Prezident železný a zlatý

Žádný ze současných světových diktátorů není na poli okázalosti a velkoleposti tak kreativní jako turkmenský prezident Gurbanguly Berdimuhamedov. Aktuálně se na internetu objevil záznam, na kterém prezident-diktátor slavnostně zahajuje hloubení nových vrtů na největším turkmenském plynovém poli Galkynyš. Spočívalo to v tom, že Berdimuhamedov spustil po zlatém žlabu do základů stavby zlatou kapsuli, na kterou poté – zlatou lopatou a ze zlatého kolečka – hodil něco malty. V červenci se pro změnu nechal kamerami zvěčnit, jak od místních hodnostářů přijímá hlášení o nadcházející národní sklizni a při té příležitosti – za stolem, na němž je ve zlatě vyveden malý kombajn s dosud neposečeným polem – blahosklonně naslouchá skupince dětí se snopy nadpozemsky velkých klasů v rukou, jež mu zpívají „radostné zdravice o štědré turkmenské zemi a pracovitém lidu, který ji obdělává“.

Diktatura jako řemen

Berdimuhamedov je původním povoláním zubař (pro diktátora nepochybně dobrá průprava) a v dobách svého velkého předchůdce v prezidentském křesle Saparmurata Nijazova sloužil své zemi coby ministr zdravotnictví. Hlavou státu se stal po Nijazovově smrti v prosinci 2006 a od té doby drtivě zvítězil ve trojích po sobě jdoucích prezidentských – ne zrovna svobodných a spravedlivých – volbách (v roce 2007 získal „pouhých“ 89,23 procenta hlasů, o deset let později už krásných 97,69 procenta). Z Berdimuhamedova od té doby vyrostl jeden z nejodpornějších diktátorů světa. Turkmenistán má nejvíce politických vězňů ze všech postsovětských republik, časopis Foreign Policy jej už roku 2010 „jmenoval“ pátým nejhorším diktátorem světa a mezinárodní organizace Reportéři bez hranic ho v letošním žebříčku svobody tisku zařadila na třetí pozici od konce, hned nad Eritreu a Severní Koreu.

Žokej, propagátor cyklistiky i spisovatel

Kromě pronásledování odpůrců má Berdimuhamedov ještě jednu velkou zálibu – budování vlastního kultu osobnosti. Přitom to kdysi vypadalo tak nadějně. Když nastoupil do funkce, veřejně zkritizoval Nijazovův kult osobnosti a promptně zrušil jeho nejhorší výstřelky (třeba pojmenování měsíců podle členů exprezidentovy rodiny), brzy se však k samožerství svého předchůdce vrátil. Hlavní město Turkmenistánu tak například už od roku 2015 zdobí obří, šestimetrová pozlacená Berdimuhamedova jezdecká socha stojící na 21 metrů vysoké „skále“ z mramoru.

Kdo vyhodí Orbána z Unie?

Jednoduchá odpověď: nikdo, ačkoli by si to leckdo přál. Hodně to vypovídá o politice světa, jejž právě opouštíme.

Jednoduchá odpověď: nikdo, ačkoli by si to leckdo přál. Hodně to vypovídá o politice světa, jejž právě opouštíme.

Všichni Turkmeni dostali rovněž důvěrnou příležitost seznámit se s prezidentovými osobními koníčky. Tím ze všech nejmilejším jsou mu nejspíš koně: Berdimuhamedov učinil z dostihů svým způsobem povinnou kratochvíli, sem tam se jich osobně účastní v roli žokeje, a předloni dokonce u příležitosti Národního svátku turkmenského koně zarapoval společně s vnukem Kerimgulym vlastní oslavný text věnovaný hřebečku Rovačovi (tedy „Šťastnému“) coby zvěstovateli životní síly a blahobytu. Berdimuhamedov je kromě toho vášnivým propagátorem cyklistiky, a tak nechal loni v hlavním městě vztyčit třicetimetrový monument oslavující cyklistiku. Navíc píše (v Turkmenistánu velmi populární) knihy a zakládá si na své mužnosti a zručnosti – nechal se například natočit, jak pilotuje stíhačku či operuje nádor. 

Součástí každodenního života v Turkmenistánu je samozřejmě celá řada zákazů. V lednu 2018 například úřady zkonfiskovaly černá (údajně smůlu nosící) auta a jejich majitelé museli zaplatit za jejich přestříkání na stříbrnou či bílou barvu. Krátce poté Berdimuhamedov zakázal ženám, aby chodily do práce nalíčené, pak z obchodů zmizely bikiny a šortky a nakonec začala policie pronásledovat v ulicích audiofily se sluchátky na uších.