Na to, jakou roli budou hrát USA ve světě za nového prezidenta, si ještě musíme počkat. Experti se vesměs shodují v tom, že k žádné zásadní změně nedojde. To je ale spíše přání otcem myšlenky než realita. Biden chce navazovat na Obamovu éru. Vrátit svět tam, kde byl v roce 2016, však není úplně dobrý nápad, který bychom měli ve střední Evropě vítat. A podobně to mají i v jiných koutech světa blízkých nějakým geopolitickým zlomům.

Za Obamy USA politicky opustily střední Evropu ve jménu pověstného „restartu“ vztahů s Ruskem, příznačně ohlášenému na našem Hradčanském náměstí. Výsledkem byla blamáž v podobě Putinovy anexe Krymu a nejhorší vzájemné vztahy od dob studené války.

Trump se do střední Evropy vrátil a ve Varšavě v roce 2017 se jednoznačně přihlásil ke spojeneckým bezpečnostním zárukám. V současnosti se čeká na přesun části stálého amerického kontingentu z Německa do Polska. Čočku bezpochyby dostala západní Evropa tvrdou kritikou neplnění spojeneckých závazků ohledně investic do obrany, a zejména Německo za své hodně nadstandardní vztahy s Ruskem a budování plynovodu Nord Stream II, přičemž za bezpečnost Německa před Rusy, kteří na Němcích velmi slušně vydělávají, platí USA.

Experti vesměs soudí, že Biden bude dál tlačit na větší investice evropských zemí do obrany, jen výrazně kulantněji. Tedy možná.

Ale pokud zmizí hrozba sankcí pro firmy podílející se na stavbě plynovodu, je celkem jasné, jak to Němci vyhodnotí. Že pak ještě vzroste i tak značná asertivita Ruska vůči střední Evropě, je celkem zřejmé. A čert ví, jestli ti američtí vojáci vůbec do Polska nakonec dojedou. Pamatujeme si, jak to po Obamově nástupu dopadlo s radarem v Brdech.

Biden prý dobře ví, že skutečným soupeřem Ameriky je nyní Čína, a v tom soupeření prý počítá s podporou evropských spojenců, protože považuje diplomacii za lepší nástroj než obchodní války. Taková důvěra je samozřejmě hezká věc, ale možná by se mohl nejdříve podívat na obchodní statistiky a zjistit si, že Čína je největší exportní partner Německa, zcela klíčový pro zpracovatelský průmysl. Aby pak nový americký prezident nebyl překvapen, že Nord Stream má ještě nějakou zvláštní, východní větev.

Spojenectví mezi Evropou a USA není a nemůže být jednosměrná cesta, což si stará Evropa pořád ještě nechce připustit a je otázka, jak ji chce Biden z tohoto omylu vyvést. A ještě přitom soupeřit s Čínou.

Do schopnosti čelit asijské mocnosti ale významně zasáhnou především Bidenovy cíle v domácí politice, z nichž nejvážnějším rizikem je návrat k Pařížské dohodě a zavádění evropského modelu zelené politiky v podobě tzv. Green dealu. Se všemi evropskými dopady v podobě likvidace či významného omezení těžkého průmyslu a náhrady produkce dovozem. Pochopitelně dominantně z Číny.

Takže závodit s Čínou, ale ještě před startem se preventivně střelit do nohy, to se nejeví jako zrovna perspektivní taktika.

A to, že se po volbě prezidenta začali třást těžaři ropy a plynu, má také své geopolitické důsledky. Biden se netají tím, že chce omezit těžbu fosilních paliv, což se týká zejména ropy a plynu, kde jsou USA nejen soběstačné, ale dokážou i celkem úspěšně exportovat.

Že to zvýší citlivost toho podbřišku světové politiky, jemuž se říká Blízký východ, je dost jasné. Spolu s ohlášeným obnovením smlouvy s Íránem, což budou Izrael a jeho čerství arabští spojenci považovat za zradu, to zase pěkně natlakuje tradiční papiňák krátce poté, co v něm navařené místní válečné guláše Trump celkem efektivně ochladil.

Celkově vzato je sice pochopitelné, že se Biden hlásí k idejím vlády, jejímž byl viceprezidentem, ale pokud je pragmatik, měl by jeho zahraničněpolitický tým raději nenápadně pokračovat ve stopách Trumpových lidí. Ty totiž zjevně vedou ke správnému cíli.