Slovensko ­překreslilo svou soudní mapu. Změn je spousta a ta nejdůležitější spočívá v tom, že od června ubyla třetina okresních soudů. Cílem je vytvořit větší soudy, aby se na nich „uživili specialisté“, a zamezit nešťastným situa­cím, kdy se trestní soudce zabývá rozvodem a odborník na rodinné právo posílá do vazby zloděje. Podle autorů reformy máme 21. století a kvalita a rychlost rozhodnutí jsou v době internetu důležitější než doba, za kterou se dá dojet k soudu.

Zní to velmi rozumně a prakticky. Pravda také je, že některé z nejúspěšnějších evropských justicí se nedávno vydaly právě tímto směrem. V Česku se o podobné „koncentraci“ soudů (velmi opatrně) mluví už minimálně od roku 2010, kdy dlouholetý předseda Městského soudu v Praze a současný prezident Soudcovské unie Libor Vávra otiskl provokativní článek, v němž navrhl zrušit všechny okresní soudy. „Máme-li mít specializovanou justici, tak budoucnost vidím ve větších soudních tělesech od dvaceti soudců výš,“ trvá na svém Vávra i po letech.

Aktuální překreslení „súdnej mapy“ je druhou zásadní (a celkově minimálně čtvrtou větší) reformou soudní soustavy na Slovensku od rozpadu společného státu. My Češi jsme v tomto ohledu mnohem usedlejší a naše soudní mapa se od roku 1960 prakticky nezměnila. Důvodů pro tento konzervatismus existuje víc: například obecná neschopnost prosadit velké reformy a pak sama česká justice, která dlouhodobě funguje nadprůměrně dobře a v rámci Evropy je hodnocena jako výkonná a efektivní. Všechno je ale relativní. Některé evropské státy mají justici ještě výkonnější, a to včetně postkomunistických premiantů – Litvy a Estonska. Rumuni a Slováci nás navíc v některých ohledech rychle dohánějí.

Pokud nechceme ustrnout, měli bychom uvažovat o změně.

Vykleštěná reforma

Nejdřív se podívejme na slovenskou reformu, respektive na to, jaká měla původně být a co z ní nakonec po zásahu politiků zbylo. Analytické centrum slovenského ministerstva spravedlnosti šlo na věc velmi radikálně (z 54 okresních soudů mělo zbýt třicet a z osmi krajských tři) a zároveň vědecky, když při kreslení hranic budoucích soudních obvodů vycházelo nejen z jejich velikosti a průměrné vzdálenosti, kterou budou muset lidé dojíždět, ale také z kulturní blízkosti spojovaných či rozdělovaných regionů a infrastruktury ve městech, v nichž budou soudy sídlit. Na Oravě tak například díky dopravní dostupnosti vítězilo Námestovo nad Dolným Kubínem, ovšem dvaapůlkrát větší Dolný Kubín se stejně měl stát sídlem soudu vzhledem k tomu, že „zaručuje lepšie predpoklady pre rozvoj infraštruktúry“.

Jenže návrh, který prosazovala předchozí ministryně spravedlnosti Mária Kolíková (SaS), narazil už v koalici a v parlamentu se stal obětí lidové tvořivosti poslanců. Nepodařilo se proto zrušit žádný krajský soud (přežilo jich všech osm), místo třiceti původně zamýšlených okresních soudů jich zůstalo 36, a na místě těch zrušených navíc zůstala „pracoviska“, tedy detašované pobočky, v nichž mají soudci sousedních soudů pohostinsky úřadovat. Jinak řečeno, k jisté koncentraci soudů nakonec došlo, ovšem kvůli zachovávání „pracovisk“ přišla slovenská justice zřejmě o finanční benefit, který by plynul ze zrušení malých – ekonomicky nerentabilních – soudů. Věda kromě toho musela občas ustoupit lokálním mocenským zájmům, což vedlo třeba k tomu, že okresní soud nakonec vznikl v již zmíněném Námestovu, kdežto na preferovaný Dolný Kubín zbylo jen „pracovisko“.

Politické kompromisy jsou první „mouchou“ slovenské reformy. Ta druhá má historické kořeny. Po rozpadu federace mělo Slovensko 42 okresních soudů, ovšem Mečiar zvedl roku 1997 jejich počet svévolně na 55, což vedlo k tomu, že na nejmenších z nich seděli třeba jen dva či tři soudci. Roku 2005 premiér Dzurinda deset okresních soudů opět zrušil, ovšem jeho nástupce Fico devět z nich po vyhraných volbách „natruc“ zase obnovil. Slovensko je tak na tom dnes velmi podobně jako před Mečiarem a oproti dvakrát lidnatějšímu Česku s 86 okresními soudy (včetně pražských obvodních) si zas o tolik nepolepšilo. O „súdnej mape“ bude navíc ještě rozhodovat slovenský Ústavní soud a dopadnout to může všelijak.

