Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Dlouhodobými problémy tuzemského školství jsou podfinancovanost systému a vnitřní dluh, říká Janek Wagner, viceprezident Pedagogické komory
Stát nechá ve školách učit i lidi bez pedagogického vzdělání. Budou se utlumovat známky, naopak častěji bude využíváno slovního hodnocení… A to, co se mají děti učit na základních školách, prochází kompletní revizí. Přesto to podle Janka Wagnera, viceprezidenta spolku Pedagogická komora a poradce ministra školství, neznamená žádnou revoluci. „Ta ale není potřeba. Otřepané klišé, že se u nás učí jako za Marie Terezie, má k realitě hodně daleko,“ říká expert.
Primárním problémem je dlouholeté podfinancování vzdělávacího systému a vytvořený vnitřní dluh. Od toho se odvíjejí, zjednodušeně řečeno, všechny další problémy: od nedostatku učitelů a jejich nízkých platů přes zpackanou proinkluzivní politiku po nedostatečné kapacity škol. Ale těch kostlivců je v ministerských skříních mnohem víc. Pro to podfinancování existuje řada metrik od podílu HDP na vzdělávání po poměr platů vysokoškolsky vzdělaných pedagogických pracovníků k platům stejně vzdělaných zaměstnanců v jiných sektorech. Všude jsme na chvostu…
U podfinancování musím ještě zdůraznit obtížně kontrolovatelné mnohacestné financování, kde část veřejných prostředků putuje do škol z rozpočtu ministerstva školství, část prostřednictvím rozpočtového určení daní přes zřizovatele škol, tedy převážně obce a kraje. K tomu musíme přiřadit několik cest evropských dotací: jsou tu dotace z operačních programů ministerstva školství, nyní Operační program Jan Ámos Komenský, kdy opět část teče přímo do škol a některé oklikou přes kraje či obce, a pak také Integrované regionální operační programy v gesci ministerstva pro místní rozvoj.
Tak jednoduché to pochopitelně není. Odpovídající financování musí být spojeno s kvalifikovaným a transparentním řízením. Tady jsme svědky častého selhávání na všech úrovních od ministerstva přes zřizovatele až po ředitele škol. Vždycky ale mám obrovskou radost, když navštívím některou školu, kde je skvělý ředitel nebo ředitelka, kteří jsou podporováni zřizovatelem, mají vytvořen kvalitní kolektiv a fungují skvěle i navzdory často diletantskému řízení resortu nebo pomlouvačným kampaním v médiích. Věřím, že takových škol je hodně, ale bohužel velmi často se to nepovede.
Vzdělávací systém, stejně jako každá škola, vyžaduje dlouholetou podporu, aby se zlepšil. Dlouhou dobu jsme se vymlouvali na to, že se ministři školství střídají jako svatí na orloji, a poukazovalo se na jejich minimální životnost. Ale pokud si vezmeme například ministra Roberta Plagu, který fungoval celé čtyři roky a po jeho konci se volalo po kontinuitě jeho stylu řízení, je vidět, že také v celé řadě problémů totálně selhal. Oceňuji, že za jeho éry se výrazně zvedly platy pedagogických pracovníků nebo zorganizoval přípravu Strategie 2030+. Ale těch zmíněných kostlivců je příliš: naprosto selhal při realizaci předchozí Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020, což se negativně projevilo při nástupu koronakrize.
Plaga spolupracoval s organizacemi, které ho pak nekritizovaly. To se projevilo například v počátku přípravy Strategie 2030+, kdy dal volnou ruku SKAV (Stálá konference asociací ve vzdělávání, pozn. red.) a EDUinu s průzkumem ohledně určení témat ke změně ve školství. Pár témat se jim tam tehdy povedlo zmanipulovat, jak potřebovaly, například přechod od povinné školní docházky k povinnému vzdělávání. Celé čtyři roky ignoroval možnosti vyjednání připojení škol optikou za peníze z Evropského sociálního fondu, které po nástupu Sobotkovy vlády přešlo z gesce ministerstva školství do gesce ministerstva průmyslu a obchodu. Ignoroval situaci v přímo řízených organizacích, například excesy v CERMAT (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, pozn. red.), které museli řešit až ministři Petr Gazdík a Vladimír Balaš.
