Strach z pádu. Jak dlouho vydrží ropa za 100 dolarů?

Jak daleko je z Karlových Varů do Oděsy? S mírnou zajížďkou přes Denver rovných 300 kilometrů. To je samozřejmě nesmysl; pokud ovšem nemluvíte o trojúhelníku měst na rozhraní amerických států Nové Mexiko a Texas. Tvoří jej Carlsbad, Odessa a Denver City. To poslední odvozuje své jméno nikoli od slavného hlavního města státu Colorado, nýbrž od stejnojmenné ropné firmy, jež v oblasti působí. Ona symbolika je významná: energetika zde vytváří realitu, která při pohledu ze zbytku světa nedává valný smysl.

Za normálních okolností by se v řečeném trojúhelníku a přilehlých oblastech neměly s naftaři trhnout dveře. Ropa se prodává za více než sto dolarů za barel, v oblasti je jí dost – o čem tedy dál přemýšlet? Jenže skutečnost je jiná. To, co vyhnalo cenu ropy na sedminásobek cen z doby před dvěma lety, tedy geopolitická nejistota, funguje zároveň jako jedna z brzd jindy očekávatelného boomu.

Americký úřad pro energetické informace na začátku března vylepšil svou prognózu ropné produkce v USA pro rok 2023 na průměrných třináct milionů barelů denně z 12,6 milionu očekávaných ještě v únoru. Nejnovější výhled však obsahuje všemožná varování, nejistotou stran fungování dodavatelských řetězců počínaje přes nedostatek pracovní síly a zvýšenými nároky na rychlou návratnost investic konče.

„Naše branže musí na negativní ukazatele reagovat,“ nechal se slyšet generální ředitel ConocoPhillips Ryan Lance. „Růst v našem byznysu bude, ale investoři si budou dávat velký pozor na návratnost. Přitom projekt, který dnes zahájíme, se začne finančně vracet nejdříve za dvanáct či osmnáct měsíců,“ řekl. „Jakýkoli pokus o rychlý růst je za současných podmínek velice obtížný,“ sekundovala mu Vicki Holubová, šéfka Occidental Petroleum (oba naftaři mluvili na konferenci CERAWeek a citoval je server axios.com).

Závod o čas

Ropné firmy se zkrátka obávají rychlého poklesu cen (podobného tomu z roku 2014), který by je zastihl v době, kdy se jim investice ještě nevrátí. A ve smyslu geopolitické nejistoty je možné leccos: Vladimir Putin může zjistit, že je pro něho výhodné dobře prodávat ropu výměnou za ústupky na Ukrajině. Nebo může být během dvou měsíců odstaven a nahrazen někým, kdo bude mít eminentní zájem na napravení vztahů se Západem (a tím i na obnovení náhle takřka zcela zamrzlého obchodu s ruskou ropou). Takový vývoj odhadovat prakticky nelze ani v horizontu týdnů, natožpak let.

Zároveň je ve hře další faktor (v němž se západní vlády zhlédly jednoznačněji než jejich voliči), a tím je všeobecný trend ústupu od fosilních paliv. Posledních deset let sice svět strávil hltáním energie vyrobené z amerických břidlicových pánví, ale obnovitelná revoluce vypadá neodvratně. Otázka zní: Stihne současný boom ropy za víc než sto dolarů ještě zaplatit své vlastní investice? Nebo už je čas myslet na turbíny a solární panely? Chcete raději riskovat, že prošvihnete svoji poslední velkou příležitost, nebo na ni vsadit a riskovat rychlý konec kvůli nečekanému pohybu cen na světových trzích?

Pro firmy i politiky je to otázka, která se řeší v kancelářích. Pro mnoho amerických měst, která na ropném boomu 21. století vyrostla, je však její správné zodpovězení nezbytným předpokladem dalšího přežití. Alternativou je chmurný obraz opuštěných polorozpadlých budov města duchů. Takový obraz není ve Spojených státech ničím novým, ale četnost jeho výskytu by tentokrát mohla být bezprecedentní. V sázce jsou nejen stovky tisíc pracovních míst, ale také více než 138 miliard dolarů, jež ropný průmysl každoročně přináší v podobě místních i federálních daní.

Shodou okolností se stalo, že mnoho oblastí bohatých na ropu se zároveň velmi dobře hodí k výrobě energie z větru a slunce (nebo dosud neznáme příčinný vztah, jenž by korelaci vysvětloval lépe než jen jako aplikaci zákona schválnosti).

Komentář: Za absolutní závislost na ruském plynu může zelená politika EU

Proč jsou kovaní euroobčané, jakkoli si to ani náznakem nepřipouštějí, nyní spoluzodpovědní za to, že podstatná část Evropy je na ruském plynu absolutně závislá?

