Ve druhém století oslavoval řecký rétor Aristeidés Aelius bohatství Římské říše slovy: „Obchod, lodní doprava, zemědělství, hutnictví. V Římě se setkávají všechna umění a řemesla, která jsou nebo kdy byla, a všechny věci, které se vyrábějí nebo vyvěrají ze země. Co zde člověk nevidí, to neexistuje.“

Starověká říše obklopená barbarskými kmeny opravdu hostila obří města, která v této době vzkvétala i díky zemědělskému přebytku, rozsáhlé silniční infrastruktuře nebo pokročilé hydraulice.

Podle ekonoma Maxwella Tabarroka z americké Dartmouth College, , měl Řím všechny předpoklady k tomu, aby v něm vypukla průmyslová revoluce. Nakonec se tak ale, jak víme, nestalo. Proč?

Chybělo uhlí?

Podle některých odborníků je hlavní příčinou to, že Řím neměl takové množství uhlí, jakým o mnoho století později disponovala Velká Británie, která průmyslovou revoluci o 1 500 let později nakonec nastartovala. Ostatně v této zemi jsou k tomu ideální podmínky, protože v ní jsou velká ložiska uhlí.

Tvrdí to například historik Bret Devereaux, který upozorňuje na to, že právě díky uhlí došlo k vynálezu obráběcích i spřádacích strojů či mechanických tkalcovských stavů pro textilní průmysl, tedy nástrojů, které by Římanům pomohly v dalším rozvoji.

Podle Devereauxe nicméně v Římě chyběla poptávka po točivé síle i uhlí jako zdroji tepla. Británie ovšem spadala pod starověkou říši více než 300 let, Římané navíc těžili uhlí nejen tam, ale i třeba v dnešním Španělsku. Za tímto účelem stavěli už tehdy složité stroje poháněné vodou.

Řím měl navíc dílny na vypalování keramiky, některé z nich byly přitom schopné vypálit i 40 tisíc hrnců na jeden zápřah. Do Říma postupně dorazilo tolik amfor s olivovým olejem, že jejich roztříštěný odpad vytvořil horu z více 53 milionů hrnců – ta ostatně existuje dodnes. Proto existovala i v této době velká poptávka po uhlí, které sloužilo jako palivo pro vypalování keramiky, prohlašuje Tabarrok.

Devereaux připomíná, že samotné používání uhlí k vytápění ještě samo o sobě nestačí k tomu, aby se staří Římané začali přibližovat vynálezu parního stroje – k tomu by museli mít i důvod přeměnit teplo na pohybovou energii. Dle jeho názoru byla nejdůležitější motivací k jeho vynálezu již zmíněná potřeba zmodernizovat textilní průmysl.

Tabarrok však oponuje, že v Římě existovala i další odvětví, kterým by parní stroj výrazně ulevil. Šlo například o mechanické mlýny na obilí poháněné vodními koly, které živily desetitisíce lidí, a dále je řeč o pohonu dřevorubeckých pil, vodních čerpadel nebo hamrů na drcení rudy.

To, že v Římě nenastala průmyslová revoluce, , že tamním obyvatelům chybělo několik zásadních vynálezů, bez nichž se prostě nešlo posunout dál.

Šlo o větrný mlýn, kompas, kolovrat, latexovou gumu, arabské číslice, mechanické hodiny a především litinu a knihtisk. A i další důležité vynálezy se začaly objevovat až ve třetím století a později, tedy dávno po zlatém období říše.

Brzda v podobě otroků

I přes chybějící vylepšováky dokázaly antické civilizace vytvořit například starověký počítač, tedy takzvaný „mechanismus z Antikythéry“, a další geniální vynálezy. Podle Tabarroka tak měl Řím zřejmě na dosah všechny zmíněné technologie, kterými v 19. století disponovali Britové. Jediné, co chybělo, byla kultura, která by podporovala šíření inovativních nápadů. 

Hlavní překážkou byla nejspíš všudypřítomná otrocká práce. Podle sociologa Roberta Allena se průmyslová revoluce objevila v Británii v důsledku vysokých mezd za lidskou práci, které se už kapitalistům nechtělo platit. V Římě tento „problém“ neexistoval, neboť otrok neměl na mzdu právo.

Tabarrok ale míní, že hlavním problémem otrokářského systému s ohledem na průmyslovou revoluci je spíš vytvoření nepřizpůsobivé římské kultury, kde neexistovala potřeba vymýšlet nové věci, protože se jen parazitovalo na „špinavé“ práci „podřadných“ lidí. 

Otrokářství totiž ovlivnilo postoj lidí k manuálním pracím, píše ekonom Mark Koyama. Bohatí je vnímali jako něco, co je určeno pouze nesvobodným jedincům – a třeba úspěšní obchodníci nebo podnikatelé raději napodobovali aristokraty a sami se stali otrokáři, místo toho, aby se zaměřili na vylepšování výrobních procesů. Otroci zase neměli žádnou motivaci cokoliv vynalézat, protože všechny jejich přebytky si přivlastnili páni. 

Tabarrok tak znovu připomíná, že starým Římanům chybělo opravdu jen velmi málo, aby zažili průmyslovou revoluci. K jejímu zahájení mohl stačit samotný knihtisk, který by ostatně nemuselo být těžké vymyslet vzhledem k již existujícím lisům na víno a olivy.

Právě knihtisk by pravděpodobně byl hnacím motorem, díky němuž by došlo ke zlepšení gramotnosti obyvatelstva a další vlně vynálezů. Bohužel ale před úpadkem Říma nedošlo ke změně aristokratické a otrokářské kultury, která se vysmívala veškeré manuální práci.

„Pokud Řím mohl zahájit průmyslovou revoluci o patnáct set let dříve, pak jeho selhání bylo zjevnou tragédií. Nastalo zbytečné tisíciletí chudoby a utrpení. Nikdo ale tehdy nechápal, o jakou potenciální prosperitu přichází,“ míní Tabarrok.

„Pochopení nenaplněného potenciálu industrializovaného Říma nám radí, abychom byli ostražitější při identifikaci a využívání příležitostí k transformačnímu technologickému a ekonomickému pokroku v naší době, abychom i my neúmyslně nezpozdili další krok vpřed v lidské prosperitě,“ uzavírá.