Vybudoval developerskou firmu Traxial, která takřka za třicet let existence postavila projekty za miliardy korun. Loni majitel společnosti Zdeněk Prázdný založil Český královský institut. Jeho prostřednictvím chce ovlivnit veřejné mínění tak, aby se podařilo na Pražský hrad místo dočasně volených prezidentů opět dosadit českého krále. „Na začátku hnutí lidé kladli otázky typu: Nespletli jste si století? To chcete opět zavést nevolnictví? Dneska už se spíš ptají: Kdo by byl ten panovník? Jak dlouho by to trvalo? Je to vůbec reálné?“ tvrdí Prázdný.

Pokud vše půjde dobře, země se může nového krále dočkat krátce poté, co skončí mandát prezidentovi, který ve funkci nahradí současnou hlavu státu Miloše Zemana. „Panovník by měl být vybrán z vysoké české šlechty, na našem území žijí v současné době tři knížecí rody, dva z nich mají přímé genetické propojení s Přemyslovci, třetí s Jiřím z Kunštátu a z Poděbrad,“ vysvětluje podnikatel.

Každému říkám, že jsem si byznys nevybral, on si vybral mě.

Učil jsem na vojenském gymnáziu a hledal práci. Měl jsem byt v Praze. V té době byla docela velká poptávka po nájmech. Na můj byt na Jižním Městě se přišel podívat i jeden Ital a tehdy mi řekl: Není pro moji klientelu, ale líbí se mi, jak jej nabízíš, pojď pracovat ke mně do realitky. Tak jsem šel, ale nebyli jsme úplně na stejné vlně, byl jsem zvyklý na jiný způsob chování. Po třech měsících jsem odešel a založil si vlastní realitní kancelář.

Ve stejnou dobu byla i extrémní poptávka po komerčních objektech, kterých byl nedostatek, protože se v Česku objevila řada nových firem, všechny chtěly sídlo, sklad, provozovny, kanceláře. Tehdy jsem říkal kolegovi, proč nabízet cizí, nabídneme vlastní. Zašli jsme do banky, půjčili si část peněz, zastavili vlastní majetek a udělali jsme první objekt ve Vestci, dnes je tam prodejna Albert. To byla moje developerská prvotina, kterou jsem otevíral na přelomu let 1993 a 1994. Provozovatelé si od nás objekt odkoupili, tím pádem jsme vygenerovali zisk a postavili další objekty. Z jednotlivých nemovitostí to chytlo masovější charakter. Od té doby se věnuji komerčním nemovitostem.

Není, trh, lidé, podmínky a požadavky klientů se mění. Je to pokaždé něco jiného. Nuda může být v tom, že jste pro řadu klientů čitelný, dobře vás znají. To je ale výhodná nuda. Ale obecně, co stavba, to originál. Úplně jiné podmínky, účastníci, dodavatelé, pravidla hry a stresy.

Když hovořím o trhu, tak je to taková množina všeho, co do developerské činnosti zasahuje. Od přístupu financujících bank přes požadavky nájemníků až po dodavatelsko-odběratelské vztahy. Původně jsme pracovali s poměrně malými dodavateli, jako malý hráč jsme si vybírali úroveň sobě rovnou. Pokud dneska děláme retail parky, větší centra, stavíme jich víc, tak hrajeme ve vyšším středním segmentu. Samozřejmě že kaž­dý hráč má jiná pravidla hry, patří do jiného korporátu, má jinou korporátní politiku, jiný přístup. Je to propojeno tak, že jedno podmiňuje druhé. Změnil se nám několikrát stavební zákon, mění se nám shodou okolností i teď. Změn bylo v průběhu let hodně a ony stále postupují. Hovoříme-li o třicetileté změně, tak zlatá devadesátá. Dělám si z toho trochu legraci a chvála bohu, že za těch třicet let není za mými zády ani jeden kostlivec. Ale v té době, kdy jsme začínali, měla málokterá obec územní plány, improvizovalo se, respektive se územní plán upravoval podle toho, co jste předkládal danému úřadu, takže ad hoc změnili územní plán. Dnes ve většině případů města územní plány mají; aby je ještě dodržovala, to je věc druhá.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Nepochybně všechny tyto skutečnosti mají vliv na dění na trhu. Třeba hodně Ukrajinců v Česku pracovalo v dělnických profesích. Část z nich se vrátila domů a teď chybějí. Rozsah stavebních prací je stejný, ale potřebných lidí je méně. Stejné je to se stavebním materiálem, což souvisí s tím, že v průběhu covidu vznikl určitý deficit, který se teď dohání. I kvůli tomu je na trhu mimo jiné nedostatek některých stavebních materiálů a někteří dodavatelé jsou přetížení.

