Volba prezidenta probouzí v řadě lidí temnější stranu jejich osobnosti. Kvůli hlavě státu se hádají pracovní kolektivy, končí přátelství, a dokonce se trhají i rodinné vazby. Role prezidenta v ústavním systému i praktické politice je přitom jen velmi malá. „Ten dopad na lidské životy a naše prožívání spočívá v tom, že ať chceme, či nechceme, prezident nás skutečně reprezentuje, mluví naším jménem a naopak – stává se součástí naší identity, našeho já. To se nás velmi niterně dotýká. I kdyby prezident neměl vůbec žádné pravomoce a nekonal, i tak jsme s ním symbolicky spojeni,“ vysvětluje Martina Klicperová, psycholožka z Psychologického ústavu Akademie věd ČR.

Klicperová se desítky let zabývá psychologií demokracie a voleb, a ačkoli se přímá volba zatím ukazuje jako silně polarizující, návrat k té nepřímé by odbornice nedoporučovala. „Stále mi připadalo přijatelnější zoufat si po zvolení Miloše Zemana nad nerozvážností tisíců voličů než zoufat si po zvolení Václava Klause nad tím, jak špinavý je celý náš politický systém,“ říká expertka. Těm, kteří budou po vyhlášení výsledku voleb zklamaní, doporučuje nezatvrdit se a ze špatné nálady se vypovídat, například strávit příjemné chvíle s dobrými přáteli či rodinou.

Všichni známe, jak chutná prohra a zklamání. Psychologie právě tuto oblast podrobně prozkoumala a popsala široký repertoár, jak lze na frustraci reagovat. Na prvním místě se samozřejmě nabízí agrese, přinejmenším agrese slovní. Nebo regrese – trochu dětsky si zaplakat. Takové kňučení ovšem samozřejmě nesluší prezidentskému kandidátovi. Ale jsou i dospělejší obranné reakce, jak porážku nebrat příliš vážně. Třeba racionalizací nalézt na nepříznivé situaci i něco dobrého, myšlenky na politiku potlačit či zklamání sublimovat do humoru. Anebo se s porážkou vyrovnat konstruktivně, racionálně, třeba tím, že člověk propříště nezůstane jen pasivním divákem, ale do politiky se sám rozumně a cílevědomě zapojí. I spolek Milion chvilek pro demokracii vznikl původně z frustrace.A co ti, kteří jsou na straně vítězů?

To je samozřejmě snazší. Tak jako když ve sportu vyhraje váš tým, máte najednou povznášející pocit, že jste to vy, kdo vyhrál, i když je vaše zásluha minimální. Bude se radovat nejen psychika, ale i fyziologie celého těla.

Ať chceme, či nechceme, prezident nás skutečně reprezentuje, mluví naším jménem a naopak – stává se součástí naší identity, našeho já, to se nás velmi niterně dotýká. I kdyby prezident neměl vůbec žádné pravomoce a nekonal, i tak jsme s ním symbolicky spojeni. Cítíme přirozenou hrdost na T. G. Masaryka a také na Václava Havla, ale i Václav Klaus a Miloš Zeman nám ukazují, co jsme zač.

Naše představy o prezidentském ideálu jsou různé. Někteří ho trochu dětsky vnímají jako nejmocnějšího Čecha. Na to hrál třeba kandidát Bašta, když na billboardech sliboval: „Odvolám vládu, nepřipustím bídu a válku!“ Skočila na to jen asi čtyři procenta voličů a těm cedulím se začalo přezdívat „blilboardy“. Pro někoho je prezidentský ideál lidový, takový, jenž se podobá kamarádům z hospody a má nevybíravý slovník – to příznivcům zvedá nízké sebevědomí. Jiní se zase zhlédnou v šejdíři, který vypadá, že se ve světě neztratí – zapomínají přitom, že šejdíři bývají sobci. Naštěstí je i dost lidí, kteří při hledání ideálu hledí nad sebe – kde ho ale ze současné nabídky vzít? Zvláště silné preference vycházejí z morálky. A o morálce a inteligenci a jejich deficitech pak mluvíme, nejen když hovoříme o kandidátech, ale i o jejich skalních příznivcích. Těžké konflikty jsou pak nasnadě – tábory příznivců spatřují zlo a hloupost jeden v druhém, kompromis neexistuje.

