Jako první západní politik se tak po startu války osobně setkal s mužem, který je zodpovědný za ničím neospravedlnitelné masakry nevinných ukrajinských mužů, žen i dětí a který je právem v Evropě považován za válečného zločince.

Proč se Nehammer do Kremlu vydal, není vlastně úplně jasné. Zřejmě šlo o součást marných rakouských snah udržovat dojem letité pseudoneutrality, která v kontextu aktuálního dění není pro Vídeň udržitelná. Součástí této hry je nečlenství Rakouska v NATO či skutečnost, že Rakousko nepatří zrovna mezi dravce v prosazování protiruských sankcí.

Jak se dalo očekávat, cesta žádný výsledek nepřinesla. Ruská propaganda si na Nehammerovi smlsla, v zásadě ho prezentovala jako bezvýznamnou figuru, jejíž země je závislá na ruském plynu, o který přijela do Moskvy potupně žebrat.

Obdobný obrázek si Nehammer nakreslil i v Evropě, „sebepřecenění“ je v této souvislosti zřejmě nejvhodnější výraz. Sám kancléř byl po 75minutovém setkání s Putinem evidentně zdrcen.

A přesto, jak píše komentátor Eric Frey v deníku Der Standard, mohla mít cesta smysl. A to právě v její absolutní nesmyslnosti. Ukázala, že pokud ani představitel jednoho ze států vůči Rusku dlouhodobě nejpřívětivějších nedokáže přimět Putina alespoň k náznaku ochoty ke kompromisu, jakákoli jednání s Ruskem nemají význam.

Výzvy ke zdrženlivosti při dodávkách zbraní Ukrajině a přitvrzování sankcí či k opatrnosti při odpoutání se od závislosti na ruském plynu jsou stejně mimo, jako byl před moskevskou cestou Nehammer.