První nakažené španělskou chřipkou zaznamenal u nás závodní lékař kladenské Poldovky Ernst Guth v dubnu 1918. Chřipka však zatím nezmutovala do smrtící podoby, a tak si z ní lidé – které daleko víc trápily hrůzy války – nic nedělali. Například Lidové noviny psaly v červenci 1918 (tady – levý sloupec dole) o „jenom nepříjemné, ale nikoliv nebezpečné“ nemoci a Český deník byl o pár dní později ještě mnohem bezstarostnější.
V článku Světová rýma (tady, tady a tady – vždy dole na stránce) květnatě líčil, že „milenci a lyričtí básníci mají svůj světobol, Praha má svůj Světozor, Plzeň má svůj Světovar a Evropa má nyní svoji slavnou ‚španělskou‘ chřipku“. Je prý ke všem spravedlivá, když nutí i „hrdiny, diplomaty, politiky“, aby „vlezli do kanafasu“, a pak se uvidí, zdali „bude vám možno klásti odpor, uložím-li vám, abyste kýchali. Hepčí“.
Bolszewicka choroba
Jméno dostala španělská chřipka kvůli tomu, že neutrální Španělsko nesvírala válečná cenzura a noviny o jejím řádění svobodně psaly. Do povědomí světové veřejnosti uvedla jméno španělská chřipka agentura Reuters poté, co její zpravodaj v květnu 1918 referoval, že se v Madridu „objevil zvláštní druh nemoci epidemického charakteru“. Také Češi si mohli hned na jaře 1918 přečíst několik článků (třeba tady – pravý sloupec uprostřed) o tom, že ve Španělsku řádí „záhadná epidemie“, jsou zavřená divadla a tramvaje nejezdí, „protože většina zřízenců onemocněla“, popřípadě že „král Alfonso, ministerský předseda a několik ministrů je stiženo onou nemoci“.
Jestliže dnes je pojmenování španělská chřipka v podstatě univerzální, před 100 lety existovalo mnoho lokálních názvů. Španělé nebyli majetničtí, a tak říkali prostě „gripe“ (dnes „gripe de 1918“), Francouzi „bronchite purulente“, Češi sem tam vtipkovali o „španělce“ (tady a tady) a Poláci cedili mezi zuby „bolszewicka choroba“.
Odkud přišla
Existují tři rovnocenné teorie, odkud se španělská chřipka vzala. Podle první se objevila v Číně a tamní smluvní dělníci (Chinese Labour Corps) ji roznesli po světě. Podle druhé šlo o americký Kansas, kde chřipka zabíjela v odvedeneckých táborech už na jaře 1918. A podle třetí teorie se chřipka zrodila mezi miliony mladých mužů, kteří čtyři roky na evropských bojištích hnili v zákopech. Kde k tomu opravdu došlo, netušíme.
Zpočátku šlo každopádně o poměrně neškodnou nemoc, pak ovšem chřipka zmutovala a v létě 1918 se hned na několika místech světa objevil skutečně smrtící kmen – na východním pobřeží USA, v africké Sierře Leone, ve Francii a ve Švýcarsku. Tento nástup druhé chřipkové vlny zachytily i české noviny a otiskly (tady a tady) několik kratičkých noticek, ze kterých mrazí. Už 1. srpna například olomoucký Našinec psal: „Španělská chřipka vyžádala si ve Švýcarsku již 800 obětí. Za tři dny zemřelo jí 45 lidí.“
První mrtví v českých zemích
V létě 1918 začala španělská chřipka zabíjet i v českých zemích. První úředně potvrzenou obětí „zákeřné španělky“ se stal podle Lidových noviny 11. září 1918 pětadvacetiletý smíchovský policista Egon. M. Prorok (tady – pravý sloupec nahoře). Ve skutečnosti však lidé umírali mnohem dřív.
Harald Salfellner v knize Španělská chřipka uvádí případ novináře Maxe Nachhera, jehož matka a bratr zemřeli v Moravské Ostravě již v červenci. Ani Nachherovi však nebyli první; na konci roku 1918 profesor Jaroslav Hlava na schůzi Spolku českých lékařů referoval, že už v červnu pražský patologický ústav pitval pět těl, u kterých byl zjištěn zápal plic zaviněný chřipkou.
Na konci září začalo mrtvých rychle přibývat. Například Lidové noviny informovaly 27. září (tady – pravý sloupec nahoře), že v Třebíči vyvolal „velké vzrušení“ skon spoluvlastníka největšího kožedělného podniku v monarchii – Hanse Budischowského, přičemž „za obdobných příznaků“ zemřela rovněž vychovatelka s kuchařkou a „šofér je těžce nemocen“.
Hloupost za časů španělské chřipky
Každá doba má své pomýlené proroky. V lednu 2020 šlo o českého ministra zdravotnictví (tady) a pár lékařů, kteří tvrdili, že sezonní chřipka je větší hrozbou než covid-19. Chybným předpovědím se ale dařilo i v roce 1918 a jejich absolutním králem byl známý lékař Otakar Zuna, který 9. října, tedy už v době, kdy „španělka“ nevybíravě zabíjela, publikoval v Národní politice neuvěřitelný fejeton (tady – dole na stránce).
Psal v něm, že „je to česká, typická, ‚naše‘ chřipka, celkem – což tvrdím – dosti nevinná, v několika dnech normálně, lehce probíhající“. K obavám podle něj nebyl důvod, stačilo „dostati se na noc do potu“, přidat dietu a nějaký ten priessnitz: „Tak-li pacient se chová, je zdráv a vesel zas v několika dnech.“ Na závěr ještě povzbudivě dodal, že „v posledních 14 dnech nesčetně jsem měl případů nemoci této“ a ani jeden pacient nezemřel.
Vyvraždění rodiny Vrchlických
Pouhé čtyři dny poté se ukázalo, že o „naši“ chřipku opravdu nejde. Básník Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Jakub Frida) byl už sice šest let mrtev, jeho rodinu však ona Zunova „sezonní chřipka“ těžce postihla. Nejdřív – v neděli 13. října 1918 – odešel dle referátu Národní politiky (tady – uprostřed prostředního sloupce) ze světa „jediný syn našeho zvěčněného největšího básníka“ Jaroslav Frida, když „onemocněl chřipkou, k níž se záhy přidružil oboustranný zápal plic, kterému nyní v mladistvém věku podlehl“.
Do nemocnice převezli podle Lidových novin (tady – pravý sloupec nahoře) i jeho těhotnou manželku, která „po smrti svého mladého manžela porodila dvojčátka“, a pak „zemřela rovněž a také jejich služka“. Ve stejný den, jak napsal deník Večer (tady – první sloupec uprostřed), „zemřel, rovněž chřipkou zachvácen, i mladší bratr básníkův“, spisovatel a překladatel Bedřich Frida: „Chřipková epidemie zahubila tudíž na ráz tři členy rodiny Vrchlických.“
Čtěte druhý díl našeho seriálu o španělské chřipce:
