Britská postbrexitová agonie nebere konce. Od referenda uplynulo už víc než šest let a slibované světlé zítřky po odhození jha Evropské unie se ne a ne dostavit. Britům to osamostatnění samozřejmě zkomplikovaly nejrůznější „externality“, covidem počínaje a válkou na Ukrajině konče, ale místo oživení zašlé slávy to teď každopádně vypadá na těžký výprask. Škarohlíd by řekl, že pokud to takhle povedou dál a tamní premiéři budou mít i nadále trvanlivost hlávkového salátu (velmi jízlivý a trefný příměr The Economist), přilezou za pár let k bruselskému křížku. To by britská hrdost asi jen těžko rozdýchávala.
Na druhou stranu je pořád vidět, jak hluboké kořeny má tamní demokracie a politická kultura a jak účinně a rychle se dokáže vypořádat s neschopností a velkohubostí. Můžeme jen tiše závidět.
V českých zemích se rozpočtová zvěrstva, za jaká se Kwasi Kwarteng ještě ve „zkušebce“ pakoval z úřadu, páchají roky a nikdo se nad tím ani příliš nepozastavuje. Rozpočet se schválí s takřka libovolnými hausnumery, co na tom, že to nejpozději v polovině roku už nevychází? Za to přece mohou nepředvídatelné události. Tak určitě. Po letech Babišova jánošíkovství (pamatuje si ještě někdo, že si v Sobotkově vládě hrál coby ministr financí na vrchního lakomce?) jsou státní finance se strukturálním deficitem tři procenta ve stavu, který si vyloženě říká o zatažení ruční brzdy.
Premiér Petr Fiala i ministr financí Zbyněk Stanjura to moc dobře vědí, ale při vysoké inflaci a s válkou na dohled musejí tahat opatrně, abychom místo vydriftování zatáčky neskončili v hodinách a na střeše. V tématu aktuálního čísla jsme se podívali na možné recepty, jak hospodaření státu vylepšit, a většina bude, mírně řečeno, krajně nepopulární. Pokud si na ně tedy vládní politici troufnou a nepodlehnou volebnímu populismu a strachu o koryta. Všichni přece vědí, jak dopadl Kalousek, ne?
„Vytočit“ narůstající deficity a bobtnající zadlužení bude o to těžší, oč víc sektorů a organizací se na vládu obrací s nataženou rukou. Například vybalancovat takový systém sociální péče bude fuška. Jak by měl vypadat a kdo kolik zaplatí, se dočtete v naší analýze.
Že na vysoké ceny energií žehrají domovy důchodců, je celkem logické. Že stejný nářek slyšíte z úst vrchního lobbisty českého zbrojního průmyslu v době, kdy má násobně vyšší zisky než kdykoli za posledních třicet let, trochu zarážející je. Jiří Hynek přesto v lecčems pravdu má – například že opravdu potřebujeme zvýšit výdaje na obranu. Třeba se mu nakonec splní přání a zbrojnímu průmyslu se podaří vymanit z kategorie páriů, kam je nyní řazen spolu s tabákovým průmyslem a hazardem.
Tuto visačku naopak čím dál pevněji třímá americký exprezident Donald Trump, na nějž už se začíná zvesela vařit voda. Ameriku však čekají volby, takže není zdaleka jisté, že se se svým úhlavním populistou vypořádá stejně účinně jako Británie s Borisem Johnsonem. I když… Ona vlastně ani Británie nemá úplně vyhráno; Johnson je údajně ve hře o návrat do Downing Street 10. Vskutku groteskní chaos.
