Při příležitosti loňského 30. výročí listopadu 1989 si Český rozhlas objednal unikátní průzkum veřejného mínění s více než čtyřmi tisíci respondentů a 200 otázek. Jeho cílem byla segmentace společnosti a zjištění, jaké panují rozdíly mezi nimi. Pojďme se na výsledky podívat s odstupem roku a se zkušenostmi, které jsme získali díky čínskému viru.

Průzkum ukázal, že Češi se dělí do šesti společenských tříd. Jejich definování vycházelo ze zjištění proslulého francouzského sociologa Pierra Bourdieua, který byl přesvědčen, že pro postavení člověka ve společnosti jsou kromě ekonomických ukazatelů důležité jeho kontakty a vazby, ale i preference v oblasti kultury a trávení volného času.

Ekonomický kapitál člověka sestává z jeho příjmů a majetku. Sociální kapitál odráží okruh známých, především těch vlivných a užitečných. Jeho součástí je i takzvaný pomáhající kapitál spočívající v existenci někoho blízkého, kdo je připraven pomoci v době nouze. Lidsko-kulturní kapitál pak tvoří znalosti cizích jazyků, počítačová gramotnost, respektive četnost návštěv divadel, muzeí a galerií. Část z každého kapitálu se dá předat z generace na generaci, jiná část je vyloženě zásluhová – závislá přímo na každém jedinci.

Střední kontra kospomolitní?

Dvě nejvyšší třídy tvoří asi třetinu společnosti. Takzvaná zajištěná střední třída je nejmajetnější, žije ve velkých městech a jejich okolí, často čerpá z postkomunistické společenské a ekonomické transformace a má usedlejší životní styl. Její příslušníci, k nimž patří třeba lékaři, právníci, mnozí další specialisté a odborníci nebo řídicí pracovníci a ředitelé firem, mají známé v podobných profesích. V čase strastí by se ale často museli spolehnout jen sami na sebe. K tomu připočítejme, že mnozí zajištění se současně ještě starají o děti a už musejí pečovat i o vlastní rodiče.

Oproti nastupující kosmopolitní třídě je zajištěných výrazně více (cca 22 procent oproti 12 procentům), ale také jsou o dost starší, mají nižší kulturní kapitál a cizí jazyky či počítače ovládají znatelně hůře. To vše značně podvazuje jejich možnosti stát se plnohodnotnou společenskou elitou západního typu. A tedy i jejich celkové aspirace.

Nastupující kosmopolitní třídu charakterizuje prestižní bydlení přímo v centru Prahy a jiných velkých měst. Rubem toho jsou vysoké ceny bytů i nájemného, a tedy určitá rozpolcenost, zda se vzdát budování majetku a obývat nájemní byty, nebo riskovat vlastní bydlení a s ním spojené nesplácení hypoték. Někteří příslušníci této velmi perspektivní a vpravdě jazykově globální a počítačově digitální skupiny jsou ještě single, mnozí ale již mají děti, které představují závazek. Hojně se živí v sektorech IT a finančnictví nebo speciálních technických oborech.

Dvě nejvyšší vrstvy spojuje řada společensko-politických postojů, které je odlišují od zbytku společnosti. Nejméně úkorně vnímají nerovnost v příjmech, a naopak nejvíce podporují prozápadní směřování. Nejvíce se zajímají o politiku a mají pozitivní pohled na vývoj po roce 1989. Také nejvíce důvěřují politikům a nejméně pociťují nutnost politické autority. Některé postoje je však přece jen dělí. K nim můžeme zařadit ojedinělý lehce pozitivní pohled „kosmopolitů“ na migraci nebo jejich velká ochota omezit se kvůli ochraně klimatu. 

Pozice a perspektivy obou vyšších tříd letos prošly určitou proměnou. Majetek „zajištěných“ i kulturní a sociální kapitál „kosmpolitů“ jim až do letoška dávaly pocit jistoty a perspektivy světlých zítřků. Ti první si ovšem právě letos dobře uvědomili, že blížící se důchodový věk skýtá nejen riziko ztráty příjmů i společenského postavení, ale také zhoršení zdravotního stavu. Covid tuto skupinu nezasáhl ani tak ekonomicky, jako psychologicky a fyziologicky. Mnozí se báli, bojí a toho pocitu se jen tak nezbaví. Každá ztráta jistot navíc přináší možnost změny v náladě i politických preferencích. Konkrétně příklon k jistotám. Kterým, zatím úplně nevědí. 

Druhá skupina zase letos pocítila, jak ji může postihnout atraktivní práce na „volné noze“ (OSVČ, dohodáři). V běžných letech je to výhoda. V tom letošním covidovém obrovské riziko okamžité ztráty příjmů. Na klidu jí nepřidaly ani problémy s bydlením – ať již v podobě hypoték a úvěrů, nebo ve formě problémového soužití v čase karantény. Nenasměrují ji tyto zážitky k paternalističtějšímu pohledu na stát a kritičtějšímu, a tedy alternativnějšímu přístupu k politice? Toť jedna z velkých otázek do blížících se voleb. 

