Ještě před pěti lety byla země na samém jihozápadním výběžku Evropy oázou politické stability a vcelku pravidelného střídání středolevicových socialistů (PS) a středopravicových sociálních demokratů (PSD). Kromě nich na politické scéně operovalo několik malých radikálně levicových formací (včetně komunistů) s naprosto omezeným vlivem.

Situace se poněkud změnila před dvěma lety, kdy se konaly poslední parlamentní volby. V nich ještě vládní socialisté dlouholetého premiéra Antonia Costy dokázali jasně vyhrát a získat absolutní většinu mandátů. Zúročili poměrně solidní hospodářský růst, pokles nezaměstnanosti a vcelku úspěšné proplutí covidovou pandemií.

A Dost!

Přesto se už tehdy výrazně prosadilo pravicově populistické uskupení Chega (neboli Dost). Ziskem více než sedmi procent hlasů navázalo na úspěch svého předsedy Ventury, který o rok dříve skončil třetí v prezidentských volbách, když pro něj hlasovalo skoro 12 procent voličů.

Chega, stavějící na stejných principech jako její sesterské strany sdružené v celoevropském uskupení Identita a demokracie (ID), od té doby neustále rostla a roste. Profiluje se jako národně a sociálně konzervativní síla, která staví na boji proti kriminalitě, korupci, přebujelému státu a samozřejmě především proti islamismu a masové a nelegální imigraci.

Vymezuje se i v otázce integrace početné portugalské komunity Romů. Chega se zasazuje o snížení daňové zátěže a osekání sociálních dávek. EU vyloženě nepopírá, ale zato striktně odmítá evropský federalismus a jakékoli zasahování Bruselu do vnitřní politiky členských států.

Za svůj růst tato strana vděčí podobným protiglobalizačním a antiestablishmentovým náladám, jaké dnes vidíme ve většině Evropy. Velkou roli v jejím vzestupu však hrají i korupční aféry, jež provázely socialistické vládnutí.

André Ventura: od „sporťáka“ k populistickému lídrovi

Vůbec největší zásluhu na úspěchu Chegy má však její charizmatický lídr, již zmíněný jedenačtyřicetiletý advokát André Ventura. Ve známost vešel jako nekorektní fotbalový komentátor jedné z portugalských televizí a později coby prostořeký politický glosátor nejčtenějšího portugalského listu Correio da Manhã.

Ventura si nikdy nebral servítky a známé jsou třeba jeho výroky na adresu početné romské komunity. V době covidu se kvůli svým názorům na nutnost segregace Romů stal terčem kritiky portugalského fotbalového šampióna romského původu Ricarda Quaresmy.

Na kontroverzích a silných výrocích postavil i svou prezidentskou kampaň. Když nazval obyvatele jamajské čtvrti města Setúbal „násilníky a bandity“, byl za to odsouzen k veřejné omluvě. Jindy pro změnu hlásal nutnost chemické kastrace všech usvědčených pedofilů.

Bod zlomu – korupční aféra

Opravdový zlom v politickém vývoji země ale přinesl až listopad loňského roku. To na společnost zasaženou bolestivými ekonomickými a sociálními důsledky ruského vpádu na Ukrajinu dopadla další velká korupční aféra. Ta tentokrát mířila do nejvyšších pater.

V reakci na vyšetřování údajných případů korupce, jež se týkaly lithiových dolů a dalších velkých průmyslových projektů, oznámil premiér Costa demisi, a vzápětí i odchod z politiky. V síti vyšetřování tehdy uvízli i šéf Costovy kanceláře a jeden z jeho ministrů. Ačkoli odcházející premiér zdůraznil, že má čisté svědomí, jeho rychlý odchod mnohé zaskočil a vyvolal řadu podezření.

Demisí premiéra to ale neskončilo. Socialisté držící parlamentní většinu se dožadovali toho, aby mohli pokračovat ve vládnutí s jiným premiérem. Proti se však postavily ostatní strany a také přímo zvolený portugalský prezident Marcelo Rebelo de Sousa, který patří k opoziční PSD.

Sousa už po třech dnech oznámil, že parlament ještě nechá schválit státní rozpočet a pak jej rozpustí. Socialistům, kteří se obávali, aby dál nerozdmýchávali zbytečný zájem o svou aféru, nezbylo než to přijmout jako realitu.

Předčasným volbám vstříc

A tak začalo horečné zbrojení na nynější předčasné volby.

Velkou příležitost v nich – dříve, než se toho sám nadál – dostal lídr PSD Luís Montenegro. Od počátku existovaly pochybnosti, zda se tento kariérní politik s minimálními zkušenostmi mimo svět moci opravdu vzmuží a využije ji.

Montenegrovi se podařilo vytvořit širší volební koalici s názvem Demokratická aliance (AD), v níž se spojil s konzervativními lidovci (CDS-PP) a dalšími ministraničkami. Do voleb šla pod heslem „Bezpečná změna a reformní ambice“ a se slibem úplné privatizace ikony národní ekonomiky, letecké společnosti TAP Air Portugal.

Jenže AD se záhy dostala mezi dva mlýnské kameny: ze strany levicových oponentů byla osočována z plánu vládnout společně s nacionalistickou pravicí; Chega ji zase obviňovala z nedostatečné pravicovosti a z přípravy povolebního paktu s levicí. Montenegro navíc ve srovnání s Venturou i s novým lídrem socialistů nikdy neoplýval velkým charizmatem.