Morální zakotvení i inteligence jsou dost stabilní rysy. Svého oponenta můžete zkusit informovat, ale sotva ho převychováte. V rodině a sousedství se proto doporučuje silně konfliktním politickým hovorům raději vyhnout.

Zaplať pánbůh, že jsme se svobodných voleb dočkali! Je dobré, když se čas od času obyvatelstvo trochu rozčeří a zamyslí se nad tím, za čím stojí a jak dál. Demokratický systém je úžasný výdobytek. Zdůraznila bych, že demokracie je systém mírového řešení konfliktů. Ve svobodné společnosti jsou konflikty naprostou samozřejmostí, jde jen o to, aby nešlo o střety zničující, ale konstruktivní, při kterých se ověřují názory ostatních a hledají kompromisy. Alternativou je chaos nebo diktatura. Jistě ale lze demokratický systém vylepšovat a politické dohadování kultivovat. A zlepšit i způsob voleb.

Zlobí mne, že stále ještě používáme poněkud primitivní dvoukolový způsob prezidentské volby, kterým se druhé kolo vyšponuje do nesmiřitelné špinavé bitky kdo s koho. Přitom to vůbec není nutné. Kdyby se použilo nějaké sofistikovanější volby, například značení pořadí více kandidátů či převoditelných hlasů již v prvním kole nebo i připuštění negativního hlasu, mohla by být kampaň daleko méně vyhrocená a více konsenzuální. Kandidáti by možná více váhali s použitím hnojometů a snažili by se zalíbit širšímu spektru voličů. Hlavně bychom ale získali konsenzuálnějšího prezidenta, který by nás více spojoval. A bylo by to i levnější. Pojďme spustit v tomto směru nějaké petice a soustředěný tlak na zákonodárce!

No to jste se hezky zeptal. „Rozbuškou!“ Až mne to provokuje ke kázání o tom, jak média nezřídka hrotí diskuse do konfliktu a místo hledání toho, co lidi spojuje, pořádají kohoutí zápasy.

Jasně, parlamentní volby jsou pro spoustu lidí trochu příliš abstraktní, politika pro ně není moc sexy, a tak se o ně tolik nestarají. A navíc, volby stran nemusejí být vyhrocené, je v nich šance na kompromis, dohody, koalice, strany mívají více známých tváří. Prezidentská volba musí být vyhrocenější už ze své podstaty: vítěz bere všechno – všichni ostatní prohrají. „Moc“ je pak personifikována.

Vůbec ne! Především proto, že jsem zažila tu naprostou hrůzu, když byl volen Václav Klaus. Ty čachry s komunisty, ty zákulisní handly, kulky v dopisech... To mělo s demokracií málo společného. Navíc kolektivní nadávání na politiky, to jsme tady měli celou totalitu, v tom nevidím vůbec žádné zlepšení. Ano, přímá volba je riskantní, předpokládá určitou úroveň a zralost. Přesto mi připadalo přijatelnější zoufat si po zvolení Zemana nad nerozvážností tisíců voličů než zoufat si po zvolení Klause nad tím, jak špinavý je celý náš politický systém!

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Dělení na kategorie existovalo odjakživa, nyní ale přešlo od škádlení k nenávistným politickým nálepkám. Pražská kavárna, lepšolidi, dobroserové, pravdoláskaři, havloidi... Zatím šlo o zlomyslnou jednostrannou hru zaměřenou proti městským liberálům. Až nedávno, v reakci na protirežimní demonstrace, se i z druhé strany začalo objevovat kontroverzní slovo „dezolát“.

Faktem ovšem je, že po celém světě bývá mezi městy a venkovem rozdíl v příležitostech, sociálních kategoriích, a tak i ve volebním chování. Mimochodem, ekvivalentem pražské kavárny v USA jsou liberálové, kteří „srkají chardonnay, chodí v birkenstockách a řídí hybridní priusy“. Amerika má také ekvivalent termínu dezolát. Již Hillary Clintonová při své kampani zmiňovala „deplorables“ (zavrženíhodní, pozn. red.). Zajímavé – i toto slovo, stejně jako dezolát, má ve slovním základu politováníhodnost, ale vyvolává agresivitu. Nebezpečí ale nevidím v nálepkování, spíše v mechanismech sociálních sítí.

