Vídeňskému náměstí Schwarzenberg­platz dominuje jezdecká socha jednoho z předků bývalého českého ministra zahraničí, podle kterého se místo také jmenuje. Zároveň jde o neoficiální centrum rakouského kapitalismu. Svou první pobočku v Rakousku otevřel americký řetězec s rychlým občerstvením McDonald’s právě zde, v honosných palácích sídlí Svaz průmyslu, Hospodářská komora a řada firem.

Mezi nimi v popisném čísle tři má oficiální sídlo i Sberbank Europe AG, matka evropských dcer největší ruské banky. Pod tu spadá nejen česká banka padlá v minulém týdnu, ale i její sestry v Německu, Chorvatsku, Maďarsku či na Ukrajině. Jen o pár metrů dál buduje novou evropskou centrálu Lukoil International. V dozorčí radě ruského koncernu sedí i bývalý rakouský kancléř Wolfgang Schüssel. Ten není zdaleka jediným Rakušanem, který po konci politické kariéry našel uplatnění v ruských službách.

Teplá místečka

Nejde přitom jen o pomatenou exministryni zahraničí Karin Kneisslovou, která si na své svatbě zatančila s Putinem a která po angažmá ve vládě skončila v dozorčí radě Rosněfti a zároveň napomáhá šířit putinovské vidění světa na propagandistickém kanálu RT.

Kneisslová byla nominantkou pravicově populistické FPÖ a stejně jako Marine Le Penová či Tomio Okamura se řadí mezi tu část ukřičené a otevřeně prokremelské politické reprezentace, která je sice nebezpečná, v seriózních kruzích ji však nikdo nebere moc vážně.

Jiné je to u bývalého kancléře Christiana Kerna, respektovaného exšéfa rakouských drah ÖBB, který v politickém důchodu našel uplatnění v dozorčí radě drah ruských. K jeho cti slouží, že po začátku ruské agrese na Ukrajině se ihned postu vzdal s tím, že svého angažmá lituje. To Schüssel nelituje ničeho a teplé místečko v Lukoilu honorované sto tisíci eur ročně si chce udržet. Lukoil prý není státní firma, ale obchoduje se s ní na burze, zdůvodnil Schüssel. S touto argumentací by se nejspíš ztotožnil i poradce prezidenta Miloše Zemana, vlastník padlé Lukoil Aviation Czech Martin Nejedlý.

Čím přesně se živí Schüsselův kanc­léřský nástupce Alfred Gusenbauer, nikdo neví. I on se však našel na východních trzích, měl blízko k think-tanku založenému bývalým šéfem ruských drah a Putinovým přítelem Vladimirem Jakuninem, stejně jako třeba ke kazachstánskému autoritáři Nursultanu Nazarbajevovi.

Proruská neutralita

Že si Sberbank a další společnosti zvolily za hlavní evropský stan právě Vídeň a začaly aktivně verbovat rakouské expolitiky, není náhoda a nelze to vysvětlit ani příhodnou geografií. Rakousko je nejpozději od roku 1955 vstupním terminálem pro sovětské a později ruské zájmy v Evropě. Oficiálně je země neu­trální, a byť to s tou neutralitou nebere zase tak vážně jako sousední Švýcarsko, není třeba členem NATO. Tamní podnikatelské a politické prostředí si však neutralitu vyložilo tak, že bez ohledu na nezpochybnitelnou demokratickou podstatu své země může bez skrupulí sloužit zájmům autoritativního režimu.

To pro Moskvu bylo ideální. Vídeň vždy byla o něco západnější než západněji ležící hlavní města postkomunistických zemí. Představitelé Rakouska se coby vyslanci Kremlu těšili ve světě větší prestiži i důvěryhodnosti než stárnoucí prezidenti bývalých satelitů agresivně útočící na všechny, kteří se odmítli smát jejich nevtipným bonmotům. Jeden Gusenbauer tak častokrát dokázal posloužit mnohem lépe než několik Zemanů.