Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Lze se divit, že si mnohý volič ODS řekne, že Babiš sice naše zájmy prodal bruselské zelené lobby za dotace, ale Fiala jí je rovnou daroval zadarmo?
Před dvěma týdny zveřejnila agentura Kantar svůj pravidelný průzkum volebních preferencí, v němž citelně oslabuje ODS, jejíž voliči neodcházejí k jiné straně vládní koalice, ale k Andreji Babišovi.
Tento signál by neměl být přecházen bez povšimnutí. Byli to totiž především voliči ODS, kteří vynesli celý pětikoaliční vehikl k moci. A zejména to platí o TOP 09 a lidovcích, kteří se celou dobu pohybují kolem hrany volitelnosti. Lze se ale nyní dezerci odéesáckých voličů divit? Sotva.
Nejde jen o rozpočtové hospodaření, kdy před volbami byla hlavním tahákem zodpovědnost a konec vládních deficitů na 300 či 400 miliardách korun. Po volbách se zcela správně rozhodla nová vláda odmítnout rozpočet Schillerové a pořádně ho seškrtat o osmdesát miliard, což se stalo, ale červené světýlko už se rozsvítilo.
Když vláda zvedla platy státním zaměstnancům jen o něco méně, než slíbil Babiš, ale odhlasovala i opětovné zvýšení jejich počtu, byl to jasný signál, že žádná razantní a rychlá dieta se konat nebude. Zklamání přehlušila válka na Ukrajině, která také v souhře s cenovým skokem u energií vytlačila rozpočtový deficit nahoru.
Ale byl to rovněž jediný a zatím poslední moment, kdy premiér Petr Fiala projevil pořádnou dávku odvahy a s polským a slovinským kolegou vyrazili do bombardovaného Kyjeva, jako první západní politici. Od té doby na takové lídrovské chování čekáme marně.
Přišlo předsednictví EU, které se odehrálo zcela v režii vládních eurofederalistických stran. Fiala posunul agendu Green Dealu o pořádný kus dopředu, přičemž domácí voliče přesvědčoval, že vyjednal mnohem lepší podmínky, než by prosadili při nyní končícím švédském předsednictví.
O realitě více vypovídá pochvala pro Česko z úst otce Green Dealu Franse Timmermanse. A ještě více skutečnost, že Fialou dohodnutý „nejlepší možný kompromis“ na zrušení výroby aut se spalovacími motory krátce po konci našeho předsednictví hodilo přes palubu hodně tmavě zelené Německo a řada velkých unijních zemí se k němu přidala. Lze se divit, že si mnohý volič ODS řekne, že Babiš naše zájmy bruselské zelené lobby prodal za dotace, ale Fiala daroval zadarmo?
Další deziluzí si volič prošel nyní úplně čerstvě. Nejprve v květnu přišel slibný, byť příliš dlouho slibovaný koncept úspor. Bylo možné ještě překousnout zvýšení progrese u daní z příjmů fyzických osob i navýšení korporátní daně. Ale překousnout nejde to, že to slibné se během dvou tří týdnů rozplynulo.
Ze snížení deficitu na 210 miliard korun je 270 miliard, a to kdoví jestli. Do toho si Starostové vymohli další učitelská místa a pevnou valorizaci platů pro učitele jako jedinou profesní skupinu v zemi. Lidovci s Piráty pak stále slibují navýšení rodičovské, valorizaci ošetřovného a dalších výdajů. A premiér zdvořile přihlíží.
Do toho mu starostenský ministr vnitra odmává v Bruselu reformu evropské migrační politiky, která znamená v kratší či delší perspektivě buď otevření hranic sociálně-ekonomickým migrantům zaplavujícím západní Evropu, nebo placení výpalného minimálně v jednotkách, spíše však v desítkách miliard korun.
Volič prostě marně hledá ve vládní politice obhajobu hodnot, o něž mu jde nejvíce, tedy osobní svobody a odpovědnosti, a obhajobu tržní ekonomiky v těžkých dobách.