Proč jsou kovaní euroobčané, jakkoli si to ani náznakem nepřipouštějí, nyní spoluzodpovědní za to, že podstatná část Evropy je na ruském plynu absolutně závislá?

Jedním z takových koutů země je právě trojúhelník na pomezí Nového Mexika a Texasu. Agentura Bloomberg popisuje, jak si s energetickou hádankou lámou hlavu elity tamního patnáctitisícového městečka Andrews. Vybrala si je jednak proto, že je velikostí a jednostranným zaměřením na ropnou těžbu pro ilustraci problému typické, a jednak proto, že ony vzájemně soupeřící vize budoucnosti hájí otec a syn.

Bude konec

Třiašedesátiletý Morse Haynes řídí ekonomický rozvoj města. Strávil celý svůj život v Permské pánvi nebo v jejím okolí, ví velmi dobře, co ropný průmysl pro Andrews znamená – a není ochoten na tom nic měnit. „Takoví jsme. Všechny podniky, firmy, byznysy jsou tady kvůli ropnému poli,“ řekl Haynes. „A stále si myslíme, že fosilní paliva tu ještě nějakou dobu budou.“

Jeho syn – a podřízený v městském odboru ekonomického rozvoje – Heath Haynes (29) vidí věci jinak. Myšlenka na přechod ke sluneční nebo větrné energii a plánování na dobu, kdy jeho domov a města jemu podobná již nebudou závislé na ropě, je pro něj svého druhu dobrodružstvím. Pro jeho otce je to spíše jako pohled do propasti. „Vedeme takové rozhovory pořád, tam a zpátky,“ řekl Bloombergu Heath. Oba přitom vědí, že ropa jednou dojde – ale pro každého z nich to znamená něco jiného. „Když tady budete stavět solární nebo větrné elektrárny, budou na tom pořád pracovat dva tisíce lidí,“ říká Haynes starší. „Ale jak bude jednou hotovo, budou zapotřebí dva nebo tři zaměstnanci. Zbytek odejde – a bude konec.“

Haynes starší naráží na problém obzvlášť ožehavý pro Bidenovu administrativu, která Američany ujišťuje, že v důsledku energetické transformace o žádná pracovní místa nepřijdou. Avšak navzdory nedávnému růstu cen zůstává počet zaměstnanců v ropném průmyslu v USA (dnes v něm celkem pracuje asi 316 tisíc lidí) stále asi čtyřicet procent pod nejvyššími úrovněmi z roku 2014.

Darwinův paradox

Američané jsou zvyklí takové situace řešit – ale není to zadarmo. Oblastí, která vydělala na břidličném boomu nejvíce, je severozápad státu Severní Dakota, ležící nad částí pánve Bakken. Vysoké ceny ropy z první dekády 21. století tam nahnaly tisíce lidí, způsobily realitní katastrofu (nájmy se pohybovaly na úrovni New Yorku), poštvaly tamní farmáře-starousedlíky proti naftařům-náplavám – a pak, když se v roce 2014 ceny ropy zase propadly, nechaly za sebou urbanistickou, ekologickou i sociální spoušť.

Rusko má problém. Produkce ropy od invaze výrazně klesá

Produkce ruské ropy se v posledních týdnech snižuje. Oproti úrovním před válkou na Ukrajině spadla minimálně o deset procent. Zhoršující se ekonomická čísla donutila Moskvu zakázat zveřejňovat statistiky o exportu i importu.

Produkce ruské ropy se v posledních týdnech snižuje. Oproti úrovním před válkou na Ukrajině spadla minimálně o deset procent. Zhoršující se ekonomická čísla donutila Moskvu zakázat zveřejňovat statistiky o exportu i importu.

I proto jsou od té doby tamní úřady (které před dvaceti lety lákaly přistěhovalce příslibem půdy zdarma) méně vstřícné k výstavbě provizorních obydlí pro zaměstnance ropných firem, než tomu bylo dříve. To zase tlačí jejich ceny vzhůru; výsledkem je, že když se dnes firmy váhavě vracejí, jejich zaměstnanci bydlí v karavanech, obvykle bez vody a kanalizace.

Darwinův přirozený výběr favorizuje nikoli nejsilnější, nýbrž nejpřizpůsobivější druhy; podobně i schopnost ekonomik přežít je závislá na jejich schopnosti reagovat na neočekávané podněty. I pro Ameriku platí, že největším trumfem její ekonomiky je právě pružnost. Že stojí na ramenou lidí, jejichž životní styl nemá s vyspělostí mnoho společného, je paradoxní. Ale o tom, že při pohledu zvenčí leccos nedává smysl, už řeč byla.