Hongkong v pátek zveřejnil návrh nového zákona o národní bezpečnosti, který rozšiřuje okruh trestných činů považovaných za pobuřování a státní tajemství. Zároveň zpřísňuje tresty pro lidi usvědčené z těchto (a některých dalších) trestných činů.

Návrh zákona nově definuje velezradu, špionáž a vnější vměšování, pročež se stal středem pozornosti zahraničních diplomatů a firem. Mnozí se obávají, že zákon v proslulém finančním centru ještě více omezí občanské svobody. Peking v Hongkongu již potlačil politický disent a mnoho prodemokratických politiků či aktivistů poslal do vězení nebo do exilu.

Rizika jsou (prý) bezprostřední

Tamní legislativní rada začala o návrhu zákona jednat za přísných bezpečnostních opatření v pátek. Několik členů tohoto převážně propekingského orgánu uvedlo, že jeho uzákonění má být hotovo do poloviny dubna, píše agentura Reuters.

Hongkongský vůdce John Lee již dříve vyzval zákonodárce, aby zákon schválili co nejrychleji (jako by Hongkongu najednou hrozily velezrada, vměšování a špionáž více než dosud). „Geopolitika je stále složitější a rizika pro národní bezpečnost jsou bezprostřední,“ uvádí vládní prohlášení.

Jedním z oněch rizik je ve skutečnosti John Lee a jeho parta, argumentuje americký ekonom a veterán finančnického světa Stephen Roach v textu, jejž otiskl list Financial Times. „Nikdy nezapomenu na svou první cestu do Hongkongu koncem 80. let. Bez ohledu na děsivě strmé přistání na starém letišti Kai Tak mě okamžitě zaujala neobyčejná energie zdejší podnikatelské komunity,“ píše Roach.

„Tehdy měli místní obyvatelé vizi i strategii. Čína se právě začínala rozvíjet a Hongkong měl skvělou pozici – profitoval z největšího rozvojového zázraku na světě. Všechno to fungovalo skvěle, a to po delší dobu, než kdokoli očekával. A teď je konec.“

Svoji nečekaně pesimistickou vizi budoucnosti Hongkongu opírá Roach o mizernou bilanci tamního akciového trhu, což je podle něho důsledkem ještě mizernějších vládních intervencí.

Tři kritické faktory

„Město má za sebou nejhorší hlavní akciový trh na světě za poslední čtvrtstoletí,“ uvádí citovaný text. Od předání Číny v roce 1997 se index Hang Seng v podstatě nezměnil, vzrostl pouze o zhruba pět procent. Za stejné období vzrostl index newyorské burzy S&P 500 více než čtyřnásobně; a dokonce i relativně nevýkonný index Shanghai Composite z pevninské Číny hongkongskou burzu výrazně předstihl.

Úpadek hongkongské burzy je podle Roache výsledkem souběhu tří faktorů. Prvním z nich je domácí politické dění. Počátečních dvacet let po předání moci z Londýna do Pekingu byla politická scéna poměrně stabilní a Čína byla pasivním Velkým bratrem.

Hrot24, Pavel Svatoš

Věci se daly do pohybu v letech 2019 až 2020, kdy vedení Hongkongu pod vedením Carrie Lamové udělalo chybu a navrhlo dohodu o vydávání odsouzených osob do Číny. To vyvolalo masové prodemokratické demonstrace.

Reakcí Číny bylo utažení šroubů prostřednictvím zavedení nového zákona o národní bezpečnosti, který rozmetal veškeré zbývající zdání místní politické autonomie. Sjednané padesátileté přechodné období vedoucí k úplnému převzetí moci Čínskou lidovou republikou tak Peking de facto zkrátil na polovinu.

Na jaře 2019, na počátku demokratických protestů, se index Hang Seng obchodoval na úrovni téměř 30 tisíc bodů. Nyní se nachází těsně nad polovinou této hodnoty – na 15 750 bodech.

Druhým faktorem je Čína samotná. Hongkongský akciový trh byl dlouho považován za relativně bezpečnou cestu, jak sázet na výkonnost ekonomiky pevninské Číny. Čínská ekonomika však z různých důvodů narazila na – alespoň dočasný – strop své výkonnosti.

Strukturální problémy (zejména obávaná tři D – dluh, deflace a demografie) se zkombinovaly s dopady koronavirové pandemie a s cyklickými tlaky na trhu nemovitostí. V důsledku kombinace těchto vlivů se široký čínský index CSI 300 propadl o více než 40 procent (ve srovnání s maximem z jara roku 2021).

