Rozdíl podobný nenávisti

Muž pocházející z chorvatské katolické rodiny z Bosny a Hercegoviny, který ale většinu života prožil jako přesvědčený Jugoslávec, jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu z jihoslovanského prostoru. Tak bychom mohli charakterizovat Iva Andriće, jehož pozoruhodné dílo u nás naposledy vyšlo relativně nedávno, roku 2009, v rámci šestisvazkového souboru v nakladatelství Lastavica. Zatím ale chyběla jeho biografie. To nyní změnilo Centrum pro studium demokracie a kultury publikováním výborné knihy V ohni světů: Ivo Andrić – jeden evropský osud od německého novináře Michaela Martense. Zabývá se Andrićovým dílem, které líčí tak poutavě, že láká k jeho okamžité četbě, i jeho životem.

A život to byl místy hodně dramatický: v mládí byl členem protihabsburského spolku Mladá Bosna a znal se i se sarajevskými atentátníky z roku 1914. Coby diplomat působil v řadě evropských zemí a z titulu své funkce se stýkal se špičkami nacistického režimu v Německu, opakovaně i s Adolfem Hitlerem. Po útoku německých jednotek na Jugoslávii a po jejím obsazení se ovšem vrátil do Bělehradu. Po válce vstoupil do komunistické strany a stal se oporou nového režimu, i když sám Tito měl z literátů mnohem blíže k jeho současníkovi Miroslavu Krležovi.

Aby neztratil přízeň mocných

Nová orientace se promítla i do Andrićova díla, ovšem Martens tvrdí, že stále zůstával v rámci možností dobrým spisovatelem, a nikoli jen tupým propagandistou. I on sice před roztržkou SSSR a Jugoslávie oslavoval „velkého maršála“ Stalina, ale používal přitom trik, aby se „kultu osobnosti“ alespoň částečně vyhnul. Nechválil ho přímo, ale líčil lidi, kteří ho zbožňovali. Když se v roce 1946 zúčastnil v Moskvě jako čestný host velkého prvomájového průvodu, byl jeho text zaměřen přesně na moment, kdy pochodující masy pohlížely na své „božstvo“ na Rudém náměstí: „Jsou tu lidé, kteří zcela zbledli pohnutím, strnulí, kteří žijí jen očima a pohledem, jiní, kteří se usmívají, jak nejvíc mohou, s přivřenýma očima a dokořán otevřenou pusou, v níž se ve světlé záři májového dne mísí běloba zubů s červeným patrem. Před Leninovým mauzoleem, na jehož tribuně stojí Stalin, každý zpomalí nebo zůstane stát, aby mohl co nejdéle a co nejlépe pozorovat tuto postavu v prosté uniformě.“ Podle Martense v tom byl Andrić umírněnější než mnozí jeho současníci, nikdy třeba nevyzýval k vraždění a zabíjení. Podle autorova střízlivého hodnocení psal jen to, co bylo nezbytně nutné, aby „měl od nových vládců pokoj“, ale aby mu zároveň zůstávali příznivě nakloněni.