Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Vládní středopravice v Česku nemá žádnou pravicovou konkurenci. Důvodů je hodně a většina z nich je značně neřešitelná a neradostná. I proto, že konkurence je prostě zdravá
Po volbách 2021 se vlády ujal kabinet s premiérem za ODS. Po dlouhých osmi letech levicově-populistických kabinetů, které jen rozhazovaly, mohli pravicoví voliči konečně mít pocit, že vláda je opravdu jejich.
Mnozí z těch, kdo volili vládní strany, zejména Spolu, dnes cítí velkou pachuť. Jsou to vesměs lidé přemýšliví, nedogmatičtí, takže si dobře uvědomují, jak moc do plánů vstoupila inflace, Putinův vpád na Ukrajinu a energetická krize. Přesto je štve, že koalice neplní a porušuje své vlastní sliby a řada ministrů není na vládnutí dobře připravena.
Vláda s ministrem financí za ODS přes opakované ujišťování, že to neudělá, sahá na daně. Zvyšování daní v rámci úsporného balíčku sice vcelku spravedlivě dopadá na všechny, ale to nic nemění na tom, že je tu opět překročen základní kánon pravicové politiky. Vláda sice někde šetří, ale jinde se chystá více utrácet. Ministři jen málo osekávají dotace a jiné se chystají vyrobit. Pro rozvoj podnikání nedělají skoro nic. Někteří ministři Fialova kabinetu navíc od počátku působí bezradně. Stačí připomenout resort školství, který měl být prioritou číslo jedna. Vláda se vcelku rychle připojila k neslanému nemastnému evropskému mainstreamu, jenž se tváří, že nemá alternativu.
Odpovědnost za to všechno chtě nechtě padá především na nejsilnější vládní stranu a premiéra Petra Fialu.
Jeden by v takové chvíli hádal, že nastal ideální čas pro nějakou neradikální pravicovou alternativu. Někoho, kdo by do vlády šil z liberálních a/nebo konzervativních pozic, a hlavně za nedostatek odvahy ke skutečným reformám. A to tak účinně, že by se ODS (i TOP 09) buď pořádně zapotila a vzpamatovala, nebo přinejmenším krátkodobě ztratila část voličů.
Jenže nic takového není na obzoru. A ani nebude. Důvodů proč je mnoho.
Tak předně, Andrej Babiš zůstává takovým strašákem, že to spoustu voličů pořád žene do náručí toho, kdo jako jediný alespoň trochu vypadá, že může zastavit jeho návrat. Tedy především Fialovy ODS.
Babiš ovšem do hry vstupuje i v jiné roli. V komentáři ke květnovému volebnímu modelu agentury Kantar mimo jiné stojí: „Zhruba dvě třetiny nově příchozích voličů ANO přichází od stran vládní koalice, zejména od ODS. Mezi důvody je (…) velká nespokojenost s prací vlády, neplnění vládního programu nebo špatná komunikace apod.“ Je to tedy Babiš, a ne žádná rozumná pravicová strana, kdo – a ne poprvé – loví ve (středo)pravých vodách.
To souvisí s obecnějším trendem. Řetězec krizí vrcholící covidovou pandemií a drahotou a válkou zásadně mění smýšlení evropské společnosti. A to i té části, která u nás byla dříve oporou liberální pravice – Husákových dětí i jejich ratolestí. Ty stále více pošilhávají po státu a natahují k němu ruku. Vidí jej jako dobrého zaměstnavatele i řešitele problémů. Téměř nekriticky přijímají, co přijde z Bruselu, a pod vlivem války přirozeně tíhnou k bezbarvému západnímu mainstreamu.
A naopak, pokud jejich naštvání překročí únosnou hranici, hledají už jen tvrdého kritika celého tohoto systému. V obou případech každopádně hledají jistotu, ne novou stranu, která chce reformy, a tedy nejistotu.
Nakonec se podívejme, co se nám na pravici nabízí jako alternativa, abychom zjistili, že nic.
Svobodní to rozhodně nejsou, neboť už dvakrát propásli šanci. Poprvé po eurovolbách 2014, kdy byla ODS v hluboké defenzivě a kdy trestuhodně prohospodařili své zastoupení v Bruselu a nechali ODS znovu opanovat prostor. Podruhé před dvěma lety, kdy nedokázali z liberálních pozic čelit koalici Spolu, ale spojili se s národoveckou a z principu nepravicovou Trikolorou. A tím ztratili část umírněných, ale i libertariánů, kterým atraktivnější přišli i Piráti.
Signifikantní je, že se necelý rok před evropskými volbami, jež jsou pro etablování nové formace úplně nejvhodnější, na pravici nerýsuje vůbec nic nového! Nejsou témata, lidi ani sponzoři.
Radovat by se z toho mohl jen odpůrce pravicové politiky. Nedostatek konkurence totiž plodí sebeuspokojení a to vede ke stagnaci. Nenutí inovovat, zlepšovat, zefektivňovat. To platí v byznysu. A v politice to platí dokonce dvojnásob.
