V situaci, kdy stovky tisíc lidí řeší, jestli zvládnou zaplatit náklady na plyn a elektřinu, se těžko soustředí pozornost na to, o co jde v globálním plánu, který – pokud zafunguje – přinese ovoce někdy koncem století.
V Česku média ze zpravodajství z klimatické konference OSN z Glasgow naštěstí zaznamenala jen vystoupení premiéra Babiše, jenž mluvil o evropské sebevraždě, zatímco COP26 se pokouší odvrátit sebevraždu globální, řečeno s generálním tajemníkem Guterrésem.
Mimo kontext
To, co měl Babiš ve své době říkat na Evropské radě v Bruselu, se ocitlo zcela mimo kontext v Glasgow. Ve hře totiž není nějaký unijní Green Deal nebo jeho zakotvení v evropské legislativě, ale něco daleko důležitějšího. Dohodnout časově jasně definované, z hlediska obsahu a výsledného efektu kontrolovatelné závazky jednotlivých zemí a diplomacií i pobídkami a přísliby dosáhnout toho, že všichni budou na palubě. Samozřejmě jde o peníze a finanční mechanismy, které by přechod k nízkouhlíkové budoucnosti podepřely.
Nízko visící ovoce v podobě možností snížení emisí je totiž často tam, kde chybějí peníze nejvíc – tedy v rozvojových zemích. Ilustrativním příkladem budiž vypalování pralesa pro získání nijak zvlášť produktivních zemědělských pozemků, k němuž může docházet v jedné a téže zemi, kde už dneska ohrožuje stoupající hladina oceánu miliony obyvatel megalopolí, v nichž žije víc lidí než v celé České republice dohromady. Každý trochu zcestovalý člověk dovede takových měst vyjmenovat půltucet – nigerijským Lagosem počínaje a indonéskou Jakartou nebo filipínskou Manilou konče.
O čem ta hra je
To, že bez plného a účinného „nasazení hráčů“ typu Číny, Ruska, Indie, Indonésie nebo Saúdské Arábie na palubě je evropská klimatická ambice k dosažení hlediska vlastního globálního cíle nevýznamná, Babiš pochopil a je to pravda. Ale nějak mu uniklo, na jakém hřišti se hraje a o čem ta hra vlastně je. Těžko můžete od jiných žádat, k čemu se nejste ochoten zavázat sám.
Při vší úctě je tím pádem důležitější číst to, co poslal do Glasgow Si Ťin-pching, který se osobně nedostavil a písemně pouze potvrdil, že objem čínských emisí oxidu uhličitého dosáhne svého maxima nejpozději do devíti let. Závazek, že ukončí používání uhlí v domácí energetice, podepsaly desítky zemí včetně důležitého Polska nebo Vietnamu. To není málo, ale čí podpisy chybějí nejvíc? Číny, Indie a Spojených států.
