Česká společnost je uprostřed inflace, energetické krize a války polarizovaná. Do jaké míry ji krize rozdělují? „Měříme index, který ukazuje, jak jsou lidé vůči sobě otevření a jak si navzájem důvěřují. Před krizemi v roce 2019 jsme naměřili, že asi 47 procent lidí je otevřených a převážně důvěřujících. V průběhu času to klesalo a v říjnu 2022 index dosahoval necelých dvaceti procent. To je za tak krátkou dobu nevídaný pokles,“ říká sociolog Jaromír Mazák z výzkumné agentury STEM.

Řada krizí, jejichž důsledky dopadají na českou společnost, si určitě vybírá svou daň. Někdy se říká, že společnost má docela velký absorpční potenciál a že si s krizemi nakonec umí poradit lépe, než se zdá na začátku. Něco na tom je. Na druhou stranu tu určitě také platí, že funguje opotřebení „materiálu“. Když to převedu do nějaké metafory, je to, jako když ohýbáte železo, zdá se, že pruží, ale nakonec se nahromaděná mikropoškození projeví jako nějaký větší problém. My měříme index, který ukazuje, jak jsou lidé vůči sobě otevření a jak si navzájem důvěřují. Před krizemi v roce 2019 jsme naměřili, že asi 47 procent lidí je otevřených a převážně důvěřujících. V průběhu času to klesalo a v říjnu 2022 index dosahoval necelých dvaceti procent. To je za tak krátkou dobu nevídaný pokles, který značí, že ta únava je opravdu velká.

Z amerického kontextu vyplývá, že polarizace skutečně začíná u politiků. Existují studie, které ukazují, že američtí republikánští a demokratičtí kongresmani se čím dál více uzavírali do sebe, víc a víc hlasovali jako dva jednolité bloky a teprve s odstupem času se názorová polarizace přelévala také do postojů jejich voličů. Také u nás mohou mít politici snahu témata vyostřovat a v důsledku polarizovat. To ale neznamená, že tu nejsou důležité strukturální roviny, konkrétně především vzdělání, majetek a věk, které mohou naše postoje dost ovlivňovat.

Tu strukturální rovinu lze ale vykreslit ještě jinak. Jsou tu přirozeně klasické štěpicí linie, tedy konzervativní versus progresivní linie a ekonomicky levopravá linie. Ty známe i ze zahraniční politologie. Ale v české společnosti funguje silně také rozkol podle hodnocení toho, co se u nás stalo za posledních více než třicet let od listopadu 1989. V tomto rozkolu se zrcadlí i postoje k členství v EU nebo k naší přináležitosti k Západu. Poměrně velká část veřejnosti přestává věřit ve vizi, na jejímž konci tvoříme pevnou součást Západu. Už to pro ni prostě není atraktivní, a tak hledá novou vizi – vizi neutrálního státu, mostu mezi Západem a Východem. A pro druhou velkou část společnosti je naopak opuštění naší prozápadní orientace dost děsivé. A na této linii se dnes česká společnost štěpí možná nejsilněji.

Ohledně přerozdělování, progresivnosti daní a podobně jsme v průzkumu měli jen pár otázek. V nich je však vidět, že pořád mají svou relevanci. Například v otázce progresivnosti daní poměrně jasně souhlasí voliči KSČM a v závěsu i ČSSD nebo SPD, mnohem méně voliči ODS a TOP 09.

I když zajímavé je, že průměrný postoj voličů obou těchto tradičně pravicových stran není jasně pro rovnou daň, ale spíše někde uprostřed. To bychom mohli interpretovat jako přitakání určité malé progresi i z jejich strany. Také pořád vidíme, že znatelnou roli v tom hraje vzdělání a materiální zajištění, tedy klasické strukturální předpoklady pro levopravé postoje. Tato dimenze tu tedy je, ale teď je hodně zatlačena do pozadí aktuálními tématy a potřebou řešit krizové momenty. Mimo jiné i proto, že se o ní teď málo mluví, ustupuje do pozadí. Neřekl bych tedy, že jde v tuto chvíli o klíčové téma z hlediska rozdělení společnosti třeba ve srovnání s postojem vůči našemu členství v EU.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Určitě je to důležitá dimenze. I u otevřenosti ale můžeme sledovat nuance. Jednu rovinu reprezentuje například téma manželství stejnopohlavních párů. Zde jde o klasickou liberálně-konzervativní rovinu, která štěpí převážně generačně a může štěpit uvnitř levicového tábora nebo uvnitř pravicového tábora, protože oba mají svoji liberálnější a konzervativnější variantu.

