Vyhrožování šibenicí má v Česku dlouhou tradici. Například v květnu 1919 je nad hlavou třímali dělníci protestující proti drahotě, nedostatku potravina a keťasům.
Příznivci inciativy Chcípl pes proti novele pandemického zákona podpořili své protesty mimo jiné i šibenicí s oprátkou a nápisem „Všichni vlastizrádci a jejich přisluhovači skončí na šibenici“. | foto Profimedia.cz
Dnes chodí s šibenicí po Praze antivaxeři a před sněmovnou slibují, že na ní skončí „všichni zrádci a jejich přisluhovači“. Tento symbol vzteku a nespokojenosti je ale mnohem starší. Zlatou dobou mobilních šibenic bylo jaro 1919, kdy s nimi po ulicích českých měst chodili hladem a bídou zradikalizovaní dělníci, vyhrožovali smrtí „keťasům“, a občas dokonce obchodníkům vkládali do oprátek hlavu.
Poslední výstraha keťasům
Vzorem pro všechny tyto šibeniční dýchánky byly velké pražské hladové a protidrahotní demonstrace z 21. až 23 května 1919. Začalo to ve středu 21. května odpoledne, kdy podle policejního hlášení (četnická a policejní hlášení vyšla ve sbírce Souhrnná týdenní hlášení presidia zemské správy politické v Praze o situaci v Čechách 1919-1920) vyrazil do Prahy průvod asi 1500 dělníků z karlínské továrny Breitfeld, Daněk. Dav pochodoval městem a nad hlavou nesl šibenici doplněnou plakátem s nápisem „Poslední výstraha keťasům“, přičemž to poslední slovo pochází z německého „Kettenhandler“, tedy doslova „řetězový obchodník“ neboli šmelinář.
Kromě chůze a pokřikování hesel demonstranti ukazovali příruční šibenici obchodníkům a varovali je před lichvařením. Trnem v oku jim samozřejmě byly mondénní podniky, a tak někteří z nich, jak stojí v hlášení, vnikli „do kaváren Mercur, Arco, Corso, Continental, Edison, Elektra, Parlament a vyzvali část obecenstva, hlavně židy, k odchodu“. Poté si na Václavském náměstí vyslechli několik řečníků, vyrazili na agrární banku a k „hotelu Central, kde odcizeno trochu pokrmů“.
Demonstranti rovněž vyslali k předsedovi Národního shromáždění Františku Tomáškovi (sociální demokrat) a ministru vnitra Antonínu Švehlovi (agrárník) deputaci, která dle referátu Národní politiky tlumočila oběma pánům dělnické požadavky: postátnění velkých obchodů s potravinami, státní kontrolu nad dovozem potravin, soupis potravin ve velkoobchodech, snížení cen a zákrok proti lichvářům. To poslední se mělo dít odstrašujícím způsobem: „Pro výstrahu nechť jich několik je tělesně potrestáno za účasti lidu. Jejich jména nechť jsou plakátována.“
Bylo to hrozivé, ale oproti tomu, co mělo přijít nazítří, pořád jen předkrm. Nejdřív si ale události zasaďme do kontextu a tím jsou (kromě tehdejšího latentního antisemitismu) poválečná bída, všeobecný nedostatek a hlad.
Jídlo se v té době dalo obstarat jen na lístky a příděly byly zoufale malé. Jak vypadalo zásobování v první polovině roku 1919, vylíčil například spisovatel Josef Holeček. Příděly byly sice podle něj na rozdíl od předchozího roku pravidelné, „ale což to platno, když dávka mouky (1/2 kg týdně na osobu) byla tak malá, že nikterak nestačila, aby byla základem výživy, a přes celé léto ji naskrze nebylo.“
Zdroj: reprofoto Světozor, 11. června 1919, Moravská zemská knihovna
S jinými potravinami bylo ještě hůř. „Hovězího masa jsme od Nového roku 1919 ani neviděli. V lednu a únoru jsme se živili masem koňským, ale v březnu už nebylo ani toho. Nejspíše se dostalo maso vepřové, ale ono bylo příliš drahé. V letních měsících byl hlavní naší potravinou hlávkový salát.“ Není divu, že i středostavovská – a ani omylem revoluční – Národní politika popsala demonstraci jako „poslední výstrahu řetězovým překupníkům a zdražovatelům“ a s nepokrytými sympatiemi dodávala, že se tím snad „konečně prolomí ledy netečnosti a tiché shovívavosti jistých kruhů“.
Soudruh kat
Ve čtvrtek 22. května 1919 se sešli dělníci podle policejních hlášení na Staroměstském náměstí, vyslechli si pár projevů, a poté se vydali přes Vltavu k budově parlamentu. „Před sněmovnou na náměstí – samé šibenice. Velké, malé, důkladné i chatrné a motouzy opatřené. Netrčely ze země, nýbrž neseny v tisícových průvodech,“ popsala dění před sněmovnou Národní politika.
