Statistiky na to téma se hledají nesnadno, ale jedním legálních vrcholů kontrakultury 60. let musel být soudní výrok z roku 1970 z Miami. Zpěvák The Doors Jim Morrison podle něho během tamního koncertu o rok dříve obnažil před obecenstvem svůj penis, ale neučinil tak obscénním nebo vulgárním způsobem. Než začnete zkoušet, jak lze takovou věc udělat v praxi, budiž řečeno, že onen výrok je produktem právního kočkopsa: Morrison přijal dva body ožaloby výměnou za stažení dvou dalších. Jestliže všechny čtyři body dohromady jakýs takýs smysl dávaly, po jejich rozdělení z nich zbyl jen řečený legrační výrok.

Tento smysl pro právnickou komiku se později dostal až do vrcholné politiky, kde se jeho protagonistou číslo jedna stal Bill Clinton. Ten chlapík například kouřil marihuanu, ale nikdy ji nevdechl; a také nikdy neudržoval sexuální vztahy s Monikou Lewinskou, ačkoli ona s ním ano (to je podstata jeho 22 let starého vyklouznutí z ústavní žaloby, pokud vám to z paměti odnesl čas).

Uplynulo další bezmála čtvrstoletí a soudní humor to dotáhl až do Polska. Tři ženy tam bojovaly za práva lidí nestandardní sexuální orientace či identity (vžily se pro takové lidi zkratky LGBTQ, LGBTI, či LGBT+; autor tohoto textu navrhoval LGBTPSVZ, ale editoři mu to zatrhli), až se dostaly před soud.

Polské právo, jak známo, má za vlády strany Právo a spravedlnost sklon přát více konzervativnímu smýšlení; například homosexuálové tam nemohou uzavírat sňatky. Sexuálně nonkonformní lidé mají i jiné důvody k nervozitě. Osmdesát polských oblastí (od jednotlivých obcí až po pět vojvodství, což je zhruba ekvivalent českého kraje) se prohlásilo za „Strefy wolne od LGBT“, tedy za lgbtprosté zóny. Ačkoli takové prohlášení nemá žádný právní význam, je logické, že tamním nonkonformním to život nijak nezjednodušuje.

Za označení takových zón lobbuje konzervativní katolická organizace Ordo iuris. Polská katolická církev, jež má historicky za sebou lepší i horší období (aktivní účast v protikomunistickém odboji i podíl na holocaustu), je ve sporu o vztah polské společnosti k lidem sexuálně nestandardním hodně slyšet. A její názor je jednoduchý: homosexualita je těžký hřích, pryč s ním. S tou částí Kristova učení, která mluví o tom, že je třeba sice nenávidět hřích, ale zároveň také milovat hříšníka, si tamní církev hlavu neláme. 

Ve svém tažení za správné umístění penisu má oporu v zákonu. Článek 196 trestního zákona pojednává o urážce náboženského cítění. Porušuje jej každý, kdo „urazí náboženské cítění jiných lidí veřejným zneuctěním předmětu náboženského uctívání nebo místa určeného k veřejným náboženským obřadům“. Takový člověk může dostat až dva roky vězení. Zákon přitom nespecifikuje nic z toho, o čem mluví. Co znamená, že je něčí náboženské cítění uraženo? Co znamená zneuctění? Těžko o tom říct cokoli, snad kromě postřehu, že jde o právně tenoučký led.

Tři zmíněné dámy - psychoterapeutka Elżbieta Podleśná, herečka Anna Prusová a profesionální aktivistka za ženská práva Joanna Gzyra-Iskandarová - se na onen led vypravily s vervou, která víceméně zaručovala jeho brzké prolomení. Nejslabší byl loni o Velikonocích ve městě Płock v centrální části Polska. Tamní církev si u příležitosti oslav Kristova nanebevzetí připravila pěknou prezentaci toho, proti čemu je třeba bojovat. Vedle sedmi smrtelných hříchů v onom seznamu prominentně figurovaly položky „LGBT“ a „gender“. Z mediálních zpráv o akci není zřejmé, jestli to bylo ve společnosti dalších nežádoucích jevů, jako třeba „daňový únik“, „Downův syndrom“ a podobně, nebo jestli se płočtí katolíci rozhodli věnovat speciální pozornost právě věcem sexuálním.

Buď jak buď, trojice dam přinesla ke kostelu v Płocku obraz Černé madony čenstochovské, tradiční polské katolické ikony, ovšem s duhovou svatozáří. Dámy tím protestovaly proti „ubližující a homofobní kampani“ církve, stejně jako proti jejímu pokrytectví (s nímž měla krýt pohlavní zneužívání mladých chlapců příslušníky kněžského stavu).

