Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Schodek státního rozpočtu za letošní první čtvrtletí překonal všechny rekordy. Co mizerný výsledek způsobilo? Vydalo se Česko „řeckou cestou“?
Není to tak dávno, kdy by výsledek hospodaření českého eráru za letošní první tři měsíce způsobil pozdvižení, i pokud by schodek stejné hodnoty oznámil ministr financí za celý rok. Sekera za více než 166 miliard je děsivá, skoro trojnásobná oproti stejnému období roku 2022.
Pokud bychom protáhli čísla o vývoji státního rozpočtu za první čtvrtletí do zbytku roku, chytaly by se slabší povahy za hlavu a setrvaly by v hluboké depresi. Jak ale praví stařičké moudro finančníků, po prvním kvartálu ještě není nutné stahovat rozpočtové kalhoty – ke státnímu závěrečnému účtu je ještě daleko.
Meziroční zhoršení deficitu o 107 miliard má jasně pojmenovatelné důvody. Naštěstí ne všechny z nich mají dlouhou dohru a povlečou se s námi do budoucna.
Lze například doufat, že klesající ceny energií se propíšou do poklesu požadavků na kompenzace ze státního rozpočtu. Také rozpočtové příjmy v následujících měsících pojedou na vlně lepšího inkasa. Míra zisku v podnicích mimo finanční sektor si za loňský rok s 46,1 procenta udržela velmi solidní úroveň, a to i v mezinárodním srovnání – průměr EU činí zhruba čtyřicet procent.
Nepotvrdily se černé scénáře průmyslníků, které průmyslu věštily zhroucení, pokud nedostanou nevratnou výpomoc s cenami energií. Zemědělští podnikatelé zase potvrdili svoji téměř zázračnou schopnost přivolávat mimořádné zisky usedavým naříkáním na špatné ekonomické podmínky. V jejich případě podle předběžných údajů zisk vzrostl meziročně o 147 procent na 22 miliard.
Špatnou zprávou pro ministra financí naopak je, že banky zklamaly a očekávaný výnos z windfall tax nebude ani na polovině toho, co loni v létě spočetla Národní rozpočtová rada. Jediný, kdo odnese do rozpočtu ranec, bude státem kontrolovaná energetická společnost ČEZ.
Další problémy českého eráru už jsou ale dlouhodobějšího charakteru: kořeny mají v minulých letech a jen tak samy od sebe na rozdíl od kompenzací za drahé energie nevymizí.
Česko není jediná země, která se po příchodu covidu a války na Ukrajině propadla do hlubších rozpočtových schodků. Málokde se ale snaha „zachraňovat a pomáhat“ tak zvrhla. Příčinou je souběh s politickým cyklem.
Snaha nejsilnější politické formace, hnutí ANO, přebít svou nabídkou nejen výdajové sliby levicových stran, ale i akcent pravice a populistů na snižování příjmových daní vyústila v to, že se opatření na straně příjmů a výdajů slila do jednoho proudu. A protože často nešlo o opatření dočasné povahy, byl výsledkem výrazný nárůst strukturálního salda.
Nejlépe to lze dokumentovat na kombinovaném efektu daňového balíčku z prosince 2020 (viz box). Najdete v něm jak klasické levicové prvky jako zvýšení základní slevy na poplatníka, tak pravicové prvky v podobě rozpočtově nekompenzované patnáctiprocentní sazby (dříve počítané ze superhrubé mzdy) a nahrazení solidární přirážky druhou sazbou 23 procent pro příjem přesahující čtyřnásobek průměru.
Tehdejší ministryně financí Alena Schillerová se chlubila: „Jedná se o revoluční snížení daní a lidem zůstanou v peněženkách tisíce korun měsíčně navíc. Jsem přesvědčena, že právě v krizi je k tomu správná doba. Že lidé peníze dají do spotřeby nebo je investují, a přispějí tak k rychlejšímu zotavení naší ekonomiky.“
Ani omylem. Nejméně od minulé finanční krize každý, kdo kolem veřejných financí pouze prošel, dobře ví, že v české ekonomice bude „revoluční změna“ stát rozpočet velké peníze, ale nijak zvlášť se na zotavení ekonomiky neprojeví.
Už tehdy vycházel fiskální multiplikátor pro Česko na mizerných 0,6 (koruna dodatečných opatření přinese vzestup HDP o 60 haléřů). V případě opatření v podobě snížení daňové zátěže u fyzických osob to bylo ještě horší. Ekonomický výzkum v ČNB pitval daňový multiplikátor do detailu a vyšlo mu, že tady dosahuje hodnoty pouze 0,3.
