Téměř přesně před sto lety vznikla Komunistická strana Československa. Skoro celou polovinu z té stovky neomezeně vládla (1948–1989), spoluvládla (1945–1948 a 1989–1990) nebo se na vládnutí nepřímo podílela, jak je tomu i teď, kdy už více než tři roky drží u moci Babišův kabinet.

Komunisté jsou na vrcholu své polistopadové moci, a přece před nimi zeje hluboká propast politické bezvýznamnosti. Podzimní volby rozhodnou, jestli do ní spadnou.

Rusofilská tradice

KSČ vznikla v revoluční vřavě po skončení první světové války. Vlna bolševické revoluce se nekontrolovatelně šířila po Evropě. Alespoň na chvíli jí podlehly různé země. Sociálně demokratická strana, která v roce 1920 s velkou převahou vyhrála první prvorepublikové volby, byla tváří v tvář revoluci rozpolcená. Síly byly prakticky v rovnováze a ve hře bylo hodně. Nešlo jen o ovládnutí sociální demokracie a jejího majetku, ale především o destabilizaci celé mladé republiky. Vnitrostranický spor skončil rozkolem, odštěpením levého křídla „socdem“ a založením komunistické strany. Výhodou nově vzniklé KSČ byl její internacionální charakter, pro který ji volili příslušníci všech národnostních skupin. KSČ se i díky tomu stala jednou ze čtyř nejsilnějších stran meziválečné republiky a vůbec nejsilnější evropskou bolševickou stranou.

Podíl komunistů na protinacistickém odboji, SSSR v zádech, poválečný příklon k levici, šikovnost bolševických agitátorů, kteří skvěle odhadli náladu, slabost demokratických stran a prezidenta Beneše, velkolepé sliby chyby a naivita části veřejnosti. To vše přivedlo KSČ k jasnému vítězství ve volbách 1946. Je třeba připomenout, že šlo o prakticky jediné poválečné vítězství komunistické strany v alespoň částečně soutěživých volbách v celé Evropě. Nástup komunistického režimu tedy nevzešel z pekla ani nebyl importován z Východu. Byl logickým, byť ne jediným možným, vyústěním síly domácí krajně levicové tradice.

A právě tato extrémně rovnostářská, závistiplná a rusofilská tradice živá u části společnosti byla hlavním zdrojem pro polistopadové přežití komunistické strany. Ne však jediným. Komunisté přežili i díky široké členské základně a množství stranických organizací, které jim umožňují stavět kandidáty do voleb v malých obcích. Za přežití vděčí také svým voličům, kteří stále patří mezi nejvíce disciplinované. Přes drobné rozmíšky se komunistům dařilo vystupovat jednotně a přitom nastavovat různým cílovým skupinám své různé tváře. To vše dosud stačilo k přežívání komunistů.

Od oposmlouvy k Babišovi

K nejlepším volebním výsledkům ale komunisté museli ještě něco přidat. Protestní potenciál! KSČM nejvíce těžila z toho, že sociální demokracie přijala podíl na vládě. Nejvíce hlasů dostala ve sněmovních volbách 2002. Ne náhodou. Byly to volby po opoziční smlouvě, která přivedla ČSSD poprvé do vlády, navíc vlády tolerované ODS. Tehdy mohli komunisté naplno rozehrát protestní strunu proti establishmentu a proti celému polistopadovému vývoji. Vedle hlasů od svých tradičních voličů posbírali i hlasy z jiných zradikalizovaných částí společnosti – odpadlých „socdem“, tehdy velmi agilní strany penzistů či Sládkových republikánů.

A právě zde je kámen úrazu dnešní situace KSČM. Komunisté ztratili svou přitažlivost jako protestní volba. Tento potenciál jim odebral především Andrej Babiš. A menší část odplula i směrem k SPD. Je to vidět na struktuře elektorátu. KSČM vždy volili především starší voliči, zejména důchodci. Právě oni jsou dnes největší a stabilní oporou ANO. Babiš jim umně prodává nejen zvyšování penzí, ale i jejich ochranu v době covidu.

Komunisté Babišovu vládu podporují, aniž by za to získali něco, co by se dalo prodat veřejnosti. V tom připomínají ČSSD. V poslední době sice začali lavírovat, ale to také nikoho nového nepřesvědčí. Spíše to znejišťuje i část skalních voličů.

Právě spolupráce s Babišem odhaluje největší slabinu KSČM. Komunisté se dostali do situace, kdy nemají co nového získat. A ani co nového nabídnout. Členská základna i voliči stárnou a – s odpuštěním – vymírají. Komunisté jen čekají na to, jestli to tentokrát ještě vyjde. A ono to možná opravdu vyjde, čímž svou stovku přežijí. Otázkou je, zda to ještě označovat za politický život.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.