Papoušci a lidé se od sebe moc neliší. Právě tak lze interpretovat výsledky výzkumu, na kterém už několik let pracuje tým vědců vedený behaviorální ekoložkou Barbarou Klumpovou z Institutu Maxe Plancka. Týká se australských papoušků druhu kakadu žlutočečelatý, mezi kterými se nedávno masově rozšířilo „umění“ vybírat popelnice, a lidí, kteří se jim ve znečišťování ulic snaží zabránit.

Všechno to začalo v roce 2010, kdy jeden obzvláště vychytralý papoušek žijící na předměstí Sydney přišel na to, jak odklápět víka popelnic. Objevil tím dosud neznámý zdroj potravy oplývající vším, co takový městský papoušek potřebuje k životu – zbytky sendvičů, nedojedenými bagetami a okousanou pizzou. Brzy si tuto vysoce žádoucí dovednost osvojili další sydneyští kakaduové, a stali se tak zakladateli svébytné kultury vykrádání popelnic, která se – podle techniky provedení – dělí do několika „škol“.

Lidé samozřejmě tyto opeřené nájezdy nenechali jen tak a začali kakaduům v rabování popelnic různými způsoby bránit. Pozoruhodné je, že oba živočišné druhy si v těchto závodech ve zbrojení počínají velmi podobně: rády se „opičí“ a jednotlivé bojové strategie přejímají nejčastěji od svých sousedů.

Pokusní papoušci

Kakaduové žlutočečelatí mají v Austrálii pověst „létajících krys“, a navíc patří mezi mimořádně inteligentní a učenlivá zvířata. Důkazem budiž odpovědi na dotazníky, které Klumpová a spol. rozeslali po sydneyských předměstích v letech 2018 a 2019. Zatímco před rokem 2018 bylo vybírání popelnic papoušky zaznamenáno jen na třech místech na předměstí, do konce roku 2019 se plíživě rozšířilo do 44 z téměř 500 sledovaných.

Týmu se kromě toho podařilo natočit celkem 160 úspěšných nájezdů na popelnice. Všechny měly společné rysy: papoušek se zaměřil na přední roh víka, zobákem ho nadzdvihl, poté po okraji popelnice „cupital“ až skoro k jednomu z pantů, aby nakonec prudkým trhnutím víko překlopil.

Vykrádací technika se nicméně v jednotlivých lokalitách poněkud lišila – někde papoušci použí­vali jen zobák, jinde i nohu, někde se zaměřili na okraj víka, jinde ho zdvíhali za držadlo. Zároveň platilo, že se technika v sousedství žijících papoušků od sebe (takřka) nelišila, ovšem s narůstající vzdáleností se do ní vkrádalo stále více variací a inovací.

Sečteno a podtrženo: papoušci si byli schopni při obstarávání žrádla osvojit sdílené kulturní chování, což bylo do té doby považováno za doménu primátů a kytovců. Všechna tato – na papoušky zaměřená – zjištění publikoval loni časopis Science. Další výzkum tým zaměřil na lidi a informoval o něm v aktuálním článku, který zveřejnil časopis Current Biology.

Pokusní lidé

Tým výzkumníků kvůli tomu sledoval 3283 popelnic a zjišťoval, jak je lidé před nájezdníky chrání. Zamknout popelnici napevno přitom nepřipadá v úvahu, protože by to bránilo v jejím vyvážení, a tak lidé hledali alternativní metody. Ti nejnaivnější pokládali na popelnice gumové hady a – hanebně prohráli (každý majitel pražského balkonu ví, že model krkavce zabírá na holuby zhruba tři dny).

Technicky vyspělejším řešením bylo zatížení víka cihlou, ovšem papoušci se ji naučili shodit. Mezi vysoce účinné techniky – zatím nebyl pozorován papoušek, který by je překonal – patří nacpání starých bot do pantů popelnic (při otvírání víka je třeba vyvinout poměrně velkou sílu) či připevnění závaží na víko (osvědčily se stahovací pásky a lahve napuštěné vodou).

Statistická analýza těchto dat následně potvrdila, že lidé mají totožné inspirační zdroje jako kakaduové – sousedy. Největší pravděpodobnost, že dvě popelnice budou zabezpečeny stejnou technikou, zaznamenal tým tehdy, když stály ve stejné ulici (tedy ne za rohem, kam není vidět, i když je to stejně daleko), a s narůstající vzdáleností tato pravděpodobnost klesala. Zhruba šedesát procent dotázaných ostatně uvedlo, že největší inspirací pro ně byl soused, což je v době internetu a sociálních sítí slušně vysoké číslo.

Vraťme se nyní na začátek a konstatujme, že se člověk od papouška opravdu moc neliší. Snad jen, že bere věci vědečtěji. Tým Klumpové hodlá samozřejmě ve výzkumu pokračovat a nyní se chce zaměřit na eskalaci mezidruhových závodů ve zbrojení. Uvidíme, za jak dlouho se kakaduové naučí rozklovat plastovou lahev, přeštípnout stahovací pásku nebo vytáhnout z pantů záludně zastrčenou botu.