I ceny stavebního materiálu jsou turbulentní. Přitom na výstavbu centra potřebujete rok, po který ale nemáte garantovanou cenu, která bude platit i v průběhu stavby. Vstupujete do investice, kde máte garantovaný budoucí výnos, máte naplánované výdaje, to se vám v nějakém poměru kryje, ale nemáte garanci, že na konci to bude pravda.

Jak se proti tomu bránit? Třeba tím, že kontrakt nedotáhnete?

To nejde. Dokončit zakázku musíte tak jako tak. Snažíme se stavební práce zasmlouvat tak, aby cena byla pevná, a zazálohovat ji do takové míry, aby si je i dodavatel prací mohl zajistit tak, že je pokryje i z ceny, ke které se zavazuje. Vstupujete do určité míry rizika, samozřejmě si necháváte nějakou rezervu. Pak je druhá verze, a to dělá hodně kolegů, že se projekty naplánují, ale realizace se odkládá a čeká se na vhodnější dobu. To neděláme. Máme rozjeto hodně podniků.

Zhruba za jednu a půl miliardy korun.

Něco necháváme přímo v Traxialu. Většinu vybudovaných staveb ale převádíme do investiční skupiny ZDR Investments, kde mám zhruba pětatřicetiprocentní podíl.

V současné době je úhrnná hodnota nemovitostí kolem deseti miliard korun.

Není pochyb o tom, že je třeba něco změnit. Pokud zákon projde v té podobě, v jaké momentálně je, mám obavu, že se pro developerskou činnost situa­ce výrazně nezmění. Stavební zákon v kombinaci s územním plánováním by měl dávat vysokou míru předvídatelnosti. Ale bohužel se tak neděje. K tomu nám trochu kolabuje státní správa, která se schovala v době covidu za pandemii, na kterou se docela účinně vymlouvala. Pak se jim tam nahromadila spousta věcí a opět se vymlouvali na pandemii. Teď zas mají Ukrajinu.

Ze všech správních řízení, která máme rozjetá, ani jedno neběží v zákonných lhůtách. Nevykazuje standardní prvky jednání státního úřadu. Například jedna státní úřednice nás v dokumentaci nechala přečíslovat stránky jen proto, aby získala další třicetidenní lhůtu. Je to děs.

Jde to ruku v ruce. Samozřejmě že to víc závisí na konkrétním subjektu, úřadu, ale i ten jedná podle nějaké normy. Pokud norma na straně jedné říká, že lhůta je třicet dnů, ve výjimečných případech může být prodloužena na šedesát, ale neříká, co se stane, když nebude dodržena, máte potom stavební řízení, které neběží měsíce, ale roky. A ono se nic neděje.

Nikdo nikoho neodškodní, nikdo nebere v úvahu, že prodloužením termínu došlo ke zhoršení podmínek, zdražení prací a že to všechno padá na dodavatele, aniž by se mohl odvolávat na nedodržení lhůt. Pokud se tohle nezmění a bude stále platit, že každý chce vyjádření, nejméně dvě kulatá razítka, ale ten, kdo je má, je nechce dávat v obavě, aby o ně nepřišel, tak si budeme hrát na alibisty a tak je to špatně.

Kdybychom se drželi stavebního zákona a dodržovali lhůty, jsme v ideální pozici. Pokud příprava některých projektů trvá roky, už to má dopad na všechny zúčastněné. I když bude novela stavebního zákona, tak stejně než se všechno napraví, vidím šance na zlepšení v horizontu pěti až šesti let.

