Daň z nabytí nemovitých věcí je bezesporu ta nejhloupější daň, která byla v Česku zavedena. Představme si modelovou situaci. Mladý pár si koupí byt za pět milionů korun. Zadluží se kvůli tomu na desítky let, protože ceny nemovitostí v Praze, Brně i dalších městech dosahují extrémních hodnot. Jenže je tu ještě nenasytný stát, který tuto rodinu zkasíruje o dalších 200 tisíc korun. Peníze, z nichž lidé mohli zaplatit vybavení kuchyně nebo obýváku, zacinkají ve státní kase.
Ještě před sedmi lety vše fungovalo jinak. Daň z převodu nemovitosti platil prodávající. To mělo svou logiku. Osoba, která inkasovala velký balík peněz za prodaný byt či domek, zkrátka odečetla z tohoto balíku daň ve výši čtyř procent a poslala ji finančnímu úřadu. Bohužel v jakémsi zatemnění mysli přišel na jaře 2013 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek s návrhem převést povinnost platit na nabyvatele domu či bytu.
Zrůdnost zdanění převodu nemovitostí podtrhuje fakt, že ji platí vesměs jen obyčejní lidé. Miliardáři a investiční fondy zpravidla nakupují nemovitosti spolu s účelově založeným eseróčkem, jehož jediným smyslem existence je vlastnictví daného objektu. Tento jednoduchý trik stačí k tomu, aby kupujícímu nevznikla povinnost odvádět státu daň z nabytí nemovitých věcí. Formální vlastník budovy se totiž nemění.
Dlužno dodat, že odbourání této daně nepovede k úplnému osvobození výnosů z prodeje nemovitostí. Stále zůstane povinnost zdanit příjem, pokud někdo byt prodá se ziskem po méně než pěti letech vlastnictví. Spekulativní nákup a prodej nemovitosti lze tedy postihnout daní z příjmu. Tak je to správně. Ale trestat lidi za to, že si koupili byt či rodinný dům, není fér.
