Řada států si hodně slibuje od testů, které umějí z kapky krve zjistit, jestli má člověk v těle protilátky na SARS-CoV-2. Patří mezi ně i Česká republika, která, jak na Radiožurnálu oznámil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, konečně zahájí dlouho odkládané plošné testování 28 tisíc náhodně vybraných lidí: „Chceme studii představit v úterý na tiskové konferenci, poté by měla být spuštěna od středy.“ Záměr je to určitě dobrý, ovšem rozsáhlý článek, který o víkendu na svém webu publikoval prestižní vědecký časopis Nature, ukazuje, že po velkém očekávání, přijde ještě větší zklamání.

Testy tohoto typu jsou totiž zatím hodně nepřesné, a navíc – když už se „trefí“ – nejde z nich poznat, jestli se člověk, který covid-19 v minulosti prodělal, nemůže nakazit znovu. Jinak řečeno: ani po testování nebudeme s jistotou vědět, kolik lidí skutečně onemocnělo a kolik chorobu přechodilo prakticky bez příznaků. Představa, že by lidé, kteří už mají covid-19 úspěšně za sebou, mohli dostávat cosi jako „pas imunity“, je zatím úplně scestná.

Nespolehlivé testy

Nejdřív trochu teorie. Existují dva druhy testů. „Klasické“ testy zjišťující přítomnost viru najdou nemocné, ale neumějí zachytit ty, kteří se již vyléčili. Protilátkové testy naproti tomu virus najít neumějí, obsahují však v sobě antigeny viru SARS-CoV-2, které v odebrané kapce krve vybudí imunitní reakci a dokážou díky tomu zaznamenat protilátky (samozřejmě jen tehdy, když v krvi po prodělané nemoci jsou). Dovedou proto označit lidi, kteří se z nákazy v minulosti vyléčili, i aktuálně nemocné, ale nezjistí ty, kteří jsou v rané fázi nemoci, protože těm ještě protilátky v krvi chybějí.

Opravdu kvalitní protilátkové testy by měly mít spolehlivost minimálně 99 procent – to znamená, že pouze jeden test ze sta by měl být falešně negativní a jeden test ze sta falešně pozitivní. Za to první může malá citlivost testu, který protilátky nezaznamená, za to druhé jeho nepřesnost, když třeba reaguje na protilátky „obyčejných“ koronavirů způsobujících některé formy rýmy.

Když na konci března přiletělo z Číny 150 tisíc „protilátkových“ rychlotestů, ukázalo se, že jejich chybovost (porovnávalo se s klasickými testy zjišťujícími přítomnost viru) se pohybuje někde kolem 80 procent. Za tak mizerný výsledek mohlo hlavně jejich chybné nasazení – krev se absurdně odebírala i pacientům, kteří ještě neměli žádné příznaky, případně byli nemocní příliš krátce, a tělo si tak ještě nestihlo vytvořit protilátky.

Jenže přesnost komerčních testů založených na zjišťování protilátek není podle Nature nijak závratná ani při správném používání. Není se ostatně co divit. „Vyladění“ testů zjišťujících protilátky proti viru HIV na ideálních 99 procent trvalo několik let.

Zatím zřejmě nejdůkladnější „testování testů“ na protilátky proti SARS-CoV-2 provedli v Dánsku a výsledek úplně nepřesvědčil. Dánové měli k dispozici devět komerčních protilátkových testů – tři složitější, určené pro laboratoře, a šest rychlotestů, které výsledek „vyplivnou“ v řádu minut.

Tři laboratorní testy dovedly zjistit, že jsou v krvi protilátky na SARS-CoV-2 (dotyčný byl nemocný), se spolehlivostí 67 až 93 procent a naopak vyloučit, že v ní nejsou (dotyčný nemocný nebyl), se spolehlivostí 93 až 100 procent. Z šesti protilátkových rychlotestů bylo třeba jeden úplně vyřadit a spolehlivost zbylých pěti se při odhalování těch, kteří onemocněli, pohybovala mezi 80 a 93 procenty, kdežto při vylučování těch, kdo s covid-19 nepřišli nikdy do styku, mezi 80 až 100 procenty.

Na první pohled to nevypadá až tak katastrofálně, jenže je třeba vzít v úvahu, že se i ty nejlepší testy při zjišťování protilátek v sedmi procentech případů spletly. Když tedy otestujeme 100 lidí a zjistíme, že tři prodělali „čínskou chřipku“, nebudeme mít jistotu, že jich ve skutečnosti v minulosti neonemocnělo deset (tedy víc než třikrát tolik).

Jasně, pokud mají lékaři čas chování a chybovost testů důkladně prověřit, dovedou statistici i z takto pokroucených dat „vydestilovat“ vcelku relevantní údaje. Testy, které vyšly pozitivně, lze také samozřejmě ověřit jiným způsobem. Jenže faktor nejistoty úplně nezmizí.

Plošné testování, které by ve středu mělo vyšetřit 28 tisíc obyvatel Prahy, jižní Moravy, Litoměřicka a Litovelska, se opakovaně odkládalo právě kvůli nespolehlivosti testů, které jsou v Česku k dispozici. Navíc nejde o jednu testovací sadu, ale o pět různých typů.

„Chtěli jsme, aby se ve všech centrech provádělo testování jedním typem testů. Ale jak jich máme už asi pět typů, byť obdobných, tak jsme nebyli schopni postavit celý kontingent na jednom typu, se kterým se počítalo. V některých centrech se tak dělá validace nových typů, abychom je mohli použít,“ popsal před několika dny obtíže náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. Jak přesné údaje nám plošné testování poskytne, nelze zatím ani předvídat.

Radši nepřeceňovat

A pak je tu ještě jedna nepříjemná okolnost. Ať už z plošného testování zjistíme cokoli, stejně zatím nebudeme mít jistotu, že všichni lidé, kteří „čínskou chřipku“ úspěšně překonali, se nemohou nakazit znovu. Nejsilnější pochyby vzbuzuje podle Nature nepublikovaná čínská analýza protilátek v krvi 175 pacientů, kteří covid-19 přestáli s mírnými příznaky. Všichni sice měli v krvi protilátky, ovšem u deseti z nich se nedaly zjistit tzv. neutralizační protilátky, které brání viru pronikat do lidských buněk, a není tak vůbec jisté, zda dotyční získali ochrannou imunitu.

Aspoň nějaké testování je samozřejmě lepší než vůbec žádné. Velmi hrubé odpovědi na naše otázky – kolik procent populace je už (řečeno obludným prymulovským newspeakem) „promořeno“, kolik lidí covid-19 bez větších obtíží přechodilo a jak jsou na tom jednotlivé věkové kategorie včetně dětí –, dostaneme. Výsledky by se ale neměly přeceňovat.