhou stranu. Pařížský klub chce od Číny větší transparentnost a více čínských bankovních půjček, které budou považovány za oficiální dluh. Čína chce, aby multilaterální a západní komerční věřitelé byli ochotni odepsat větší část dluhu. 

První polovinu cesty ušla srílanská vláda na přelomu srpna a září, kdy s delegací MMF dohodla půjčku ve výši 2,9 miliardy dolarů na zažehnání nejhoršího. Má to háček: aby se peníze na Srí Lanku skutečně dostaly, musí plán na restrukturalizaci veškerého dluhu odsouhlasit i Peking. To by ještě před několika lety bylo bez šance. Dnes je pravděpodobné, že Číňané návrh plus minus přijmou. Zdroje agentury Reuters odhadují, že by peníze mohly dorazit na místo určení do konce roku. To nemusí znít jako mnoho; ale je to alespoň něco.