Úspěšně jste podstoupil terapii projektu Parafilik. Co vás k ní přimělo?

Už několik let jsem věděl, že je ve mně něco špatně. Rozhodnutí jsem ale udělal, až když jsem viděl dokument V síti. Nechtěl jsem dopustit, aby se ze mě stala taková zrůda jako z chlapů v tom filmu. Do té doby jsem spoléhal na svoje vnitřní pojistky, ale pak jsem se začal bát, že by jednou mohly selhat. Nepřihlásil jsem se tedy do terapie kvůli strachu, že bych mohl mít problémy se zákonem, ale kvůli obavám z možného vlastního selhání. Nechci, aby se ze mě stal slizký dědek, který bude malým holčičkám říkat, jak jim to sluší, a ohmatávat je. 

V čem konkrétně vám terapie pomohla? Bylo to hlavně o zvládnutí vlastních sexuálních fantazií? 

Těch věcí je celá řada. Za jednu z nejpodstatnějších považuji to, že jsem se po prvotních individuálních schůzkách mohl přidat do skupinové terapie, setkat se s lidmi s jinými parafiliemi a uvědomit si, že v tom nejsem sám. Dlouho jsem se totiž vnitřně trápil tím, že jsem nemorální kreatura, ale nedokázal jsem si pomoct. Díky projektu Parafilik jsem brzy pochopil, že opravdu nejsem jediný. Pomáhalo mi, že o mě někdo projevil zájem, ptal se mě na minulost – na dětství, dospívání, navazování vztahů nebo sexuální zkušenosti. O tom já nikdy s nikým nemluvil a neměl to zpracované. Byly to pro mě opravdu silné impulzy. 

Tohle může být velkou motivací pro spoustu dalších lidí.

Mělo by být. Víte, některé úchylky jsou akceptovatelnější, jiné méně. A pedofilie je jednou z těch nejzatracovanějších. Vy to víte, ale nedokážete s tím sám nic udělat. Proto si to nesete v sobě, užíráte se tím a okolí nerozumí, proč si nenajdete partnerku, když jste jinak normálně fungující a přátelský chlapík. Svěřil jsem se jen jednou, když mi začal nadbíhat jeden známý. Když jsem jeho nadbíhání utnul s tím, že nejsem na chlapy, začal se omlouvat a říkat, jak to má těžký. Tehdy jsem mu ve zkratce řekl, jak to mám já. V tu ránu se ukázalo, kdo z nás to má těžší.

Teď jste dokončil roční terapeutický program. Máte tedy sexuální touhy takzvaně pod kontrolou?

Je to pořád ve mně, nedá se to vyléčit, ale mám to zpracované. Dokážu jít kolem školy nebo se na ulici podívat na malou holčičku bez toho, abych si ji začal promítat do svých sexuálních představ. Uvědomil jsem si, že nemůžu ani ve fantazii dosazovat na místo subtilních žen malé dívky. Účinky terapie jsem si uvědomil loni v létě při sledování televizní reklamy na jistý přípravek pro údržbu pračky. Hraje v ní malá dívka – přesně můj typ, a doma se jim kvůli vodnímu kameni zasekne pračka, ve které má ta dívka sportovní dresy pro svůj gymnastický tým. To je pro mě hodně sexy oblečení. Jakmile se ale na obrazovce objevil její tatínek, byly vzrušení a fascinace rázem pryč. Uvědomil jsem si, že bych té rodině nechtěl ublížit. Hnusí se mi představa, že bych něco provedl dítěti, které je milované a někomu na něm záleží. Snažím se od své minulosti odstřihnout.

Někteří z těch, kterým by terapie mohla prospět, se ji obávají podstoupit proto, že je to závazek a bojí se prozrazení. Jak jste terapii prakticky kombinoval s prací?

Já chodil na sezení jednou týdně po celý rok a jen málokdy se mi stalo, že by to byla překážka v práci. S terapeuty se dá dohodnout na termínech a teď, když je možnost využít online terapii, která je dostupná opravdu všem, není to už vůbec žádný problém. Důležité je, aby si člověk uvědomil, že má problém a chce s ním něco dělat. Motivaci si musí každý najít sám. Rád bych všem, kteří v sobě něco takového řeší, připomněl, že terapeutický projekt Parafilik je dobrovolný. Nikdo vás k ničemu nenutí, nepodstupujete ústavní léčbu a je jen na vás, kam se při terapii posunete. Je to vlastně taková forma prevence a možnost ulevit si od problémů, které si v sobě často roky neseme a nedokážeme je vyřešit. Po tom roce opravdu můžu bez nadsázky říct „jsem pedofil a nemám s tím problém“.

Kdy jste si vlastně začal uvědomovat svou sexuální preferenci?

Subtilní dívky se mi líbily odjakživa. Kdysi jsme ve třídě měli dvě sestry, které byly taková, jak se říká, tintítka. Malého vzrůstu, štíhlé, roztomilé holky. Ty pro mě představovaly ideál krásy. Že se mi líbí výrazně mladší holky, nebo dokonce holčičky, jsem si začal uvědomovat až kolem dvaceti let, ale tehdy jsem to ještě nepovažoval za problém. Ten zlom přišel zhruba o pět let později, kdy jsem se zapletl s vyznavači japonských komiksů manga a anime a dostal se ke kresbám, které už rozhodně nebyly nevinné. Poznal jsem, že mi to dělá dobře.

