Viktor Orbán není na evropských summitech nejoblíbenější postavou. Nejdramatičtější moment dosud posledního setkání šéfů evropských exekutiv nastal, když se na něho (během debaty o postoji maďarské vlády k homosexualitě) přes stůl zadíval nizozemský premiér Mark Rutte a nahlas řekl, co jistě neměl na mysli sám: „Když nesdílíte naše hodnoty, měl byste z Evropské unie vystoupit.“
Agentura Bloomberg incident zachytila, popsala a okomentovala. Připomněla, že Evropská unie nezná mechanismus, jímž by mohla členskou zemi ze svého kruhu vyloučit, i kdyby její ministerský předseda jedl homosexuály ke snídani syrové; a že stejně je na tom i Severoatlantická aliance. Oproti tomu třeba OSN nebo Rada Evropy takové mechanismy k dispozici mají (což je úlevné, uvážíme-li, že není na světě mnoho věcí bezvýznamnějších než členství té či které země v OSN či Radě Evropy).
Odbory, homosexuálové, ženy
Nad nemožností vyhodit zlobivé Orbány z klubu se lze zamýšlet tisíci způsoby. Text Bloombergu zvolil abstraktní variantu: zmínil několik soudních pří, jež rozhodovaly o tom, zda vyhodit homosexuála ze skauta, jestli odbory mohou podmiňovat členství regulací soukromých aktivit řečených členů či jestli může organizace vychovávající budoucí manažery být jen pro muže. (Zajímá-li vás to, pak homosexuál měl smůlu, kdežto ženy a odboráři uspěli.)
Pravidla svobody shromažďování, lze chápat při takové interpretaci, fungují oběma směry: chrání jednotlivce před šikanou většiny i většinu před - inu, před nejrůznějšími Orbány. Jak to dopadne v konkrétních případech, závisí na jejich specifických detailech, ale ten princip tak nějak zhruba funguje.
Pragmatická říše
Všechna pravidla, obecná či konkrétní, však mají někde nějaký původ. V případě Evropské unie je v hlavní roli pragmatismus. Představme si, že by možnost vyloučit zemi byla v právním prostředí EU nějak etablovaná. Nebylo by chvíle, během níž by hrozba vyloučení tak či onak nevisela ve vzduchu. Dnes Orbánovo Maďarsko, zítra snad Kaczyńského Polsko, před pár lety (skoro) Haiderovo Rakousko, pozítří Estonsko kvůli bankovním skandálům, někdo jiný kvůli příliš nízkému počtu žen v parlamentu, ještě další kvůli dlouhým vlasům.
Vždycky by někdo přišel s nápadem vyloučit někoho jiného, aby se zalíbil doma, pročež by museli přijít Němci a říct, aby toho dotyčný nechal, oder - jako je tomu v Unii kdykoli jindy. (Zrovna v případě Maďarska by přišli rychle, protože jejich automobilky mají v zemi nainvestováno tolik, že se vážně nechtějí zabývat žádnými vnitroevropskými cly.)
Kromě toho je Evropská unie geopolitickým útvarem, ať se to někomu líbí, nebo ne. Dokud se namísto toho smělo říkat říše, bylo to jednodušší. Bylo srozumitelnější, že žádná říše nechce dopustit územní ztrátu jen kvůli tomu, že nějaký místní paša nenechává dost prostoru propagaci sodomie. Můžete pašou pohrdat a dávat mu to najevo, jak učinil Mark Rutte, ale zároveň nechcete, aby sloužil Vladimiru Tamerlánovi či Čingischánovi.
Pozemské a věčné
Lidské úsilí však obvykle funguje nejlépe, když je vedeno jako vektor. Ekonom jej vidí jako souběžné zvládání provozních nákladů a investic, křesťanský filozof jako smíření pozemské a věčné existence. Absence možnosti vyloučení z Evropské unie a NATO je bezděčným dokladem takového vektoru. Nese optimistický rukopis zakladatelů obou organizací: jak se jednou země dostane do slušné, civilizované společnosti, už v ní zůstane. Země, které mají McDonald’s, spolu neválčí. Dějiny jsou u svého konce.
Nic z toho dnes neplatí, či alespoň ne tak jednoznačně, jak to vypadalo v době, kdy Unie i aliance vznikaly. Ale dává nám to možnost ocenit, že po nějakých plus minus šedesát let jsme žili ve světě (či do něj alespoň nakukovali zpoza zvolna rezivějící železné opony), v němž drsné pragmatické cíle žily v symbióze s představou o slušné civilizované existenci, z níž není třeba nikoho vylučovat. Jen díky této symbióze mohl ten svět přežít dodnes. Jaká škoda, že jsme jej zavrhli.