Bohužel se do prezidentské soutěže nepřihlásil dokonalý superman. Nejspíš je to tím, že stejně jako voliči i prezidentští kandidáti jsou jen lidé. (úsměv) A je jen dobře, když je volba chápána i v morálních kategoriích. I já se jejich nuancím stále ještě učím. Uvedu příklad.

Polovinu života jsem strávila v totalitním systému. Rodiče byli odvážní, pravdiví a nikdy přede mnou neskrývali, jaké zlo komunismus představuje. I srdnatý vysokoškolský učitel, doktor Kuťák, mi jednou na fakultě dal za pravdu, že do komunistické strany se vstupuje, jen když člověk cítí hlaveň mezi lopatkami.

Sama jsem měla nejednou na výběr, zda vstoupit do strany a moci se věnovat vytoužené vědě, nebo zůstat věrná svým zásadám a místo toho pracovat v praxi na poliklinice s alkoholiky či v blázinci. Pro mne to nikdy nebylo dilema, ale jasná morální volba, vstup do strany mi připadal jako morální smrt. A pak jsem se postupně začala dozvídat, že někteří mí přátelé to, že komunismus je zločinný, začali chápat až během dospívání. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné. Začala jsem to ale brát jako jistou polehčující okolnost, zkusila jsem si představit, že bych se narodila do jiné rodiny. A zjišťuji, že i lidé, které režim poškodil více než mne, odstíny zla rozlišují.

Narážím na to, že takoví pánové, jako jsou třeba Jaroslav Hutka a Tomáš Halík, podporují generála Pavla. A je v tom jistě i ochota uznat, že člověk se dokáže vyvíjet a měnit k dobrému, napravovat hříchy a podávat o tom svědectví.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Nestrašte mne, to by byl nejen psychický otřes, ale mohlo by to značit, že přímá volba asi skutečně byla chybou, že nejsme schopni vzhlédnout nad nejnižšího společného jmenovatele.

Byli by jistě zklamaní, ale měla bych chuť je ujistit, že prezident Babiš by jim stejně živobytí nezlevnil. A nadále bych si lámala hlavu, čím to je, že neprivilegované vrstvy jsou tak fascinovány populisticky mluvícími boháči, ať již jde o našeho Babiše, nebo o amerického Trumpa. Navíc není vyloučeno, že by se i volitelům Babiše mohl časem pan generál zalíbit.

Pokud ale jde o politickou reprezentaci, zaprvé existují i místní zastupitelstva a paleta jejich politických stran a zadruhé se pomalu, ale jistě blíží další parlamentní volby, při kterých už asi tolik levicových hlasů nepropadne; posledně to byla tak trochu statistická náhoda a shoda okolností. Obávám se, že levici bude stačit mít trpělivost.

V tom se lidé mezi sebou liší – někteří mají sociální bublinu kolem sebe menší a zcela ji zaplní denní starosti. Na druhé straně jsou lidé s širším dosahem, kteří politickou reprezentaci vnímají intenzivněji, ale mají i bohatší možnosti jiné seberealizace.

Tuto příčinnost ale vnímám spíše převráceně: určitý segment lidí má apriorně negativistické naladění. Je to ten stále trvající přízrak známé „blbé nálady“, které se ve střední Evropě tak dobře daří, kromě nás mimo jiné také v Maďarsku. A tato otrávenost přerůstá i do postojů k politice. Mám sklon chápat tuto frustrovanou naštvanost jako pozůstatek totality a těším se, že snad už konečně začne ustupovat. Bohužel současná inflace a zdražování k jejímu odlivu nepřispějí.