O záchranu se pokusila i socialistická PS. Rychle přepřáhla a do svého čela zvolila dosavadního ministra pro infrastrukturu a představitele levého křídla strany Pedra Nuna Santose, jenž se od počátku netajil plány na širší levicové spojenectví. 

Velký posun vpravo

Socialisté ve volbách ztratili bezmála půl milionů voličů a spolu s tím přes čtyřicet poslaneckých mandátů. AD získala oproti roku 2022 asi o 170 tisíc hlasů více a celkově si polepší minimálně o šest křesel.

To však znamená, že boj mezi dvěma nejsilnějšími stranami skončil téměř čistou plichtou: na celostátní úrovni a bez Madeiry (tam PSD a CDS-PP kandidovali ještě v jiné koalici) dělí výsledky obou uskupení jen několik tisíc hlasů a jeden jediný mandát.

I se třemi mandáty z Madeiry získala AD jen osmdesát mandátů, což je zoufale málo na vytvoření parlamentní většiny. Moc ji nepomůže ani fakt, že se ještě budou přidělovat čtyři poslední křesla, o nichž rozhodli Portugalci žijící v zahraničí.

Obě hlavní strany totiž zaskočila Venturova Chega, která se ukázala být na předčasné volby daleko připravenější než ony. Právě ona nejvíce profitovala z výrazného zvýšení volební účasti z necelých 58 na více než 66 procent.

A mladší voliči, kteří se o vyšší účast nejvíce zasloužili, hlasovali častěji pro Chegu, která si tak polepšila o více než 700 tisíc hlasů. „Mám pocit, že i když jsme nevyhráli, což byl náš velký cíl, dokázali jsme v Portugalsku udělat něco historického. Uvidíme, jestli se to potvrdí,“ okomentoval volební úspěch Ventura. A dodal, že včerejšek byl „dnem, který znamená konec bipartismu v Portugalsku“.

To konec konců potvrzuje i úspěch dalších dvou menších formací cílících na mladou generaci Portugalců (a ovšem Brazilců, kteří mají bydliště v Portugalsku) – Liberální iniciativy a „zeleného“ levicového hnutí s názvem Svobodní („Livre“).

Do jednokomorového parlamentu se kromě toho dostaly ještě další tři levicové a ultralevicové strany: Levicový blok (BE), Sjednocená demokratická koalice (CDU) a Lidé-zvířata-příroda (PAN). První a třetí z nich drobně posílila, druhá naopak oslabila.

Nový portugalský parlament se v každém případě posunul výrazně doprava. Strany různých odstínů pravice v něm budou kontrolovat takřka 140 ze 230 mandátů. Ani to však zdaleka nemusí stačit k tomu, aby realizovaly své plány. A to především proto, že se na mnohých z nich zásadně neshodnou.

Co bude dál?

Hodně zamotanou hlavu má teď předák sociálních demokratů Montenegro. Bezprostředně před volbami, ale i po nich odmítnul přímou účast Chegy ve vládě. Zároveň si nemůže dovolit otevřenou spolupráci se socialisty. Zbývá mu tak vlastně jedině jedna ze dvou špatných alternativ menšinových kabinetů. Buď se opře o socialisty, nebo o krajní pravici.

Ani jedna z těchto dvou možností není příliš šťastná, neboť PSD neumožní dostatečně široký manévrovací prostor. Zároveň však za každé vládní rozhodnutí ponese plnou odpovědnost.

O tom, že si složitost situace uvědomuje, svědčí i Montenegrova všeříkající a zároveň nicneříkající slova o voličích, kteří „uvedli, že je nezbytné, aby strany, zejména ty, které mají parlamentní zastoupení, daly větší prioritu dialogu a konzultacím mezi lídry a stranami“.

Ventura z Chegy se už vyslovil pro plné zapojení své strany do povolebních jednání, včetně účasti na pravicové vládní koalici. To Montenegro nemůže chápat jinak, než že Chega nedá svůj souhlas zadarmo, ale bude chtít maximálně ovlivňovat vládní politiku.

Socialisté zase ústy svého ministra financí Mediny varovali, že politický systém „je závislý na krajně pravicové síle s velkou váhou“. Zároveň varovali před jakoukoli variantou spojenectví PS a PSD. „Jednou z nejhorších věcí, kterou můžeme v našem politickém systému udělat, je vytvořit jakýkoli formální nebo neformální centrální blok,“ dodal Medina.

Na tahu je nyní každopádně prezident Sousa, který musí podle ústavy neprodleně začít jednání se všemi stranami zastoupenými v novém parlamentu. Prezidentská kancelář již oznámila, že v den, kdy skončí toto první kolečko a zároveň budou známy všechny výsledky, „prezident republiky jmenuje nového předsedu vlády.“

Pro Montenegra je nyní doslova požehnáním, že Sousa je – coby spolustraník – jeho vcelku přirozeným spojencem. Ani on se však nechce nechat zatáhnout příliš hluboko do debaty, která také může skončit tím, že vznikne jen dočasná vláda a Portugalci budou muset znovu rozdat karty v dalších předčasných volbách.

Ať už bude výsledek jakýkoli, portugalské volby potvrdily, jak složitou situaci mají nyní v Evropě všechny tradiční strany. A jak velká odpovědnost leží především na evropské středopravici, která si stejně jako ta v Lisabonu bude muset brzy vybrat s kým spolupracovat. Přičemž volit bude jen ze samých špatných variant.