Nelze se tedy dnes tvářit překvapeně: jak premiér, tak paní ministryně byli před přijetím balíčku varováni, a to opakovaně. Daňová revoluce se tak do rozpočtu promítla celkovým negativním dopadem 130 miliard korun ročně.
Ani se slevou na poplatníka to nebylo v pořádku. I v tomto případě jsme od minulé finanční krize věděli, že slevy mají být nejen dočasné, ale hlavně cílené na ty, kteří jsou potřební. Rozpočtový zásek by mohl být výrazně menší, pokud bychom nepoužívali stejnou slevu pro každého, ale přešli na princip „degresivní slevy“, který platil v letech 2009 až 2010 ze sociálního pojistného.
Stravenkový paušál byl také z rozpočtového hlediska jako další cesta k prohloubení deficitu identifikován předem a skutečnost je spíše horší než původní odhady. Ani na výdajové straně to nebylo lepší. Hlavní důvody jsou dva: neudržitelný penzijní systém a bobtnající stát a rozrůstající se zástup lidí placených z eráru (více viz Půlmilion živený státem na str. 10).
Jako téměř každou vyspělou ekonomiku nás tíží stárnutí populace. Česko je navíc sociální stát, který dělá – obzvlášť v mezinárodním porovnání – všechno pro to, aby ve stále dominantním průběžném prvním pilíři penzijního systému korigoval předchozí příjmovou nerovnost. Tvrdit, že český důchodový systém je málo solidární, je absurdita.
V praxi mají lidé v první polovině příjmové škály penze v poměru k předchozímu čistému příjmu velmi slušné, ale ti nadprůměrně vydělávající mají náhradové procento mizerné. Díky tomu byly v období nízké inflace a rychlého růstu reálných mezd schodky na důchodovém účtu přijatelné. Udržitelnost penzí bylo možné upravit poměrně malými „parametrickými“ změnami.
Pak ale přišla dvě volební období, Sobotkova a babišova vláda, kdy pro dlouhodobou udržitelnost penzí bylo nejlepší nedělat nic. Jenomže strany u moci chtěly být hezké, a co je horší, ani ty opoziční si nechtěly u voličů pokazit šance jako skrblíci. A tak současnou hodnotu budoucího „penzijního dluhu“ zvyšovaly neodborné, čistě politicky motivované zásahy. Prvním z mnoha špatných kroků bylo nepochybně zrušení druhého pilíře (místo jeho úpravy) a automatické indexace věku odchodu do důchodu. Stát si tak od roku 2016 opět zahrnul tři procenta z druhého pilíře do prvního. Ani to mu ale nestačilo.
Následovalo zvednutí základní výměry z devíti na deset procent a úprava valorizace, kde se kromě inflace započítávala nikoli třetina, ale polovina růstu reálných mezd. A to navíc bez zpětné záklopky, která by platila pro případ poklesu reálných mezd.
Každé přilepšení nad rámec vzorce znamenalo náklady pro budoucnost. Naposledy se rozhodla deficit z titulu penzí prohloubit nynější koalice, když zavedla výchovné s pětistovkou za každé vychované dítě. Smůlou dnešní vlády bylo, že do této situace přišla inflace se silou, s níž nikdo nepočítal. Vynutila si mimořádné valorizace, které navyšovaly základ pro každé další navýšení.
Vrátit zpátky to, co je navařeno, není možné bez obrovských politických nákladů: stejně jako v případě superhrubé mzdy je i tady obtížné říct, že pouze bereme na nižších valorizacích to, co jsme nikdy neměli přiznat.
Základní problém českého důchodového systému je jasný: chtělo by to více poplatníků. Vůbec v tom ale nepomůže, když vláda zvýší „rodičák“. To by asi bylo možné tam, kde by pracovní pozice byla z hlediska potřebné kvalifikace statická, sociální a příjmové vzlínání v pracovních týmech nulové, stejně jako kariérní postup.
Skoro ve všech myslitelných pozicích, které jsou alespoň o pár příček nade dnem kvalifikačního žebříčku, nemůže rodičovská nikdy kompenzovat finanční ztrátu. Naše celosvětově unikátní délka rodičovské dovolené je tak nikoli výdobytkem, ale mimořádně hloupým sociálním inženýrstvím.