Skepse, rovnost, autorita

Nižší střední vrstvy jsou hned tři a patří k nim polovina české populace. Tradiční pracující třída, tvořící asi 14 procent společnosti, má solidní příjmy i majetek, včetně vlastního bytu nebo domu, ale chybí jí sociální kapitál, jazykové dovednosti i znalosti IT. 

Do této skupiny patří třeba zavedení řemeslníci a živnostníci, profesionální řidiči, kvalifikovaní dělníci z prosperujících automobilek nebo malí obchodníci a hospodští. Jejich dobrá životní úroveň je značně pomíjivá, neboť právě tato skupina je hodně ohrožena každou ekonomickou krizí, globalizací nebo robotizací. Riziko prohlubuje i omezený počet lidí, na které se příslušníci této vrstvy mohou obrátit o pomoc. Málokdy znají dobrého lékaře, právníka nebo IT specialistu. Jsou tak opravdu odkázáni sami na sebe. Anebo na stát, který se k nim ovšem často chová dost macešsky. To dobře ilustruje právě letošní koronakrize a vládní sliby-chyby nižšímu střednímu stavu. Tito lidé jsou proto, a mnohdy značně po právu, daleko kritičtější vůči migraci a vývoji po roce 1989, skeptičtí k politikům, vnímavější vůči nerovnosti a také náchylnější k autoritářství. A to je setsakra třaskavý politický profil.

Ohrožená třída se svým více než pětinovým podílem vykazuje takřka přesně opačné charakteristiky. Povětšinou má dobré kontakty, často je vzdělanější a také její kulturní kapitál je o poznání silnější. Oproti tradiční pracující třídě „ohrožení“ zřídkakdy dokážou svůj potenciál přetavit do vyššího příjmu nebo většího majetku. Častěji jsou zde zastoupeny ženy, z nichž mnohé jsou na rodičovské. Bydlí více v nájmu a mají oprávněné obavy ze ztráty zaměstnání a potíží, které přinášejí rozvody a exekuce. Kvůli podprůměrným znalostem jazyků i IT její příslušníci netěží z globalizace.

Jejich výhodou je solidnější sociální kapitál, ať už ve formě známých v prestižnějších povoláních, nebo v rodině a přátelích, na něž se mohou obrátit v nouzi. Společensko-politicky je tato skupina v zásadě průměrná. Jak ale bude odolná vůči populistickým úlitbám typu zálohovaného výživného? A to je součástí této třídy například i nižší zdravotní personál, který si letos opravdu užívá a jehož pohledy na věci veřejné si snad ani nepřejme znát.

Skutečně unikátním úkazem je takzvaná třída místních vazeb, která v Česku zaujímá asi 12 procent populace. Její příslušníci, často obyvatelé venkova a krajů jako Vysočina nebo Královéhradecko, obvykle bydlí ve vlastní nemovitosti a mají opravdu dobré kontakty. Kdekoho znají a mají se na koho obrátit se svými trablemi. Jsou méně majetní, nízkopříjmoví, ale jejich životní náklady jsou o to nižší. Proto jsou méně ohroženi exekucemi i globalizací. Společensko-politicky je tato skupina podobně průměrná jako „ohrožení“. Vzhledem k věku i (ne)dostupnosti zdravotních služeb zasáhl letošní covidový rok i do plánů této generace. Kdo nabídne věrohodnou (zdravotně-sociální) jistotu, uspěje.

Otřesy pro všechny

Průzkum přinesl i poznání, že téměř jedna pětina populace náleží ke strádající třídě, jíž chybějí prakticky všechny typy kapitálů. Největší zastoupení má v seniorské věkové kategorii, ale najdeme ji i ve všech dalších generacích. Typické pro tuto třídu je podprůměrné vzdělání (více než pětina dokončila jen základní), od kterého se pak odvíjí málo ohodnocená práce nebo bydlení v pronajatém bytě. To ji předurčuje k obklopení podobnými lidmi, k životu bez podpory rodiny, známých a přátel. Třída se dlouhodobě nepodílí na profitu z ekonomického růstu a globalizace, jež ji ohrožuje a frustruje. Tito lidé nejčastěji figurují na seznamech exekutorů. Nejvíce se bojí migrantů, nejhůře vnímají nerovnosti, nejsou prozápadní a období po listopadu hodnotí nejkritičtěji. Nejčastěji se vyslovují pro přímou demokracii, ale i pro silného vůdce. 

Loňský průzkum vůbec nezestárl, jen k nám dnes promlouvá s jinými akcenty. Leccos je pestřejší a rozostřené, mnohé je naopak výrazně ostřejší. Ještě zdaleka nevíme všechno, ale už tušíme, že otřesům se prostě nevyhnul nikdo.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.