Není snadné cesty ven

Posledním faktorem ve hře je globální vývoj. Od roku 2018 se soupeření mezi USA a Čínou zintenzivnilo, takže dnes je atmosféra srovnatelná s obdobím studené války. Hongkong se tak ocitl v křížové palbě. Své sehrává i americká kampaň „friendshoringu“, tedy snahy čelit politicky způsobeným komplikacím v dodavatelských řetězcích prostřednictvím přesunutí výrobních závodů do zemí politicky nakloněných Washingtonu.

Vyvíjí tlak na asijské spojence Hongkongu, aby si vybrali stranu mezi USA a Čínou. To vrazilo klín mezi Hongkong a mnoho jeho největších asijských obchodních partnerů. Důsledky budou pravděpodobně nedozírné, zejména proto, že zahraniční obchod Hongkongu představuje 192 procent jeho hrubého domácího produktu.

Ze souhry těchto tří vlivů neexistuje žádné snadné východisko. Hongkong nemá žádnou možnost politické volby vlastního směru. V nejbližší době není na obzoru ani cesta k podstatnému uvolnění napětí mezi USA a Čínou, které by podnítilo obrat ve vývoji friendshoringu.

Čínská ekonomika se samozřejmě může zvednout, ale „jakékoli oživení bude pravděpodobně krátkodobé vzhledem k trvale nepříznivým faktorům, jako jsou úbytek pracovní síly a znepokojivé vyhlídky produktivity“, píše výše zmíněný Roach, jenž přednáší na Yale University (v minulosti vedl čínskou pobočku investiční banky Morgan Stanley, aby se pak stal šéfem ekonomického týmu celé banky).

Laissez-faire zvítězí

Jeho text vyvolal nesouhlasnou reakci jiného anglosaského veterána ve věcech čínského byznysu, Jonathana Slonea. Někdejší šéf čínské pobočky investiční banky Jefferies (a dodnes spoluředitel Citic Securities International, firmy spřízněné s bývalým čínským vlastníkem pražské fotbalové Slavie) se domnívá, že Hongkong si s nepřízní osudu poradí.

„Během exogenních šoků, jakými byly asijská a globální finanční krize, panovalo přesvědčení, že reakce vlády má být omezená a že hongkongská podnikatelská třída bude muset vstát z podlahy, utřít si kalhoty a vrátit se do práce,“ píše v textu publikovaném ve Financial Times.

„Koneckonců, ekonomika ve stylu laissez-faire a vládní intervence jsou opačné strany mince. Přestože Hongkong opět čelí těžkým problémům, zabředáváme do nemístného důrazu na vládní politiku, která má jen velmi málo společného s fungováním ekonomiky a s tím, jak toto území nachází svou neustále se měnící roli ve světové ekonomice,“ píše Slone. 

Skutečnou hnací silou úspěchu Hongkongu bylo podle něho vždy dynamické podnikatelské prostředí, důsledná otevřenost vůči těm, kteří se ženou za prosperitou, a společnost, v níž se daří jednotlivcům z různých prostředí, kteří hledají tu správnou příležitost.

Tento vzorec, jehož určující charakteristikou je spíš podnikatelský duch než vládní zásahy, umožnil Hongkongu obratně proplouvat výzvami posledních dvou století a prosperovat. Přehlížet to a přisuzovat odolnost a přizpůsobivost města politickým rozhodnutím znamená podle něj nechápat samotnou podstatu historicky silných stránek Hongkongu a jeho cestu k trvalému úspěchu.

Investoři se vrátí

„Po téměř 40 letech práce v Hongkongu stále nacházím nové a zajímavé projekty, plné mladých lidí, kteří se chtějí prosadit a obohatit svůj život i své bankovní konto,“ píše Slone. Investoři se podle něho vrátí, protože Hongkong bude potřebovat kapitál pro růst a rozvoj; jen skladba nových účastníků se poněkud mění.

„Ano, burzovní úspěch je prozatím pryč. Hongkong však nejen přežije, ale bude se mu dařit, jako se mu dařilo vždycky,“ uzavírá svoji argumentaci Slone.

I optimismus posledně zmiňovaného autora však implicitně pramení z předpokládaného uvolnění politických poměrů. Jestli je to realistický předpoklad, uvidíme sami. Prvním krokem k lepšímu porozumění situaci může být dubnový zákon o vnitřní bezpečnosti.