Řekové nezklamali. Kurz pravicového myšlení pokračuje
Konzervativní Nová demokracie premiéra Mitsotakise obhájila své dominantní postavení v řecké politice a získala absolutní většinu mandátů. Volby přinesly pozoruhodné výsledky
Staronový volební systém přihrál vítězné Nové demokracii premiéra Kyriakose Mitsotakise bonus padesáti mandátů a celkem 158 z 300 poslanců. | Profimedia.cz
Před měsícem si Řekové v řádném termínu zvolili nový parlament. S velkým náskokem vyhrála vládní Nová demokracie (ND), vedená premiérem Mitsotakisem. Získala skoro 41 procent hlasů, které jí vynesly 146 poslaneckých křesel. Tehdy platil striktně proporční volební systém přijatý v roce 2016, kdy jej prosadila koaliční, premiérem Tsiprasem vedená, vláda Koalice radikální levice (Syriza) a národněkonzervativních Nezávislých Řeků (ANEL).
Jakmile se středopravicová konzervativní ND v roce 2019 dostala zpět k moci, volební systém změnila. V podstatě se vrátila k tradičnímu řeckému systému, který vítěze voleb bonifikuje desítkami mandátů, aby mohl vytvořit jednobarevnou většinovou vládu. Nebo se jí alespoň výrazně přiblížit.
Potíž je v tom, že každý nově přijatý řecký volební zákon začíná platit až ob jedny volby. To znamená, že v květnových řádných volbách platit nemohl. Jelikož v nich ND jasně triumfovala, ale nechtěla – respektive ani neměla s kým – vytvořit koaliční vládu, situace dospěla k červnovým předčasným volbám. Tam už platil staronový volební systém, který ND přihrál bonus plných padesát mandátů. Díky tomu má nová Mitsotakisova vláda podporu 158 z 300 poslanců.
Jižní vpravo v bok a volební systémy
Když už je řeč o volebním systému, připomeňme, že řada zemí jižního křídla EU má nějakou formu volebních pravidel pomáhajících nejsilnějším stranám k většině. Tím se zásadně liší od většiny zemí na západě, ve středu a na severu Evropy, které mají „čistší“ formy proporčního systému. Nejvíce to platí o Nizozemsku, v závěsu jsou severské státy.
Většinotvorné efekty mají volební systémy ve dvou dalších jihoevropských zemích.
První z nich leží na Apeninském poloostrově a volby tu byly před necelým rokem. V Itálii funguje takzvaný smíšený systém kombinující prvky většinové a proporční volby, směrující strany do dvou soupeřících koalic. Kdo stojí mimo tyto koalice, jako by ani nebyl. Loni se tento systém vyplatil pravici, která se dokázala sjednotit, zatímco levice šla do voleb rozdělená. Od té doby má Itálie pravicovou vládu v čele s premiérkou Meloniovou.
Druhá ze zemí pro změnu leží na Pyrenejském poloostrově. A volby ji teprve čekají. Už na konci července půjdou volit španělští občané, kteří jsou zvyklí na systém, jenž díky velkému množství menších volebních obvodů bonifikuje nejsilnější politické strany. Obvykle bývají dvě. Letos je mezi nimi velkým favoritem dosud opoziční středopravicová Lidová strana (PP), která si udržuje solidní náskok před vládními socialisty. Novým premiérem se tak zřejmě stane lídr PP Alberto Núñez Feijóo.
Pokud se to opravdu stane, na jižním křídle EU zůstanou už jen dvě země se socialistickými vládami – Portugalsko a miniaturní Malta.
Suverénní obhajoba
Ale vraťme se na třetí a čtvrtý z evropských poloostrovů, na Balkán a na Peloponés. V pořadí druhé letošní volby přinesly několik důležitých momentů. Prvním je suverénní obhajoba vítězství ze strany ND.
Mnozí čtenáři ještě mají v živé paměti potíže řecké ekonomiky v době finanční krize. Země tehdy prakticky zbankrotovala a z úplné šlamastyky ji vytáhly až bruselské balíčky. V řecké domácí politice to přineslo pořádné zemětřesení, jehož hlavní obětí se stala jedna ze dvou největších tradičních stran. Zatímco ND jako hlavní alternativa přežila a „drží“, Panhelénské socialistické hnutí (PASOK), v jehož čele se vystřídalo hned několik reprezentantů rodinného klanu Papandreů, už více než deset let jen živoří. V červnových volbách dostalo 11,5 procenta hlasů. To je více než před čtyřmi a osmi lety, ale v souboji o hlavní levicovou alternativu PASOK stále prohrává se Syrizou.
Krizím navzdory
Premiér Kyriakos Mitsotakis vládne od roku 2019. To ovšem neznamená nic jiného, než že jako jeden z mála evropských lídrů dokázal svou zemi provést všemi pastmi posledních let. Přežil covid, inflaci i ruskou agresi proti Ukrajině, kde má Řecko jako ortodoxní země extrémně obtížnou pozici. A přitom se svou ND neztratil prakticky nic ze své síly, ba právě naopak, v květnových i červnových volbách Nová demokracie získala i absolutně větší podporu než před čtyřmi lety.
Klíčem k Mitsotakisovým úspěchům je jeho původ, bohaté životní zkušenosti a úspěšná byznysová kariéra. Narodil se v roce 1968 jako syn zesnulého Konstantinose Mitsotakise, který vykonával funkci premiéra v letech 1990 až 1993. Dětství prožil v exilu, kam se jeho rodina uchýlila po vojenském převratu. Po návratu získal dobré vzdělání (mimo jiné Stanford a Harvard) a následně zaujímal zajímavé pozice v bankovnictví, finančnictví a v mezinárodních poradenských firmách. Do politiky vstoupil v 35 letech a díky svému jménu i řečnickým schopnostem velice rychle šplhal po politickém žebříčku. V roce 2013 se stal ministrem pro administrativní záležitosti, v úřadu proslul jako nemilosrdný zeštíhlovač rozbujelého státního aparátu. Po odchodu ND do opozice stanul v jejím čele.
Jako premiér si získal pověst technokrata, kterému jde o modernizaci a digitalizaci země. A také o placení státních dluhů. V roce 2022 se Řecku ještě před plánovaným termínem podařilo splatit dluh ve výši 2,7 miliardy eur, které si půjčilo o více než deset let dříve v rámci takzvaného prvního záchranného balíčku. Popularitu mu vynesla i tvrdá protiimigrační politika. A tak mu příliš neuškodily ani některé skandály a jiné vládní potíže z posledních měsíců.
Sparťanské varování
Důležitým výsledkem červnových řeckých voleb, a ani v tom Řecko nezaostává za jinými jihoevropskými zeměmi, je i zmnožení počtu stran zastoupených v parlamentu. Těch je celkem osm.
Kromě ND, Syrizy a PASOK získali zastoupení tradiční neostalinističtí komunisté (KKE) a čtyři novější, různým směrem protestně laděné strany. Národněkonzervativní Řecké řešení (EL) už v parlamentu působilo. Nyní jej doplnili Demokratické vlastenecké hnutí Vítězství (NIKOLA), progresivně-populistický Kurz svobody (PE), a především Sparťané, kteří dokázali sjednotit řeckou krajní a nejkrajnější pravici, včetně části neonacistů z někdejšího Zlatého úsvitu.
Skoro třetina hlasů odevzdaných protestním a radikálním formacím je více než varovným signálem, že Řecko ještě zdaleka není venku ze všech průšvihů. Pokud Mitsotakis ve svém druhém premiérském mandátu neuspěje, mohou Athény rychle upadnout do hluboké politické krize.