Duha je samozřejmě symbolem hrdosti na nestandardně umístěný penis (a spol.) a jako taková je pro slušného płockého katolíka nepřijatelná. Podleśnou coby hlavní organizátorku protestu na druhý den policie zatkla a provedla u ní doma nepěknou šťáru. Všechny tři dámy pak obvinila z porušení Článku 196 o neurazitelnosti náboženského cítění.

To bylo loni v dubnu. Sympatizanti obviněných poté rozjeli kampaň se sloganem „Duha neuráží!“ Politicky činní katolíci naopak horovali pro odsouzení, jako například Joachim Brudziński, v době incidentu ministr vnitra a dnes europoslanec. Podle něho „svoboda a tolerance nedávají nikomu právo urážet pocity věřících“.

Soud tento týden rozhodl, že dámy jsou nevinné. „Kroky aktivistek byly provokativní, ale jejich cílem bylo přitáhnout pozornost k ubližujícím projevům homofobie v płockém kostele,“ citoval výrok soudu deník Gazeta Wyborcza. „Aktivistky neměly v úmyslu urazit ničí náboženské cítění, ani zneuctít vyobrazení Matky boží. Jejich cílem bylo chránit diskriminované lidi.“

Na první pohled je zjevné, že je to dost guláš (nebo snad raději bigos - to pro případ, že by vlastenecky založeného Poláka urazilo číst o přirovnání k maďarskému jídlu). Co soudní výrok ve skutečnosti znamená? Že ony tři dámy sice někoho urazily, ale dobře udělaly? Nebo že je OK urazit něčí náboženské cítění v případě, že to nemáte v úmyslu? Nebo v případě, že tím sledujete jinou prioritu, kterou pokládáte za vyšší? Nebo když sledujete prioritu, kterou pokládá za vyšší soud? Nebo snad soud přijal argumentaci aktivistů a tvrdí, že duhová Panna Marie nikoho urazit nemůže? Nesmí?

Zajímavě se do věci vložila Amnesty International. Řekla, jak bychom ostatně čekali, že každý má právo urážet kohokoli, a zejména katolíky. Vlastně ne, tak to neřekla, ale klidně říct mohla. Protože tatáž Amnesty International o týden dříve zrušila prestižní status vězně svědomí ruskému disidentovi Alexeji Navalnému jen proto, že na něho vyplaval patnáct let starý výrok neuctivý vůči přistěhovalcům. Vězněm svědomí jsi tedy pouze v případě, že tvoje politické názory souzní s názorem naším - takovou formulaci by ochotně odsouhlasil i Josif Stalin.

Podobně se to má s argumentem o duze, která neuráží. Jak ví takový aktivista, jestli někoho něco uráží, či nikoli? Neví, pochopitelně, a nejspíš to tak ani nemyslí. Spíš si lze představit, že podstata jeho argumentu zní jinak, napoříklad „jestli někoho duha uráží, má smůlu“, nebo „urážet se smí“. Aktivista má na jistou dávku nelogičnosti právo - ale má je i justice? Že řečený polský soud rozhodl raději nelogicky, než by rozhodl zrůdně, je triumfem křesťanské lásky k bližnímu (sorry, katolíci), ale o Článku 196 nic pěkného neříká.

Zákon je formulovaný tak, že skutkovou podstatou jeho překročení je urážka, tedy jev čistě subjektivní. Kdyby například autor těchto řádek vyznával náboženství rollingstonismus, přišel by v Polsku do hudebního klubu a tam zaslechl, jak někdo špatně mluví o Micku Jaggerovi, mohl by klidně podat trestní oznámení za porušení téhož zákona. 

Že je to absurdní? Jistě, jako celý zákon. Kdyby ona legislativa stanovila, že „nikdo si nebude dělat prču z našeho Pána“, bylo by to sice krapet těžkopádné (z Buddhy se prča dělat smí?), ale aspoň čitelné. Ale co s legislativou, která rezignuje na jakékoli důkazní řízení, protože platí "jsi vinen tehdy, když mi to tak připadá“?

Jediný podobný případ široko daleko v civilizovaném světě, kdy vina či nevina obviněného je přímo a výhradně definována tím, jak o věci smýšlí poškozený, známe ze zákonů o sexuálním obtěžování. Když bigot - ať už polský katolík, nebo radikální levičák na Západě - prosadí hlavní prioritu zákona nedotkutelnost svých vlastních pocitů, veškerý humor končí.