Jak jinak nazvat skutečnost, kdy řešíme „gender gap“ v příjmech a penzích, ale nevidíme mezeru v ekonomické aktivitě u žen s malými dětmi? V této oblasti Česko hraje první ligu. Problém ale politici neřeší, i když recepty existují – třeba zvýšení kapacity dostupných předškolních zařízení, podpora pružných, částečných pracovních úvazků. Právě tato opatření přitom pomáhají udržet kvalifikaci a odstraňovat nevyhnutelné mezery v produktivitě přesně zacílenými fiskálními úlevami pro zaměstnavatele.
Obdobným ekonomickým omylem, který přispívá k problému nedostatku rozpočtových příjmů, jsou exekuce. Respektive pasti, do nichž mnoho dlužníků spadlo, aniž by měli šanci nalézt cestu ven.
Česko ostrakizuje nešťastníky, které pohltila dluhová spirála a topí se v mnohočetných exekucích, ale nedokáže je vytáhnout do formální ekonomiky. Ti tak od jisté hranice příjmu mají platit na úhradu svých dluhů sto procent svého dodatečného příjmu. Kdo by v takovém případě raději nepracoval načerno? Výsledkem jsou ovšem chybějící příjmy z daní a dalších odvodů.
I kdyby nakonec všechno dopadlo přesně tak, jak ministerstvo financí předpokládalo ve svém Fiskálním výhledu z listopadu loňského roku, zůstane výsledek hospodaření státního rozpočtu s více než čtyřprocentním schodkem v letošním roce na nepřijatelně vysoké úrovni. Otázkou je, co bude dál. Jaké možnosti dnešní vláda má?
Z politického hlediska by měla začít u výdajů, které možná nemají nominálně vysokou hodnotu, ale značnou symboliku.
Je nepopiratelné, že počet lidí placených z veřejných rozpočtů v širším slova smyslu se za poslední desetiletí podstatně zvýšil a že nedovedeme občanstvu vysvětlit, kde je ta „hodnota za peníze“. Jak se vlastně dnes měří produktivita ve státní správě? A k čemu je digitalizace, když ne ke zvýšení produktivity, tedy poklesu počtu lidí, kteří systém obsluhují?
Nezbytné je také projít seznamy všech příjemců dotací a porovnat jejich výsledky oproti „benchmarku“, tedy těm, kteří se soustředí na svůj byznys. Jen tak se dozvíme, co se stalo se zaměstnaností, mzdami, přidanou hodnotou a rentabilitou kapitálu u těch, kteří dotace čerpají. Stálo to za to?
Vsadím se, o co chcete, že pro dynamické firmy, které umějí zhodnotit kapitál, je čerpání dotací spojeno s docela velkými náklady obětované příležitosti. Pro ty, které mají podprůměrnou výkonnost, to naopak může být otázka přežití. Jak jsme se dopracovali k tomu, že návratné finanční nástroje z evropských fondů využíváme snad spolu s Rumunskem nejméně v Evropě?
Dá se pochopit, že vláda, která nikdy nedovedla zdůvodnit, proč vlastně omezuje možnost podnikání uzávěrami, tuto neschopnost finančně kompenzovala. Enormní nárůst transferů podnikatelským subjektům za cenu zadlužení státu ovšem není ospravedlnitelný tam, kde ceny vlastních produktů či služeb nejsou regulované a podnikání nebylo omezeno vrchnostenským aktem. Co z toho plyne? Například to, že pomoc se zvýšenými náklady na energie podnikatelským subjektům by měla být jednoznačně vratná.
Další doporučení přinášejí mezinárodní organizace, naposledy například OECD. Co českému ministru financí radí? Jde o obvyklé, pořád dokola opakované věci. Jeden z hlavních receptů zní ulevit na sociálním pojištění a vykompenzovat to progresí v dani z příjmů fyzických osob, případně v navýšení majetkových a environmentálních daní. Naprostou trvalkou jsou při snahách o dosažení lepší udržitelnosti veřejných financí rady ohledně opatření, která zvýší míru ekonomické participace. V našem případě jde zejména o ženy a lidi ve vyšším věku.
Pomoci může bezpochyby také uvolnění podmínek pro podnikání. Regulovaných živností, a tedy omezení pro vstup do řady oborů, tady máme habaděj. Jejich jediným reálným důsledkem ale je, že zvyšují tlak na ceny a zhoršují mezinárodní konkurenceschopnost.