Mnohatisícový dav kromě toho nesl transparenty a hlasitě provolával hesla jako – „Oběsíme všechny zdražovatele“, „Smrt keťasům“, „Pryč s lotry a vydřiduchy“ nebo „Chceme republiku bez zlodějny“. Bylo to nebezpečné divadlo a aby mu organizátoři dodali na váze, „pověřen soudruh mohutné postavy úřadem kata, opásán křiklavě rudou, vysokou zástěrou a postaven pod největší šibenici na postrach všem, jichž se to týká…“
Sněmovní náměstí bylo podle Národní politiky „natlučené tak, že do budovy Národního shromáždění nebylo ani přístupu“. Dav křičel, hulákal, hrozil a dožadoval se vstupu do sněmovny. Naštěstí před budovu vyšli dva poslanci – sociální demokrat Vilém Brodecký a národní socialista (a anarchista) Emil Špatný, kterým se kolektivní hněv podařilo usměrnit.
„Bylo by povážlivým omylem průvody se srubenými dřevy podceňovati. Roztrpčení je ohromné a jen s největším úsilím podařilo se poslancům přiměti hrozivé demonstrující zástupy, aby upustily hustě obsazené náměstí sněmovní a odebraly se na Střelecký ostrov,“ hodnotila situaci Národní politika.
Neodešli tam ale všichni. Část dělníků se odebrala před věznici trestního soudu na Karlově náměstí a dožadovala se vydání – a následného zlynčování – „krále keťasů“ Josefa K. Orta, který v minulosti šmelil s obilím po celých vagonech a na začátku roku 1919 ho dopadla policie (později dostal 15měsíční trest vězení).
Průvody dělníků kromě toho po celý den korzovaly po Praze a předměstích a zastrašovaly obchodníky. Hodně obchodů dokázali organizátoři demonstrací ochránit, několik jich však bylo prachsprostě vyrabováno, jinde dav majitele organizovaně donutil, aby prodával za „mírové ceny“, ale objevily se i případy, kdy byli obchodníci podle policejních hlášení „voděni k šibenicím, v průvodu noseným a byli nuceni vkládati hlavu do smyčky“.
Mimochodem tuto praxi v knize Anna Proletářka barvitě vylíčil spisovatel Ivan Olbracht: „(Zástupy) zastavovaly před krámy pověstných vydřiduchů, honily je po kancelářích, vyvlékaly je zsinalé (…) stavěly je na ulici pod šibenice a kladly jim na krk smyčku konopného provazu. Kázaly jim slavnostně přísahat, že už nikdy nebudou lichvařit a již nikdy okrádat chudé (...) A řezníci, mlynáři, pekaři, sládci, obchodníci s koloniálním zbožím, majitelé střižních závodů a obuvních skladů, zajikajíce se a těžce polykajíce slinu, přísahali pod ráhny šibenic, co jim bylo rozkázáno, a zástupy přitom ponuře mlčely.“
Kladno, Radotín, Slánsko…
O den později – v pátek 23. května 1919 – to v ulicích Prahy vypadalo velmi podobně a podle policejních hlášení „došlo namnoze ke krádežím a plenění“. Obchodníci odhadli celkovou utrpěnou škodu na 10 milionů korun, přičemž prý „zboží lacino koupené bylo mnohdy dále v řetězovém obchodu v davu prodáváno“. Zajímavé je, jak rychle se pražská smyčková symbolika rozšířila do dalších českých měst.
Už 23. května se konal podle souborných policejních hlášení na Kladně tábor lidu, kterého se účastnilo 35 tisíc lidí, a jedním z řečníků byl budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký: „Pravil, že lid sám se ujme exekutivy, nebude-li lichva státem potírána. Obchodníci obviňovaní z lichvy a předražování byli voděni k šibenici na náměstí postavené a byli nuceni přísahati, že lichvy nechají“.
To samé se dělo na Slánsku – konkrétně ve Smečně, Novém Strašecí a Knovízi, kde demonstranti „vodili občany pod šibenice a vynucovali na nich sliby, že nebudou předražovati“. Šibenice ovšem pronikla i na venkov, když ji použili například demonstranti v Radotíně (dnes pražská čtvrť). V jiných vesnicích – šlo třeba o Veliký Brázdim, Popovice či Sluhy – se této symboliky zmocnili zemědělští dělníci a podobně jako ve městech nutili u šibenic místní rolníky (majitele půdy), že už budou hodní a lidští.
Dnes jde o polozapomenutou historii, ovšem za minulého režimu se o výše popsaných šibeničních demonstracích zmiňovaly desítky knih, a to včetně učebnic dějepisu pro základní školu. Jinak řečeno, kovanější antivaxeři měli v mládí zdroj inspirace hezky při ruce.