Nezvládl přípravu revize rámcových vzdělávacích programů, kterou zbytečně na dva roky přerušil a která je nyní podle mého soudu opět ve slepé uličce. Doslova sabotoval dobrovolnické aktivity v počátku koronakrize, čímž poškodil tisíce žáků a učitelů, ale to je moje osobní ostrá výtka a nemohu zveřejňovat detaily. Komunikoval jen s částí pedagogické veřejnosti a pomlouval tu, která ho kritizovala. Ignoroval problematiku kapacity škol, což je nyní velice aktuální a negativně to ovlivňuje osudy desetitisíců žáků. Soustředil se na osobní PR a pokoušel se manipulovat novináře, kterým jeho tisková mluvčí například volala, s kým mají o školství mluvit a s kým ne.
Obecně to vychází z teze společnosti EDUin, která vznikla v roce 2010, kdy bylo s fungováním vzdělávacího systému spokojeno 74 procent české veřejnosti, což považovali za hlavní překážku reformy školství. Jako strategii zvolili upozorňování na chyby a v mnoha směrech začali časem i bezhlavě pomlouvat, když se jim postoj veřejnosti nedařilo měnit. Systematickou prací ale ovládli mediální prostor a vytvořili nesmyslný narativ o zastaralém školství jako z doby Marie Terezie…
Jsem novinář amatér. Začínal jsem skoro před třiceti lety jako externí spolupracovník řady odborných časopisů o informačních technologiích, CHIP, WIN, Computer a dalších, a před čtvrtstoletím jsem začal pracovat jako fulltime redaktor online magazínu Svět namodro. Byla to tehdy pionýrská etapa online médií a dodnes na ni rád vzpomínám. Roku 2001 jsem začal spolupracovat s nakladatelstvím Computer Press a začal psát pro web Česká škola. Tam jsem se postupně stal redaktorem, editorem a nakonec i šéfredaktorem. Bylo to skvělých patnáct let.
Změna měla několik vrstev, pojetí informatiky bylo připraveno pro všechny stupně škol a bohužel bylo nakonec necitlivě implementováno bez řádné konzultace s didaktiky ostatních oborů. Přechod ale stále probíhá a díky finančním injekcím se snad nakonec ve většině škol zvládne. Chybí nám a zřejmě trvale budou chybět aprobovaní informatici. Efektivita výuky tedy může být na některých školách nedostatečná, a to i přes nabízenou metodickou podporu.
To je zase jen mediální masáž… V letech 2017 až 2021 se skutečně zvyšovaly platy učitelů rychleji, než byl růst nominálních mezd. V roce 2022 už platy učitelů stagnovaly, což při patnáctiprocentní inflaci situaci zcela změnilo. Musíme si uvědomit, že v IT profesi jsou platy několikanásobkem učitelských. O špičkové pracovníky se české firmy přetahují se zbytkem Evropy či světa a dávají jim i srovnatelné mzdy. Před pár lety jsem se děsně vztekal, když v jednom roce tři mí známí špičkoví inovativní učitelé nejen informatiky odešli ze škol v regionech do globálních firem. Jasně, peníze nejsou všechno, ale když vám je 35 let a platy ve školství stagnují…
Pro mě je metrikou poměr platu učitele a stejně vzdělaného zaměstnance. A samozřejmě i růst platu v průběhu kariéry. Průměrný plat kvalifikovaného učitele ZŠ nebo SŠ by měl být zhruba o pětinu vyšší. Připomeňme, že ODS v předvolební kampani slibovala učitelům 150 procent průměrné mzdy a poté pedagogickým pracovníkům 130 procent. Letos to přitom vypadá na 116 procent.
Začnu historickým exkurzem: když se před více než dvaceti lety připravovala kurikulární reforma, tedy rámcové vzdělávací programy, na jejichž základě si školy vytvářejí vlastní školní vzdělávací programy, předpokládaly se periodické revize s periodou zhruba pěti let. Tedy dnes jsme měli připravovat již třetí revizi.
