Právě před 40 lety zničil nálet izraelského letectva irácký pokusný reaktor Osirak. Izrael to za útok schytal i od vlastních spojenců, a americké noviny dokonce psaly o státním terorismu. S odstupem času ovšem z celé věci daleko nejhůře vychází francouzská a další západoevropské vlády, které se byly ochotny podělit se Saddámem Husajnem o jadernou technologii.
Všechno to začalo v polovině 70. let francouzsko-iráckými námluvami. Na podzim roku 1974 přijel do Bagdádu francouzský premiér (a pozdější prezident) Jacques Chirac. Rok poté navštívil Paříž Saddám – tehdy stále ještě jako „dvojka“ baasistického režimu vedeného prezidentem Ahmadem Hasanem al-Bakrem. A o další rok později koupil Irák od Francie pokusný reaktor Osirak a uzavřel s ní dohodu o dodávce 72 kilogramů vysoce obohaceného uranu coby paliva.
Saddám i Francouzi se dušovali, že reaktor je určen výhradně pro mírové účely, jenže tak jednoduché to nebylo. Osirak bylo možné použít k produkci plutonia použitelného pro konstrukci atomové bomby, a navíc – kdo by věřil, že rozvojová země s obrovskými zásobami ropy a zemního plynu chce vyrábět štěpením „mírovou“ elektřinu?
Francouzi začali připravovat reaktor a brzy poté se začaly množit záhadné nehody. Nejdřív – v dubnu 1979 – poškodil výbuch jádro reaktoru, který čekal na transport do Iráku. V červnu byl v Paříži zavražděn egyptský jaderný fyzik Jahjá al-Mašád, který byl hlavou iráckého nukleárního programu. O další dva měsíce později zničila exploze kanceláře jisté italské firmy, která rovněž pomáhala naplňovat Saddámovy jaderné ambice.
Nezpochybnitelné důkazy pro to neexistují, ale obecně se má za to, že šlo o akce izraelských tajných služeb. Týden po vypuknutí irácko-íránské války (30. září 1980) navíc na Osirak zaútočilo perské letectvo a lehce ho poškodilo. Nehledě na všechny tyto „náhody“ stavba reaktoru zdárně pokračovala a na jaře 1981 stál před dokončením – čekalo se jen na instalování paliva dodaného Francií.
Velmi perspektivní diktátor
Útok na reaktor schválila izraelská vláda už na podzim 1980. Brzy poté začali izraelští piloti nacvičovat letecký útok na reaktor, přičemž fotografie jim údajně dodali (kdo byl to byl řekl) Íránci. Organizačně šlo o mimořádně složitou operaci. Izraelské letouny dělilo od Osiraku 1600 kilometrů nepřátelského území, a bylo proto třeba tankovat za letu. Do akce 7. června 1981 vyrazilo osm letounů F-16 a šest F-15. Vyhnuly se Jordánsku a přes moře a území Saúdské Arábie vyrazily nad Irák.
Ze západu útok nikdo nečekal, a tak byl úspěch dokonalý – z 18 shozených bomb jich cíl zasáhlo hned 16 a reaktor byl prakticky zničen. Při akci zahynulo celkem 11 lidí, a to včetně jednoho francouzského specialisty.
Bylo to samozřejmě flagrantní porušení mezinárodního práva, a Západ navíc v té době ještě stále neviděl ústředního arcipadoucha v Saddámovi, ale v Íránu a ajatolláhovi Chomejním. Odsouzení proto přišlo ze všech stran – od OSN, západní Evropy i od Spojených států (kritický byl i americký tisk a například Los Angeles Times označily akci za „státem sponzorovaný terorismus“), které kvůli útoku na reaktor pozdržely dodávku zbraní do Izraele.
Kritika byla do značné míry oprávněná, přesto šlo ze zpětného pohledu o řádově rozumnější a ospravedlnitelnější jednání než to, kterého se dopouštěla Francie.
Dodnes není jasné, jak rychle by irácký jaderný program mohl dospět k získání štěpného materiálu dostačujícího pro výrobu bomby – odhady kolísaly od nepochybně přepjatých domněnek, že za rok či dva, až po naivní tvrzení, že Saddámovi o bombu vůbec nešlo. Saddám byl tehdy ještě stále Západem považován za perspektivního arabského „panovníka“ a hráz proti zdivočelému Íránu, ovšem hranice, která ho dělila od zařazení do kategorie „darebák a mentálně nestabilní diktátor“, byla – jak se mělo brzy ukázat – mimořádně tenká.