Nám ale na výsledcích studie připadá zajímavější to, co dělí společnost po­dle vzdělání či ekonomického zajištění. Právě tady je největší rozdíl v postojích ke členství v EU nebo k tomu, zda máme patřit na Západ. Tady hrají v postojích daleko větší roli ekonomický úspěch nebo benefity, které plynou z naší otevřenosti světu, jako jsou možnosti volně studovat v zemích EU, nakupovat tam, podnikat, volně cestovat. Když nemáte vzdělání a finanční zdroje, přestává pro vás tato otevřenost být hodnotou a spíše ji vnímáte jako zdroj nerovností, nebo dokonce ohrožení vlastní identity. Zároveň nerozumíte rozhodování v rámci Unie a ztrácíte pocit, že váš hlas je slyšet.

Česká společnost má od imigrační krize kolem roku 2015 velmi negativní postoj vůči imigrantům. A do toho najednou přichází válka na Ukrajině a příliv uprchlíků. Reakce na tuto imigrační vlnu byla až překvapivě otevřená. Na začátku přijímání ukrajinských uprchlíků podporovalo kolem sedmdesáti procent veřejnosti a Češi se jednoznačně stavěli na stranu Ukrajiny, zatímco podpora Ruska byla mizivá. Pak ale přišel posun ve vnímání uprchlíků. Nejde o projev nějaké ideologické změny, což můžeme soudit z toho, že podíl přímých podporovatelů Ruska nevzrostl, ale spíše o sebeobrannou reakci. Společnost cítí velký ekonomický tlak a začínají rezonovat názory, jak to, že můžeme pomáhat 300 tisícům uprchlíků, když my sami chudneme. V tomto smyslu je to projev únavy materiálu, jak jsem o něm mluvil před chvílí.

Zároveň si ale musíme uvědomit, že podpora ze sedmdesáti procent spadla na necelých 57 procent, což je pořád celkem výrazná podpora. Spousta lidí si pořád uvědomuje, že i v době krize je třeba ukázat vůli k pomoci. Mnoho Čechů už dnes funguje v mentalitě, že si zvládnou naráz utáhnout opasek a zároveň ještě pomáhat, což ukazuje na existenci stabilní střední třídy. A musíme mít na paměti, kolik například peněz lidé vybrali na pomoc Ukrajině. Ten obrázek je komplexnější.

Ladislav Mrklas

Máte pravdu a já si to sám neumím úplně přesně vysvětlit. Připomenu však, že postoj k uprchlíkům z Ukrajiny koreluje hlavně s tím, jak vnímáte pozici Česka v geopolitickém kontextu, a s vašimi názory na vývoj po roce 1989. Není to tedy typické liberálně-konzervativní téma jako například manželství stejnopohlavních párů nebo multikulturalismus, kde mají ženy tendenci být otevřenější. Také souvisí s tím, že se krizemi už cítíme příliš unaveni a sraženi na zem a klesá naše vůle pomáhat někomu jinému než sobě samým. Tyto pocity mohou být silnější právě u žen, ale vlastně nevím proč.

Ano, i s tím by to mohlo souviset.

Postoje k czexitu jsou provázány i například s názory na očkování proti covidu, které odrážejí důvěru vůči existujícímu systému. Člověk zkrátka buď systému spíše věří a pak nejspíš bude chtít být i v Unii a bude věřit očkování, nebo naopak. Z hlediska sociodemografických charakteristik souvisí podpora czexitu nejvíce se vzděláním a materiálním zajištěním. Velmi podstatná je ovšem i volební rovina. Panují velké rozdíly mezi proevropskými voliči vládních stran a podstatně skeptičtějšími voliči opozice. Zatímco voliči SPD jsou jednoznačně pro vystoupení, voliči ANO jsou svým průměrným postojem přesně mezi, takže i rétorika představitelů hnutí ANO je pak někdy ambivalentní.

Důvodů je řada. Svou roli hrají sociodemografické faktory. Mladí lidé chodí méně k volbám. Taktéž méně vzdělaní a ti, kteří mají menší prostor se o politiku zajímat, rozumět jí. Každopádně platí, že vyšší volební účast by nyní velmi pravděpodobně vedla k vyšší podpoře opozice a v prezidentských volbách k lepšímu výsledku Andreje Babiše. Vidíme totiž, že svými postoji jsou nevoliči mnohem blíže voličům parlamentní opozice. Myslím, že to je bod, s nímž také Babiš hodně počítá. Bude apelovat na naštvanost lidí vůči současné vládě a snažit se dostat k urnám i tradiční nevoliče. To je ovšem z logiky věci těžké.

Ladislav Mrklas

Vládní kroky v době krize jsou vnímány s velkou citlivostí. Je důležité, že v určitém momentu přišel úsporný tarif a stropy na energie, které zastavily trend narůstající nespokojenosti a pesimismu. Nicméně téma placených nadstandardů ve zdravotnictví jde zásadně proti srsti velké většiny české veřejnosti. Zdravotnictví je principiálně vnímáno jako oblast, jež by neměla být podřízena trhu. Je tam ale nejspíš i obava, zda by placení nadstandardů nepřineslo snížení neplacených standardů. Takže jsou v tom jak emoce, tak racionální, respektive pragmatický pohled, proto je odpor tak silný.

Češi jsou do velké míry zmateni, čemu mají věřit. Vyvěrá to z různých krizí spojených s dezinformačními kampaněmi nebo se zavádějícími informacemi. Před posledními sněmovními volbami se ukázalo, že až desítky procent lidí věří prokazatelně falešným zprávám. Možná ale ještě varovnější zpráva je, že obrovský segment populace nevěřil vůbec ničemu. I to je jeden z projevů fragmentarizace: nevěřit nikomu, kdo nepatří do mé nejbližší skupiny, mé bubliny, necítit se součástí jedné společné komunity, ve které skrze politiky hledáme nějaký konsenzus. Někteří jdou až tak daleko, že jsou přesvědčeni, že se všichni zbláznili a jen oni a jejich nejbližší okolí mají zdravé a normální názory.

Druhou rovinou je posouvání rozhodovací pravomoci na vyšší úroveň. Někteří ještě více než domácím politikům nedůvěřují evropským nebo globálním institucím a tomu, že tam by se mělo o něčem rozhodovat.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Podle našich výsledků je skeptická i česká společnost. Ovšem není to už skepse ohledně existence oteplování, ale skepse vůči řešením. Dneska se pod vlivem vědecké komunity drtivá většina veřejně působících osobností a následkem toho i velká většina společnosti shodne na tom, že ke změnám dochází pod vlivem člověka. To, kde nastupuje skepse, je vnímání toho, co bychom proti tomu měli dělat. Velká část společnosti si myslí, že evropský Green Deal je uspěchaný a že povede k moc velkým negativním ekonomickým dopadům a prohloubení nerovností. Negativně se lidé stavějí vůči všemu, co by představovalo nějaký autoritativní zásah do způsobu života, konkrétně třeba vůči plánu ukončit výrobu spalovacích motorů. Naopak vůči programům typu dotované výměny kotlů nebo jiným investicím do zelené energie je velká část veřejnosti velmi vstřícná. 

Jaromír Mazák (35)

• Vystudoval sociologii na Filozofické fakultě UK v Praze, kde také řadu let působil jako výzkumník a pedagog.

• Absolvoval stáže na Oxfordu, v Jeně, v Oslu a na amerických univerzitách v Redlands a La Verne.

• Pracoval v organizaci Schola Empirica a v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.

• Odborně se věnuje primárně občanské a politické participaci (online i offline), sociálním hnutím a výzkumné metodologii.

• Od roku 2022 působí jako ředitel výzkumu ve společnosti STEM.