První pokus o přípravu revizí zastavil ministr Josef Dobeš, rozprášil pracovní týmy a zdecimoval kurikulární Výzkumný ústav pedagogický. Druhý mizerně připravený pokus před pěti lety zařízl ministr Robert Plaga. Řada odborníků se shoduje na tom, že jsme nyní opět ve stejné situaci jako před pěti lety. Plánované termíny se neplní a vedení projektu svou roli evidentně nezvládá. Je tu otázka, zda nasadit krizového manažera, nebo přiznat barvu a práce v této podobě zastavit. Revoluce to ale určitě nebude. Na tu nemáme ani lidské, ani finanční zdroje.
Ukazuje se, že tu chybí jedna část zadání kurikula, kterou předpokládal školský zákon, tedy Národní program vzdělávání, jenž měl rozpracovat cíle vzdělávání, tedy jakousi vizi, již mělo kurikulum naplňovat. Ministerstvo tento program nikdy nepřipravilo a ministr Plaga ho nechal ze zákona vyškrtnout. Takže nyní je koncepce revize pod tlakem řady zájmových skupin, což pochopitelně vyvolává konflikty a také obavy školského terénu. Kombinace absence cílů, podfinancování projektu i nekvalitního vedení nevěstí nic dobrého. K tomu tu je další faktor, který má, jak jsem byl nedávno poučen, i odborné pojmenování: external funding-driven reform (doslova reforma založená na vnějším financování, pozn. red.). Je tu totiž vliv prostředků z evropských fondů, takže se spěchá, aby se nepromarnily. A samozřejmě zájmové skupiny cítí příležitost k participaci na těchto projektech.
Jsem členem čtrnáctičlenného týmu poradců, kteří to dělají pro bono. Snažil jsem se mu od počátku naší spolupráce plno problémů pochopitelně vysvětlit, ale pan ministr nastoupil do funkce zrovna v době, kdy jsme se se ženou stěhovali z Prahy do Šluknovského výběžku. Navíc první půlrok ve funkci musel ministr řešit naše předsednictví EU.
Takže tu chybí pravidelný osobní kontakt, ale snad se situace teď na jaře zlepší. Ale jak jsem už zmiňoval, po ministru Plagovi zůstalo příliš neřešených problémů a nejsem si jist, zda je aparát ministerstva schopen je kvalifikovaně vyřešit. Některé potřebné změny jsou terčem útoků řady lobbistických skupin, některé změny jsou naopak jimi bezohledně prosazovány, jako například novela zákona o pedagogických pracovnících, která je od počátku, kdy ji navrhl Plaga v minulém volebním období, legislativním paskvilem. I kvůli řadě pozměňovacích návrhů.
Je otázkou, zda si to opravdu přeje. Mám dojem, že klade důraz především na kvalitu, nikoli na termíny. Podle mých zkušeností a po diskusi s dalšími členy pracovních skupin přípravy je situace s prací a výstupy některých skupin vysloveně kritická a posun termínu o rok či možná i dva bude nutný. Selhaly principy, na kterých měla být příprava revize postavena: odbornost, participace a transparentnost.
Do přípravy zasahují laici i lobbisté, vázne spolupráce, nedodržují se termíny, utajují se vstupy, pracovní verze i výstupy. Důsledkem je také demotivace členů pracovních skupin i těch širších konzultačních. Vedení projektu tu šestisethlavou saň, jak členy skupin nazvali, neumí řídit.
Je to společný projekt ministerstva školství a Národního pedagogického institutu. Svou roli tu má i takzvaný Expertní panel, který tvořil zadání, v institutu pak ředitel odboru Kurikulum všeobecného vzdělávání a samozřejmě vedoucí projektu. A selhávají i rozhodující pracovní skupiny: koncepční a pro klíčové kompetence a gramotnosti.
Považuji pana ministra Balaše za slušného a vzdělaného člověka, který měl upřímnou snahu školství zlepšit, protože po předchozích ministrech tu zůstalo obrovské množství neřešených problémů, jak jsem zmínil. Čili jeho role v době škrtů v rozpočtu opravdu nebyla jednoduchá. Lobbisté, třeba z Hospodářské komory nebo neziskovky Society for All, navíc neradi vyklízejí pole a ve Sněmovně jsou „školští“ populisté snad ve všech stranách.