Co nebo kdo vás tedy vzrušuje?

Mám pedofilní a hebefilní preference. Líbí se mi malé a dospívající dívky, věkově od šesti do dvanácti let. Čím štíhlejší a křehčeji působící, tím líp. Přitahuje mě, když vypadají jako víly nebo jiné pohádkové postavy. To je ostatně důvod, proč mi přijdou sexy charaktery z japonských komiksů, kde jsou postavy zachycovány jako děti a částečně vypadají jako nadpřirozené bytosti.

Dospělé ženy vám vůbec nic neříkají?

Jen do jisté míry, a musí splňovat určité parametry. Zase musí být po fyzické stránce relativně subtilní. Zajímavé jsou pro mě Asiatky a všechny další ženy malého vzrůstu. Aby to ale nebylo tak jednoduché, musím z nich cítit, že jsou dominantnější, protože já jsem velice submisivní a rád se dostávám do podřízené role otroka.

Najít dominantní partnerku ale není nemožné. Měl jste někdy vztah s takovou dospělou ženou?

Několikrát jsem se o to pokoušel, ale je to pro mě těžké. Už jako kluk jsem trpěl komplexy, protože nepocházím z bůhvíjakých poměrů. Rodiče nás s bratrem zanedbávali a já se necítil dostatečně atraktivní. K tomu ta moje submisivní povaha. Takže jsem se o navazování vztahů vlastně ani nepokoušel. Pár partnerek jsem měl až v dospělosti. Vždycky šlo o dominantní ženy, ale ani tak ty vztahy nikdy nevydržely.

Tušíte proč?

Těch důvodů bylo vždycky víc. Jedním z nich je moje fyzická výbava. Styděl jsem se, a ve vztazích proto nikdy nedošlo na klasickou soulož. Poprvé to bylo až v mých 33 letech, kdy jsem zašel do nočního klubu. Byla to tehdy z mojí strany vzpoura a pomsta dosavadnímu celibátu. Začal jsem pravidelně navštěvovat několik společnic, které měly dívčí proporce a zároveň byly dominantní. Snažil jsem se takové ženy hledat i pro normální vztah, ale měl jsem smůlu. Když se ozvala nějaká dominantní, byla vždycky macatá a typ selky opravdu není nic pro mě.

Kompenzoval jste si sexuální potřeby i jinak než v nočním klubu? A figurovaly v tom děti?

V mých fantaziích se holčičky a mladé slečny samozřejmě objevovaly, ale nikdy jsem žádnou z nich fyzicky neobtěžoval. Byly doby, kdy jsem vyhledával okolí škol, parky nebo hřiště, ale vždycky to zůstalo jen v oblasti šmírování a fantazie. Fyzicky jsem svoje potřeby uspokojoval právě v erotickém klubu nebo u fotek a videí.

Kde jste takový materiál pořizoval?

To přece vůbec není složité. Pokud máte na mysli skutečné porno, tak to snadno seženete na darknetu. Mě ale uspokojují i mnohem dostupnější obrázky, například dívky v plavkách, cvičebních trikotech a podobně. A takových materiálů je všude plno.

Pořizoval jste si i vlastní?

Nikdy jsem žádnou takovou fotku neloudil. Spíš jsem je kradl. Měl jsem na sociálních sítích založený profil a vydával se za ženu, která rozumí dívčí duši a dokáže se vším poradit. Navazoval jsem kontakt díky lajkům a komentářům a ty dívky mě pak pouštěly k obsahu na svých profilech. Ten byl z běžného pohledu docela nevinný – fotky od vody, z tanečních hodin a podobně, ale pro mě to bylo nadmíru vzrušující. Postahoval jsem si spoustu fotek a videí, aniž by o tom ty dívky věděly.

O projektu Parafilik

Kampaň, která má pomoci parafilikům – lidem s odlišnou sexuální preferencí, jako je například pedofilie nebo exhibicionismus –, odstartovala vloni. Zatímco většina programů zaměřených na prevenci sexuálního násilí míří na péči o oběti nebo restrikci osob, jež se takových deliktů dopustily, projekt Parafilik je unikátní tím, že se zaměřuje na pomoc ještě předtím, než k případnému činu dojde. S nějakou formou parafilních preferencí se přitom potýkají desítky tisíc lidí v České republice. Nejvíce rozšířeným mýtem je, že člověk s parafilní preferencí páchá sexuálně motivované trestné činy. Ve skutečnosti se velká většina takových osob žádného sexuálně motivovaného útoku na druhého člověka nikdy nedopustí.

V rámci projektu Parafilik nabízejí vyškolení terapeuti bezplatnou a anonymní pomoc ve formě online poradenství, krizové intervence a individuální, skupinové a párové terapie. Tato péče se nabízí nejen lidem s parafilní preferencí, ale také jejich blízkým. Terapeuti se například snaží pomoci klientům s eliminací problematického sexuálního chování nebo s rozklíčováním situací, které jsou pro ně nebo ostatní osoby nepříjemné, nebo dokonce ohrožující. Číslo anonymní krizové linky je: 317 071 668. Službu provozuje Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ).