Puč se ve dvacátých letech 21. století vrací do módy. Po zlatých časech ­šedesátých a sedmdesátých let století minulého, kdy ozbrojené převzetí státní moci prožívalo nepochybný boom, přišel útlum (viz graf). Setrvalý pokles se od osmdesátých let zastavil až s příchodem poslední dekády; během jejích 44 uplynulých měsíců bylo takových případů 25. Pokud by trend zůstal zachován, můžeme se za následujících 76 měsíců, které (doufejme) ještě uplynou do začátku roku 2030, nadít ještě přibližně čtyřiceti až padesáti takových událostí. To by této disciplíně vrátilo její bývalý lesk z doby před šedesáti lety.

Letos se s pučisty různého druhu roztrhl příslovečný pytel – dost možná týž pytel, do něhož nesmíme házet pučisty společně s revolucionáři. Revoluci od puče odlišují dva faktory. Zaprvé je to účast či přinejmenším podpora značného počtu obyvatel území, o jehož správu jde. Zadruhé je to následná kvalitativní změna způsobu správy onoho společenství. Tak to platí pro politologa; běžnější – ač nepřesný – výklad tvrdí, že revoluce je takový puč, kterému fandíme.

Se vší diverzitou a inkluzí

Kromě toho uvidíme, že typologie puče je, jak se na kvetoucí disciplínu lidského konání sluší, důkladně rozvětvená. Čistě ze studijních důvodů nás proto může těšit, že první necelé čtyři roky současné dekády přinášejí škálu pučistů ve vší její bohatosti a – jak je dnes de rigeur – v diverzitě a inkluzi. Viděli jsme během nich puče nekrvavé, palácové, skryté, tradičně armádní završené se vší vojenskou slávou; takové, jež se dočkaly zahlušení hned v zárodku, i takové, o kterých vůbec nevíme, co si máme myslet.

Udělat dokonale úspěšný puč je stejně obtížné jako provést každý jiný dokonalý zločin. Pučista má navíc tu smůlu, že i v případě, že mu jeho čin vynese zlatý trůn, a nikoli oprátku, musí pak vládnout. Jen málokomu se podaří skloubit schopnost moc uchvátit se schopností moudře ji využívat.

Daniel Deyl

Kritéria úspěšnosti puče jsou bohatá a nejasná. I to známe z dějin dobře. Všech šedesát římských senátorů, kteří se tak či onak podíleli na vraždě Julia Caesara, protože jmenovaný panovník si uzurpoval příliš mnoho moci, zplakalo nad výdělkem. Namísto plánovaného návratu k plně republikánskému zřízení se z jejich země stalo císařství. Úspěch jejich činu je tak přinejlepším smíšený.

Podobně rozporuplnou kapitolu představuje Napoleon Bonaparte, jenž má na kontě puče hned dva, zcela protichůdné. Nejprve se ve slavné datum 18. brumeru (9. listopad, o němž ještě uslyšíme) stal prvním konzulem, aby zahlušil chaotický a rozhádaný pětičlenný revoluční direktoriát. O pět let později už byl sám císařem. De facto tehdy provedl to, čemu politologové říkají autopuč – když si z pozice ozbrojené moci vynutíte moc ještě větší, mimo rámec stávajícího práva. Kombinace nepochybného pokroku, jejž jeho vláda přinesla, a stejně nepochybného velikášství ho hnala přes Slavkov, Borodino a Waterloo až na Svatou Helenu. Úspěch jej věru nepřišel lacino.

Devátý listopad pak byl v roce 1923 svědkem druhého a posledního dne pivního puče Adolfa Hitlera. Ten chtěl s jednotkami SA dobýt pivovar a unést tamní politickou sešlost; nedobyl nic a dostal pět let vězení. Neúspěch, řeknete – ale právě události z mnichovského pivovaru obstaraly pozdějšímu führerovi publikum pro Mein Kampf, jejž horečně sepsal za devět měsíců, které za mřížemi skutečně strávil.

Daniel Deyl

Obtížnost hodnocení úspěšnosti puče dobře ilustrují dvě latinskoamerické události, jež navzájem dělí ideologický ekvivalent Mariánského příkopu. Nejprve Fidel Castro Ruz v roce 1959 svrhl právem nenáviděný kubánský režim generála Fulgencia Batisty (jenž se sám dostal k moci pučem) a stal se tamním mužem číslo jedna na 52 let. Po mnoho z nich zůstal pro spoustu Kubánců hrdinou, ačkoli jeho režim postupně získal pověst horší než ten Batistův.

O čtrnáct let později Augusto Pinochet Ugarte svrhl demokraticky zvoleného chilského prezidenta Salvadora Allendeho a vládl v čele vojenské diktatury po dalších sedmnáct let. Většina Chilanů na něj vzpomíná ve zlém, přestože jeho vláda nastolila ekonomické poměry, jež z Chile dodnes dělají bezkonkurenčně (s možnou výjimkou Uruguaye) nejcivilizovanější latinskoamerickou zemi. Pinochetův režim pozabíjel za první dva roky své existence na 3200 odpůrců, pročež si vysloužil mezinárodní odsudek; Castrův kubánský režim zlikvidoval průměrně tři tisíce lidí každičký rok Fidelovy vlády, což jeho obzvlášť horlivému vrahovi Ernestu Guevarovi vyneslo globální oblibu a místo na milionech triček v šatnících západních teenagerů. PR je ošidná věc.

Mistr puče

Zvláštní zmínku zde zasluhují dva muži: Robert Denard, asi nejaktivnější pučista všech dob, jenž na (kdysi) francouzských Komorských ostrovech v letech 1975–1995 provedl puč hned čtyřikrát. V mezidobí působil, byť s menším úspěchem, v Angole, Severním Jemenu, dnešním Kongu (Kinshasa) a Alžírsku.

Na druhém konci spektra je britský viceadmirál William Bligh, jehož sesadil puč z funkce guvernéra australského Nového Jižního Walesu. Psal se rok 1808 a Bligh se z prekérní situace (čtrnáct měsíců strávil na lodi v domácím vězení) dostal obdivuhodně – dokázal pučisty postupně pohnat před soud. Dá se říct, že v tom měl trénink. O devět let dříve se stal obětí vzpoury na svěřené lodi Bounty, od té doby slavně popsané a zfilmované. I tehdy ztratil loď, ale nikoli čest, jak následně shledal soud. Naproti tomu šéf vzbouřenců Fletcher Christian, dosáhnuv svého, pojmenoval prvorozeného syna Thursday October a do čtyř let spáchal sebevraždu. Úspěch někdy hraje podle vlastních pravidel.