Výsledek proto není nijak úžasný, ale odvahu, která v České republice chybí, je třeba ocenit.

Pěšky jako na voze

Až do července 1850 byla většina prvoinstančních soudů v českých zemích vrchnostenská (zřizoval je místní „landlord“, nikoli stát) a spolu s magistrátními soudy ve městech jich bylo opravdu hodně: podle knihy Michala Prince Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 šlo jen v Čechách o rovných 1200 soudů. Výsledkem revolučního roku bylo postátnění všech soudů a zároveň redukce jejich počtu zhruba na šestinu – celkem tehdy v Čechách a na Moravě vzniklo 310 okresních soudů. Když pomineme peripetie z doby bachovského absolutismu, tak toto uspořádání vydrželo další století a jeho leitmotivem byla dostupnost soudů – tedy za jak dlouho se k nim dalo dojít pěšky nebo dojet na voze.

O tom, jak tenkrát lidé uvažovali, si lze učinit představu z četby dobového tisku. Sto deset let stará místopisná publikace Popis okresního hejtmanství kyjovského poeticky uvádí, že většinu hejtmanství (a to se na jeho území nalézaly hned dva soudní okresy) „lze – za jasného ovšem rozhledu – velmi pěkně přehlédnouti z ‚Veselého kopce‘“ u Kyjova. Když roku 1864 lamentoval časopis Právník nad fungováním tehdejší justice, vytýkal jí třeba to, že „často musejí strany putovati tři i více hodin pro věc malichernou“, ovšem když o šestnáct let později přinesl týdeník Šumavan zprávu o tom, že by se měl z Plánice do hodinu a půl vzdálených Nalžov přestěhovat okresní soud, tvrdil autor zároveň, že nelze pomýšleti na to, „aby dva okresní soudy v tak blízkém sousedství byly“. Jinak řečeno, ideál se nacházel někde mezi.

Češi nejsou reformátoři

Železnice dopravu zásadně zrychlila, ovšem okresních soudů paradoxně přibývalo a roku 1918 jich už dle Prince existovalo 339. První republika převzala c. k. soudní systém prakticky beze změny a po celou dobu svého trvání ho nedokázala reformovat, byť si obyčejní lidé stěžovali na průtahy a odborníci psali rovnou o „krizi soudnictví“. Důvody byly v zásadě dva. Zaprvé se Češi víc soudili (jistou roli v tom sehrály spory vyvolané pozemkovou reformou či přísné zákony na ochranu nájemníků) a zadruhé soudcovské zaměstnání přestalo táhnout. Obsadit odlehlé okresní soudy bylo skoro nemožné, a tak stále rostl počet „jednospřežných“ soudů (s jedním soudcem); zatímco v roce 1910 jich bylo deset, roku 1929 už 42. Řadu soudů se nepodařilo obsadit vůbec, a tak v nich museli „hostovat“ soudci z okolí. „V Sedlčanech proti třem předválečným zbývá jediný soudce a ten ještě již jeden a čtvrt roku jest jmenován jinam. Rovněž Mladá Vožice nemá svého soudce. V Benešově proti čtyřem soudcům před válkou jsou jen dva soudcové, v Počátkách úřaduje soudce substitut, stejně v Neveklově,“ popisoval roku 1931 agrárnický Venkov bídu prvorepublikové justice v táborském kraji.

Změnili to až komunisté – ovšem nebylo o co stát. Soudy podřídili „lidu“, tedy straně, a soudcovská nezávislost se nadlouho stala jen iluzí. V praktické rovině režim sloučil soudní a politické okresy (těch bylo tradičně zhruba o polovinu méně), a tak od roku 1949 existovalo již jen 187 okresních soudů. Další reforma následovala roku 1960, kdy zaniklo přes polovinu okresů, a v českých zemích tak zůstalo 75 okresních soudů (a okresních národních výborů). Správní okresy již dnes neexistují, ale okresní soudy přežily a dnes jich je 76 (v roce 1996 vznikl soud v Jeseníku) a k tomu deset pražských obvodních soudů.

Jak si stojíme

Česká a slovenská justice sice desítky let sdílely společný stát, ovšem po osamostatnění nabraly radikálně odlišné trajektorie. Ta česká fungovala, jak již víme, velmi slušně, zato ta slovenská se propadla až na dno, když ji sužovaly takové neduhy jako obludný klientelismus (personifikovaný v osobě dlouholetého šéfa slovenského Nejvyššího soudu a prezidentského kandidáta Štefana Harabina), korupce a ostudná neefektivita, což všechno vedlo k mimořádně nízké důvěře slovenské veřejnosti v soudnictví. Převedeno do tvrdých dat to vypadá následovně: zatímco podle loňského Eurobarometru vnímalo své soudy jako nezávislé 51 procent Čechů, v případě Slovenska šlo o mizerných 28 procent, přičemž hůř na tom byli už jen Chorvati. Jenže ve srovnání s Evropou je náš úspěch hodně relativní, protože své soudy považuje za nezávislé 83 procent Rakušanů a Finů, 80 procent Němců a 77 procent Nizozemců. Lepší jsou ale v tomto ohledu i všechny pobaltské státy – Estonsko (66), Lotyšsko (57), Litva (55) – a Rumunsko je na tom úplně stejně jako my.

Slovenskou justici tradičně porážíme v efektivitě. Z poslední zprávy CEPEJ (Evropské komise pro efektivitu justice), která vychází z dat za rok 2020, plyne, že průměrný civilní či obchodní spor řešily české prvoinstanční soudy 165 dní, kdežto těm slovenským to trvalo 204 dní. Na druhou stranu je vidět, že nás slovenská justice rychle dohání, protože ještě v roce 2014 šlo o příšerných 524 dní. Jsme na tom dobře i ve srovnání s Evropou, ale opět jde o velmi relativní úspěch. Samozřejmě že jsme rychlejší než justičně „postižená“ Itálie (674 dní) a překvapivě i než Německo (237) či Dánsko (190). Na bleskurychlý Island (63) ovšem zkrátka nemáme a lepší jsou třeba také Litva (117), Nizozemsko (127), Estonsko (135) a Rakousko (156). Úplně stejně jako my je na tom Maďarsko a jen o maličko hůř Rumunsko (168), které bylo ještě v roce 2010 o polovinu pomalejší. Tradičně rychlá a výkonná je česká trestní justice, zatímco správní rozsudky se u nás ve srovnání s Evropou vlečou.

Velikost hraje (jistou) roli

Vraťme se teď na chvíli k okresním soudům. Mezi těmi českými, které existují v nezměněné podobě od roku 1960, jsou obrovské rozdíly. Patří mezi ně skuteční obři (Okresní soud v Ostravě se 75 soudci či Městský soud v Brně, který jich má 71) i soudy docela maličké – Prachatice, Pelhřimov a Rokycany se sedmi soudci a Jeseník a Semily s osmi (nejmenší slovenský „reformovaný“ okresní soud ve Staré Ľubovni jich má pro srovnání šest, všechny ostatní se však mohou pochlubit minimálně deseti soudci). To je hluboko pod minimálním počtem dvaceti soudců, který podle prezidenta Soudcovské unie Vávry dokáže pohodlně zajistit specializaci soudců a brání tomu, aby se okresní soud propadl do průtahů, když někdo z osazenstva dlouhodobě onemocní, odejde do důchodu či na mateřskou.

Shutterstock.com

Koncentrace a zvětšování prvoinstančních soudů jsou podle Vávry evropským trendem. Nedávno k tomuto kroku sáhlo třeba sedmnáctimilionové Nizozemsko, které roku 2013 snížilo svůj – beztak již nízký – počet okresních soudů z devatenácti na jedenáct. Nejde ale samozřejmě o samospasitelný koncept, což dokazuje příklad sousedního Rakouska, které má stále 115 okresních soudů (počet soudů se od dob monarchie výrazně snížil, ale setřást c. k. dědictví není pro Vídeň úplně snadné) a jeho justice je podobně úspěšná a efektivní jako ta nizozemská.

Vůle k reformě

Zvětšování okresních soudů a specializace soudců jsou v době vlaků, autobusů a aut určitě dobrý nápad a měli bychom se ho držet (byť třeba zrušit odlehlý soud v Jeseníku by vůči tamním obyvatelům nebylo zrovna fér). Možná ještě důležitější je ale touha být nejen dobrý, ale rovnou nejlepší a nebát se prosadit smysluplnou reformu. Utěšovat se tím, že Rakušané a Nizozemci nezažili komunismus, a nemůžeme se proto s jejich soudy měřit, je v roce 2023 tak trochu směšné, a navíc se stačí zadívat směrem k Pobaltí a hned je jasné, že se řada věcí dala udělat líp; a zdaleka to neplatí jen pro justici.

Reformy soudní soustavy se v Česku přesto v dohledné době pravděpodobně nedočkáme. Jednak se česká justice stala obětí svého relativního úspěchu a na rozdíl od té slovenské změnu akutně nepotřebuje. A jednak nám velké reformy dlouhodobě nejdou (stačí si vzpomenout, jak dlouho se mluví o penzijní reformě) a představa, že by se na něčem skutečně důležitém dokázala domluvit současná vláda s opozicí, vypadá skoro nepatřičně. „Je to dlouhodobý projekt, který by musel přežít dvě volební období,“ říká Vávra. „Každý ministr spravedlnosti uznale pokývá hlavou, že je to bezvadná myšlenka. Pak mu ale dojde, že to nestihne dokončit, a kdyby přece, že mu za to nestihnou naběhnout ‚bonusy‘. V tu chvíli ho to přestane zajímat.“