Vzpomínám si na jeho výrok: „České školství se musí modernizovat, to ale neznamená, že má proběhnout revoluce.“ S tím souhlasím. Ďábel je ale ukryt v detailech. Nehledejme v obsazování politických funkcí logiku. Neznám situaci v hnutí STAN, jemuž ministerstvo podle koaličních dohod náleží.
Pro mě jako liberála je klíčová autonomie škol i pedagogů. A míra využívání známek a slovního hodnocení by měla zůstat v jejich kompetenci. Nikdo snad využívání slovního hodnocení nebrání. A stále tu bude nemalá část rodičů, kteří si školu bez známek nedovedou představit. A jako ajťák jsem viděl i několik generátorů slovního hodnocení a dovedu si živě představit, že se do nich zapojí i AI.
Legislativní argumenty u výzvy byly podle mne opravdu hloupé, takže doporučuji kritikům domácích úkolů obrátit se na soud, ať máme jasný judikát. Děti by učitelé opravdu neměli přetěžovat, na druhou stranu je tu poptávka po projektech, po portfoliích, po propojení školního a zájmového učení. Beru jako klíčovou kompetenci se učit, učit se totiž musíme celý život. Za výchovu a vzdělání jsou přece jen odpovědní rodiče. Se školou by měli spolupracovat, ne s ní válčit.
Pokud krajské politické reprezentace jako zřizovatelé středních škol udržují reálněsocialistický systém nedostatku žádaných oborů, jsou jednotné přijímačky důsledkem, nikoli příčinou dnešní přijímačkové krize. Já jsem propagátorem svobodné volby vzdělávací cesty, která musí být zároveň spojená se zodpovědností žáků.
Dnes jsme v situaci, kdy za jednotné přijímací zkoušky nemáme náhradu: školám vyhovují a při nedávné diskusi u ministra školství panoval souhlas i s tím, že tvoří šedesátiprocentní podíl v rámci přijímacího řízení.
Je potřeba zlepšit podporu žáků nabídkou bezplatných seminářů či webinářů, protože z přípravy na přijímačky se vyvinul slušný kšeft. Ale ten tu byl i v době využívání Scio testů téměř před dvaceti lety.
Otázku, co je největší stresor žáků, bych ponechal kvalifikovanému pedagogickému výzkumu, a nikoli samozvané odbornici. Já jsem na každodenních pětiminutovkách z matematiky a fyziky na ZDŠ vyrostl a byla to skvělá zpětná vazba pro mne i pro učitele. Nemám ale potřebu je prosazovat a ani zakazovat.
Už jsem zmiňoval autonomii pedagoga: měl by to být profesionál a měl by umět své metody práce zdůvodnit. A měl by dostávat po celou dobu výkonu profese kvalifikovanou podporu. Výkřiky na TikToku mu opravdu nepomohou.
Proti je celá řada organizací, mimo jiné i Česká konference rektorů, Rada vysokých škol, Česká pedagogická společnost nebo i asociace a společnosti češtinářů, učitelů dějepisu, matematiky či angličtiny. Považujeme deprofesionalizaci, která nemá v Evropě obdoby, za možné ohrožení kvality vzdělávání.
Argument je lichý, protože ignoruje důvody nedostatku učitelů, který je navíc regionální a oborový. Nejvíce chybějí učitelé mateřských škol a prvního stupně základních škol. To novela vůbec neřeší! Je potřeba si uvědomit, že mimo školský systém je přes padesát tisíc plně kvalifikovaných pedagogů, často s praxí, o jejichž návrat se ministerstvo nikdy nepokusilo.
Máme tu stále přes 150 tisíc učitelů, kteří ve školství vydrželi i přes negativní vývoj v posledních desetiletích. Ano, je mezi nimi i řada vyhořelých nebo nepříliš dobrých. Ale jsem přesvědčen, že většina je těch lepších a ve školství i nadále vydrží. Je potřeba jim v rámci přípravy změn zajistit všestrannou podporu, protože za ně náhradu opravdu nemáme. Heslo o nástupu „odborníků z praxe“ je totiž naprosto iluzorní. Pokud se podpora povede, mohlo by být školství opravdu lepší.
