„Je to opravdu formální smlouva. Pokud by Česká republika potřebovala pomoct, Sněmovna o to požádala tak, aby to vůbec bylo nějakým způsobem administrativně schůdné. Dohoda neposkytuje vojákům Spojených států oprávnění pobývat na území České republiky. Ano, ten pobyt, pokud by zde byl, tak musí být schválen přesně v souladu s čl. 43 ústavy. Je to úplně přesně tak jako doposud. Není tam žádná změna.“
„A ještě mi dovolte jednu věc. Musíme si jasně vyjasnit, jestli chceme být v NATO, nebo nechceme být v NATO. Já jsem pevně přesvědčen, že drtivá většina gramotné veřejnosti si uvědomuje, že být v NATO je nesmírně důležité a že to je zásadní… Shodneme-li se na tom, že chceme být součástí NATO, potom je třeba si uvědomit, že naše účast v NATO není jenom o benefitech, není jenom o určitých výhodách, které nepochybně máme zájem čerpat v případě, že by nastala nějaká nepříznivá situace, ale je to i o elementárním prokázání určité spolehlivosti, protože má-li NATO fungovat, tak je to o spolehlivosti všech členů NATO, kteří tam jsou.“
Kdo je autorem těchto výroků pronesených v Poslanecké sněmovně?
Ne, není to premiér Fiala, ministr zahraničí Lipavský, ministryně obrany Černochová ani žádný jiný koaliční poslanec. Autorem je místopředseda ANO Karel Havlíček, který se spolu s Alenou Schillerovou a dalšími představiteli nejsilnějšího opozičního uskupení jasně vyjádřil pro ratifikaci „Dohody mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany“.
Havlíček ani Schillerová v této souvislosti neváhali kritizovat vládní koalici za formu, jakou byla dohoda předložena a prezentována. Ani není divu, neboť při prezentaci tohoto symbolicky i fakticky důležitého dokumentu vláda opět nezabodovala. Způsob dohadování přímo vybízel k nejrůznějším spekulacím.
To je v době, kdy je česká veřejnost mimořádně vnímavá vůči potřebě ukotvit zemi v západních strukturách, dostát svým závazkům a posílit spojenectví s USA, mimořádně nešťastné. A hlavně nepochopitelné. Je to totiž úspěch. A to dokonce dvojitý, protože česká diplomacie dokázala vyjednat lepší podmínky než většina z 24 dalších členských zemí NATO, které už takovou dohodu podepsaly a odsouhlasily.
Místo toho, aby se koalice ke svým úspěchům hrdě přihlásila, tvářila se podivně tajnosnubně. A opozice ji za to natřela.
Naštěstí máme dvě opozice
Podstatné je však především to, že se po dlouhé době ukázalo, že není opozice jako opozice. A že zahraniční politika může být místem, kde se vláda a alespoň část opozice v obsahové rovině shodnou nebo alespoň najdou kompromis. Babišovo ANO dostálo roli lídra opozice a přitom se zachovalo státotvorně. Přinejmenším v tomto bodě si dobře uvědomilo svou odpovědnost.
A navíc si dobře spočítalo, že významná část jeho voličů, a především potenciálních podporovatelů z řad dosavadních sympatizantů vládních stran stojí na straně spolupráce se Západem. Představitelé ANO – vědomi si toho, co opravdu má potenciál hýbat českou společností – si navíc svůj souhlas vynahradili tvrdými výpady vůči vládnímu souhlasu s nedávno uzavřenou unijní dohodou o imigrační politice.
V této souvislosti připomeňme, že taktika jít na hranu a zavčasu udělat gesto dobré vůle patří do oblíbeného repertoáru Babišem vzývaného maďarského premiéra Orbána. Také on už má dohodu o obranné spolupráci s Američany dávno uzavřenou.
Na břehu s PRO, komunisty a Trikolorou
V kontrastu s konstruktivním postojem ANO dobře vynikla hysterie Tomia Okamury a jeho SPD. Rétorika lidí z SPD se příliš nelišila od Jindřicha Rajchla (PRO), který ministryni Černochovou neváhal srovnat se stalinistickým pohlavárem a jedním z autorů neblaze proslulého „zvacího dopisu“ z roku 1968 Vasilem Biľakem.
Pro pořádek dodejme, že na stejném břehu jako SPD a PRO tradičně stojí komunisté a teď se přidala i Trikolora.