Mám obavu, že se zavede novela a už při jejím přijetí se zjistí, co není dobře. Stavební úřady by měly být připraveny na novou změnu zákona, ale lidé jsou setrvační a mají tendenci jet podle toho, jak to dělali dvacet let, bez ohledu na to, že se za tu dobu několikrát změnila norma. Vše zkomplikuje a prodlouží i vychytávání chyb. Takže než vše začne fungovat, bude to trvat několik let.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Když syn vybíral vysokou školu, radil jsem mu práva. Nechtěl, ale skončil tam, vystudoval a nastoupil jako státní úředník na ministerstvo zdravotnictví, kde vydržel půl roku. Dělal práci, která mu nedávala smysl.

Odešel, nastoupil v rodinné firmě, i když nechtěl, dnes dělá prokuru a řadu projektů už realizuje samostatně. Klienti i banky už v určitém věku chtějí vědět, kdo vás nahradí. Má to svoje výhody i rizika a zastupitelnost v rodině hraje velkou roli. Syn to primárně nepředpokládal, ale byl mnou a okolnostmi vmanipulován a myslím, že se našel a funguje slušně.

Část práce mohu převést na syna a na náš tým. Mám štěstí, že lidi, které zaměstnávám, práce baví a dělají ji dobře.

Potřebuju ventil, v určitém věku se už špatně běhá, i proto jsem si zvolil osvětu v oblasti monarchie. Začal jsem se zabývat stavem, který tady je po přímé volbě prezidenta. Když jsem viděl, co se děje, nemyslím personálně, ale celý proces, jak nefunguje, jaké má rezervy a chyby, jak by mohl fungovat líp… Čím víc se tomu věnuji, tím větší vidím smysluplnost hnutí, myšlení, je to apolitická činnost. Umím si představit, že v této zemi, stejně jako v dalších dvanácti zemích Evropy, by jednou byl nevolený panovník. Všichni by mohli mít hlavu státu v úctě, tak jak je to v ostatních monarchiích.

Osvětou. Institut jsem založil loni v březnu, na podzim zahájil činnost. Mimo jiné jsme osvítili pražský Hrad nápisem Monarchie není anarchie. Akce měla odezvu, nejen v médiích.

Na obhajobu Hradu musím říct, že se zachoval velmi smířlivě. Vylétly policejní vrtulníky a monitorovaly situaci, byla okolo toho velká akce. Uspořádali jsme také několik kulatých stolů, kde diskutovali mimo jiné historici, ekonomové, politologové a právníci o tom, zda je něco takového možné, nebo ne. Na začátku hnutí lidé kladli otázky typu: Nespletli jste si století? To chcete opět zavést nevolnictví? Dneska už se spíš ptají: Kdo by byl ten panovník? Jak dlouho by to trvalo? Je to vůbec reálné?

Zpracovali jsme návrh změny ústavy v paragrafovém znění, máme ji pověšenou na našich webových stránkách. Pokud chceme změnit současné uspořádání na monarchii, musí být vytvořeno vhodné společenské klima.

Nepolitická hlava státu zaprvé tím, že je nevolená, uvažuje v jiném horizontu než ten, kdo na úřad nastoupí na pět let. Zadruhé tím, že je tam celoživotně, si vytváří tým nepolitických odborníků, o které se může opírat. Vylučují se varianty, že by na úřadě byl někdo, kdo by tam být neměl, nebo někdo, kdo by kazil dobré jméno institutu. Jsem smutný z toho, jaká neúcta je vůči hlavě státu na jedné straně a jaká neúcta je ke státním vyznamenáním. Proč? Protože to odráží určitou formu politického přístupu od orgánu, který by měl být z principu nepolitický. Panovník nepochybně nepolitický bude a odrazí se to ve spoustě věcí. Třeba při jmenování guvernéra ČNB a členů bankovní rady.

