Ovládnutí Arktidy závisí také na technickém vybavení. Pro průzkum i prorážení cest pro ostatní lodě jsou nezbytné ledoborce. V této kategorii tradičně dominoval Sovětský svaz, nyní vládne Rusko. V současné době má osm ledoborců na jaderný pohon, devátý Ural bude k dispozici od příštího roku. Moskva zůstává jedinou mocností, jež má jádrem poháněnou arktickou flotilu.

V celkovém počtu ledoborců Ruská federace také dominuje, má jich dohromady okolo padesátky. V tomto směru Spojeným státům skutečně ujel vlak. Američané evidují pouze pět ledoborců (pobřežní stráž má v provozu jen dva) a další tři by měly být hotové do roku 2026. To je pro posílení vlivu v arktickém prostoru žalostně málo. V počtu ledoborců poráží Američany i Kanada, Finsko a Švédsko.

Oblast severního polárního kruhu byla dlouhé dekády pod rozlišovací schopností Washingtonu. S tím, jak v regionu stoupá teplota a ledy tají, tam začíná být více rušno. Zejména Moskva si uvědomuje geopolitický a obchodní význam celé oblasti.

Místo Suezu na sever

Už v roce 2010 vyplul z ruského Murmansku ropný tanker Baltika. Neměl ale namířeno – jak je zvykem – směrem na jih, přes Suezský kanál a Indický oceán do Číny, ale zvolil severní námořní cestu. K tomu samozřejmě potřeboval postupně pomoc tří jaderných ledoborců, aby ho nejnáročnějším úsekem okolo pólu provedly. 

V současnosti se stále vážněji vede debata o tom, jak se Suezu vyhnout. Jedná se také o reakci na březnový karambol, ke kterému došlo vzpříčením kontejnerové lodi Ever Given. Jednu z nejrušnějších námořních cest světa blokovala týden. Protože objem kontejnerové námořní dopravy roste, mohou se problémy opakovat. 

Námořní cesta z Evropy do Číny podél ruského pobřeží začíná být stále atraktivnější, navíc je o polovinu kratší. Náklad z Hamburku do Jokohamy musí na palubě lodi urazit přes dvacet tisíc kilometrů, okolo Ruska to je pouze dvanáct tisíc kilometrů. To znamená obrovské úspory času i paliva, jež se pohybují ve statisících dolarů na jeden náklad. V roce 2018 proplul severní cestou bez pomoci ledoborců tanker na LNG Eduard Toll kanadské firmy Teekay. Nutno říci, že má speciálně upravený trup, aby ledovou cestu zvládl.

Letos v lednu se přidal ruský speciální tanker na LNG Christophe de Margerie (dokáže prorážet led o síle 1,5 metru), který dopravil zkapalněný plyn z poloostrova Jamal do Číny. Na zpáteční cestě mu asistoval největší ruský ledoborec 50 let vítězství.

Rusko očekává, že se množství zboží přepraveného severní cestou zvýší až na 80 milionů tun v roce 2024. Nyní se pohybuje na úrovni 33 milionů tun a za posledních pět let vzrostl objem pětkrát. Pro srovnání, suezským kanálem proplouvá násobně více zboží, v roce 2019 to bylo 1200 milionů tun.

Těžaři krouží

Arktická oblast přitahuje pozornost i z hlediska zásob nerostných surovin včetně fosilních zdrojů. V Americe zaujal v minulých letech nápad Donalda Trumpa, který chtěl po vzoru Aljašky (carské Rusko prodalo poloostrov Spojeným státům v roce 1867 za sedm milionů dolarů) koupit i Grónsko, patřící Dánsku. Kolem ostrova křižují i průzkumné lodi z Číny a Ruska.

V posledních grónských volbách, které se konaly v dubnu, vyhráli zastánci nezávislosti země a také odpůrci těžby vzácných kovů. Aktivně tam vystupuje australská těžařská firma Greenland Minerals, kterou ovládají Číňané.

V Americe sílí hlasy, že je třeba frustrující politiku ohledně vlivu na dění v Arktidě radikálně změnit. Ukazuje to debata o budování nových ledoborců. Zatímco Rusko staví stále další plavidla, politici v Kongresu se hádají o to, zda se mají dát další peníze právě na tento typ lodí. Americká pobřežní stráž má fakticky k dispozici jen dva stárnoucí ledoborce, které mohou v arktickém regionu operovat. 

Ledoborec v době tání

I když to může znít nelogicky, právě tání ledu představuje větší riziko pro průzkum i reakci na možné přírodní katastrofy v Arktidě. Proto je třeba mít ledoborce nejsilnější třídy, zdůraznil ředitel námořních studií na Tuftsově univerzitě Rockford Weitz. Ledové kry mohou poškodit kromě lodí i ropné plošiny. Podle americké geologické služby je třicet procent neobjevených ložisek zemního plynu právě v Arktidě.

Americe také chybí ratifikace Úmluvy OSN o mořském právu, kterou stále odmítá americký Senát. Úmluva byla podepsána už v roce 1982 a definuje jednotlivá pásma mořských vod. Spojené státy by si mohly nárokovat mořské dno u amerického pobřeží o dvojnásobné rozloze Kalifornie. 

I když na souhlas tlačili prezidenti Bill Clinton, George W. Bush i Barack Obama, k ratifikaci USA stále nepřistoupily. Hlavní námitka spočívá v omezení těžby pod mořským dnem. Na druhou stranu by to poskytlo podle Weitze větší právní jistotu USA ve sporných vodách v Arktidě.