Dobře si místo pro svou první zahraniční cestu od vypuknutí epidemie covidu-19 čínský vůdce Si Ťin-pching vybral. Samarkand, druhé největší místo v dnešním Uzbekistánu, hostí summit regionálního seskupení známého pod označením Šanghajská organizace pro spolupráci.

Samarkand, asi tak na půl cesty mezi Pekingem a Moskvou, stál za dobytí Alexandrovi Velikému díky poloze na nejdůležitější větvi hedvábné stezky. Její obnovení je srdci generálního tajemníka Komunistické strany Číny blízké. Byl to jeho první megaprojekt, s nímž před lety do funkce nastupoval, a propojení Číny se Střední Asií prostřednictvím dopravních sítí, od produktovodů po železnice, mělo logiku.

Nevpustit Turecko

Čína už tou dobou měla doma mohutně zainvestováno a v projektování, financování, výstavbě a provozu infrastruktury získala jak zkušenosti, tak potřebné kapacity. Navíc Střední Asie byla akorát tak zralá na čínskou „vyvažující“ expanzi. Koneckonců stačí říct, že samotný Samarkand se stal součástí ruského impéria už v roce 1868 a všechny plynovody a ropovody postavené za sovětské éry vedly přes Rusko. To mělo celé devadesátky dost práce udržet se pohromadě, takže středoasijští satrapové si pár let mohli v podstatě dělat, co chtěli.

Čína měla zájem o suroviny, vývoz zboží a stavebních, technologických i projekčních kapacit. „Pět stánů“ zase naprosto pochopitelný zájem o diverzifikaci. Jak Rusko, tak Čína pak mají společnou snahu vymezit se vůči Spojeným státům, jejichž reputace a vliv v regionu po „útěku z Kábulu“ jsou prachmizerné. Ani Peking, ani Moskva vedle Američanů nemají zájem do regionu pouštět ambiciózního hráče, jímž je Turecko.

To má na obou stranách Kaspického moře národy mluvící turkickými jazyky, přičemž nejbližší Ázerbájdžán, podpořený Turky ve svém konfliktu v Karabachu, může porazit Armény, hledající za normálních okolností ochranu Ruska, zaneprázdněného na Ukrajině. Turecko-ázerbájdžánský tandem si v případě vítězství může na Arménii vynutit strategicky nesmírně důležitý koridor mezi Čínou, Střední Asií a Evropou, s obejitím Íránu a Ruska.

Šachy v Uzbekistánu

Rusko si uvědomuje, že proti Číně je dnes ekonomický trpaslík, a navíc že bude kvůli Ukrajině velmi dlouho na všech západních sankčních seznamech. Tak se snaží předstírat ničím neomezené partnerství rovných s Čínou, ale pro jistotu pěstovat tradiční „kamarádšofty“ s Indií, která je už desítky let „na prášky“ z posilování čínského vlivu v Pákistánu.

Írán dobře ví, že suchozemské koridory obcházející Rusko na spojnici mezi Čínou a Evropou vedou jedině přes něj. Když nic jiného, rád by se přiživil na tranzitu a spolu s Ruskem se brání spojení Střední Asie s Ázerbájdžánem přes Kaspik.

Si Ťin-pching potřebuje ukázat, že měsíc před sjezdem má doma situaci natolik pod kontrolou, že může rajzo­vat po světě a kout pikle s Putinem. Rozebírat všechny regionální zájmy a rivality nedává moc smysl, tohle jen pro představu, jaké šachové partie se v Samarkandu hrají. Býval nesmírně bohatým centrem říše založené v druhé polovině 14. století Timurem řečeným Chromý. Ten stihl vyvraždit a vyplenit od Izmiru na západě až po Dillí na východě, co se dalo. Proslul svou ukrutností do té míry, že Čingischán byl proti němu životy šetřící dobrák.

Timurovo mauzoleum jistě bude účastníkům summitu nabídnuto k prohlídce. Někteří se i trochu zasní.