Částečně máte pravdu. Bude mít svůj názor a bude jej prosazovat. Ale obecně, a je to i zkušenost z jiných monarchií, negovat se dá vše, ale monarchisté vám budou neustále zdůrazňovat, že změna bude v nastalé kontinuitě. Výkon úřadu bude bez politického podtextu, nastane vláda moudrosti, která vzejde ze zodpovědnosti.

Já ani institut nejsme od toho, abychom dosazovali panovníka. Obecně existuje dědické právo, vypustíme nějakou anketu, která bude, řekněme, kvazikontrolou veřejného mínění na dědické právo po posledním českém králi, což jsou bohužel Habsburkové. Tady to dopadne tak, že velká většina řekne: Monarchii si představit umíme, ale Germán nám vládnout nebude. Také jsem toho názoru, ale neumím odpovědět na otázku, kdo bude panovníkem.

Panovník by měl být vybrán z vysoké české šlechty. Na našem území žijí v současné době tři knížecí rody, dva z nich mají přímé genetické propojení s Přemyslovci, třetí s Jiřím z Kunštátu a z Poděbrad. Můžeme také zalovit v zahraničních panovnických rodech, oslovit je podobně jako kdysi Lucemburky a nechat posvětit národem akceptovatelnost takového rozhodnutí. Pro nás teď není alfou a omegou, kdo tím panovníkem bude, ale aby varianta nepolitické hlavy státu byla pro většinu přijatelná. Monarchii také může řídit regent, což v historii evropských panovnických rodů není neobvyklé.

Třeba to nakonec bude dědic habsburské dynastie, když jej lid vybere. Mně jenom přijde, že nic nedělají pro to, aby mohli usednout na český trůn. Neznají jazyk, nežijí tady, neznají tradice, nejsou připravováni na vládnutí, jeden syn je závodník, dcera modelka…

Když se odtrhlo Norsko od Švédska, hledalo svou panovnickou linii a nemělo svého norského panovníka, obrátilo se na nejbližší okolí a vybralo vladaře z dánské dynastie panovníků. Přijal nabídku, nechal se potvrdit lidem, v něčem jako referendum získal osmdesátiprocentní podporu obyvatelstva. Od té doby panuje k velké spokojenosti většiny. Umím si to u nás představit podobně.

Jedna věc je, co bych chtěl, a druhá, co je reálné. Nám se za rok podařilo prosadit diskusi o tomto tématu ve veřejném prostoru. Český královský institut je největší nepolitická monarchistická organizace monarchii podporující a osvětu na toto téma vykonávající. Je to běh na delší trať. Pokud by trend byl takový jako doposud, umím si představit, že po mandátu prezidenta, který vyjde z následujících voleb, by mohla být připravena půda pro předání výkonu moci regentovi.

Teoreticky další volba ještě víc rozdělí společnost, jedna část bude pro prezidenta a jedna proti. Lidé už budou z prezidentských voleb a toho, co se bude dít na Hradě, tak unavení, že předání moci králi bude proveditelné.

Nechci, aby to vyznělo zle, ale volba prezidenta je drahá a úřad ne zcela funkční. A co považuji za důležité, prezident se stává prezidentem absolutní menšiny. V podstatě 25 procent společnosti rozhodne, kdo bude hlavou státu dalších pět let. Zbytek společnosti se musí smířit s tím, že mají na Hradě někoho, koho nechtějí. Vše pak vede k tomu, že pochodují dvousettisícové davy a provolávají hesla, která vyzývají prezidenta k odstoupení.

V Anglii vládne monarcha nejdéle na světě, a když bude odcházet, bude truchlit celý svět. Na druhou stranu vznikne i radost z volby nového panovníka. Při představě, že by něco podobného mohlo být i v Česku, ve srovnání s tím, co nás čeká, je odpověď – ať chcete, či nechcete – jednoduchá.

Zdeněk Prázdný (62)

• Developer, majitel skupiny Traxial Group, spoluzakladatel realitních fondů ZDR Investments.

• Je zakladatelem Českého královského institutu.

• Podporuje monarchistické státní zřízení.

• Je ženatý, má dvě děti.