Teď vlastně navazujete na tu právě zmíněnou blbou náladu, což je jeden symptom jevu, který označuji jako posttotalitní syndrom. Dalším jeho symptomem je naučená bezmocnost a pasivita. Totalitní režim byl v mnoha směrech zločinný a nehumánní, ale jeho poslední fáze, takzvaný gulášový komunismus, měla i své výhody. Každopádně zajišťoval relativně pohodlný život lidem, kteří se nijak zvlášť nepřičiňovali, ale ani nedělali režimu potíže. Stačilo předstírat práci a základní životní potřeby byly víceméně uspokojovány i subvencovány. Bylo spíše vítáno, když se lidé – kromě pár povinných politických rituálů – o politiku nezajímali a nechali vládnutí na komunistech. Přísliby politiků, že vše vyřeší, mi zaznívají tou starou dobou, i když populismus nezná hranic a daří se mu jak v postkomunismu, tak na Západě.

To není nutně jediný typ. Napadají mne dva trochu odlišné druhy. Především snad aktivní, vzdělaní, odpovědní zdraví lidé, kteří svým činným životem nesmírně prospívají celé společnosti. Ale pak často i lidé, kterým se daří proto, že mají štěstí. A oni mají dojem, že je to pouze jejich vlastní zásluhou. Mimochodem, tento klam je psychologicky dobře popsán – říká se mu základní atribuční chyba, popsal ho profesor Lee Ross ze Stanfordu. S tím souvisí i to, že tito lidé hledí na méně úspěšné spoluobčany jako na lidi, kteří si svou smůlu zavinili, protože jsou líní. Tito privilegovaní lidé nechtějí ze svých daní pomáhat těm méně šťastným. Ovlivňují politiku konzervativních stran.

Odolnost vůči dezinformaci závisí na inteligenci, informovanosti a sociálním okolí. Myslím, že ke zdařilé sebeobraně potřebujeme všechny tři. Nebo alespoň dvě. Není nutné mít kdovíjaké vzdělání, ale chápat souvislosti nutné je. A také zbystřit, když někdo začne působit na city, zvláště vyvolávat pocit strachu. K tomu je třeba se neustále zajímat o dění, porovnávat různé zdroje informací, mezi nimi je naprosto nepostradatelná role veřejnoprávních médií. Mým favoritem je stanice Český rozhlas Plus. A navíc je dobré mít přátele, se kterými si člověk své názory občas porovná. A poslechnout či přečíst si názory lidí, kterým člověk věří, tedy elit v tom nejlepším slova smyslu. Na to může stačit i Twitter, kde osobně ráda čtu třeba glosy pánů Jiřího a Dana Přibáně, Kubala, Hřebejka, Peheho, Padevěta, Šídla, Romancova, Mitrofanova i paní Drábové.

Charakter zklamání a jeho „léčba“ budou asi odlišné podle typu člověka i podle toho, ke kterému táboru patří. Čtenář si zde může vyzkoušet míru vlastních předsudků vůči svým oponentům. Obecně ale platí, že nejlépe pomáhá kontakt s přáteli. Anebo nějaká smysluplná činnost. Na demokracii je ale skvělé to, že už teď víte, kdy budou další volby a s nimi i další naděje na několika různých úrovních. Všeho do času.

Příkopy zasypává obyčejná lidská slušnost a respekt k druhým. Vzpomněla jsem si na příhodu. Před lety jsme s manželem v USA zabloudili. Nezbylo než se zeptat na cestu. Sympatický mladík nám nejen začal ochotně radit, ale vzal hned auto, že nás navede. Když nás předjel, všimli jsme si velké samolepky „Nuke Iraq“ (shoďte jadernou bombu na Irák, pozn. red.) na zadním skle. Spadla nám čelist a oba jsme si uvědomili, že máme všichni různé vrstvy morálky – tak srdečnou ochotu jsme prostě od příznivce Bushovy politiky nečekali, a hlavně bychom ho ani nikdy sami nebyli oslovili. Ta příhoda na mne dost zapůsobila.

Jizvy společnosti prostě hojí obyčejná slušnost a laskavost. Je to tak jednoduché. A když se k tomu přidá spravedlnost systémová, tedy pomoc těm, kterým se skutečně těžce žije, příkopů ubude a budou mělčí. 

Martina Klicperová (66)

• Psycholožka.

• Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

• Působí v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR, na San Diego State University a v Národním institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik SYRI.

• Přednášela na amerických univerzitách (Stanford, San Diego State University).

• Je zakladatelkou psychologického směru psychologie demokracie.

• Předsedkyně vědeckého výboru světového psychologického kongresu, který se bude konat v Praze v roce 2024.