V Evropě se pomalu rodí trh se zárukami původu, certifikáty potvrzujícími „pravost“ elektřiny z obnovitelných zdrojů. Mít elektřinu není třeba.
ilustrační foto | Martin Pinkas
V české proexportně orientované ekonomice vyrostla v posledních letech bez větší pozornosti nová hvězda. Finanční hodnoty sice nejsou zatím nijak závratné, objem však vyskočil z nuly v roce 2016 na 5,6 milionu za kus v loňském roce. A ani zavřené hranice nejspíš její růst příliš nezbrzdí.
Řeč je o takzvaných zárukách původu. Každá odpovídá jedné megawatthodině elektřiny vyrobené v tuzemské solární elektrárně, větrném parku či bioplynové stanici. Vyvezené množství by se mohlo rovnat necelým sedmi procentům veškeré elektřiny vyrobené v Česku. Export samotných záruk ovšem – trochu překvapivě – s fyzikálními toky elektřiny nijak nesouvisí.
Vzpomínka na jaderný filtr
Když přijde řeč na obchod se zelenou elektřinou, skeptici obvykle hned vyrukují s historkou o rakouských protitemelínských filtrech. Ty v minulosti nabízeli podvodníci naivním odpůrcům jádra. Krabičky do zásuvky měly zajistit, že se do domácnosti nedostane ani elektron z českých reaktorů. To je samozřejmě fyzikálně nemožné a také nyní platí, že elektřinu jednou dodanou do sítě už nikdo nerozmotá, ať je z jádra, nebo slunce.
Účetně však původ elektřiny rozlišit lze, a právě proto vznikly před pár lety záruky původu. „Je to elektronický certifikát vydaný na základě elektronických dat, která máme v systému. Dříve se jednalo o PDF potvrzení, poté jsme vybudovali nový modul evidence a od roku 2013 se pracuje se zárukami čistě v elektronické podobně,“ vysvětluje Martin Štandera, který vede odbor smluvních vztahů a environmentálních nástrojů u tuzemského operátora trhu s elektřinou OTE. Zároveň je členem vedení evropské Asociace vydavatelů záruk původu (AIB), a tedy jedním lidí, který toho o stále ještě poměrně novém nástroji ví nejvíce.
Záruka obsahuje informaci o tom, kdy, kde a v jakém typu zdroje elektřina vznikla. Vydání certifikátu ovšem není automatické, výrobce o něj musí OTE sám požádat. Podle Štandery byl zájem v prvních letech spíše vlažný. Vlastníci zelených výroben měli jistý zisk z prodeje dotované elektřiny, odběratelé obvykle zase moc nezajímalo, jestli pochází z kotle v Tušimicích nebo ze solárního panelu v Ralsku. Záruka tak představovala jen papírování navíc. To se v posledních letech postupně mění. Koncovým spotřebitelům přestaly být okolnosti výroby lhostejné.
Elektřina z obnovitelných zdrojů je součástí dodávek jakéhokoli tarifu u libovolného dodavatele. Její podíl závisí jen na tom, jak vysoký podíl v energetickém mixu jednotlivý stát má. V Česku je to necelých 14 procent. Jenže stále více firem i domácností vyžaduje elektřinu stoprocentně „čistou“. Velké korporace si tím budují zelenou image vyžadovanou zákazníky a někdy i vládami, domácnosti motivuje zase pohled na záběry hořících deštných pralesů. Ve skeptickém Česku je poptávka tradičně vlažnější, nicméně zelený tarif do nabídky už zařadili všichni velcí dodavatelé, jako jsou E.ON, PRE a ČEZ, a také někteří menší.
Slibuješ? Tak to dokaž
Pokud dodavatel takto slibuje, že platíte výhradně obnovitelnému zdroji, musí to prokázat právě dostatečným množstvím záruk původu. Dodavatelé energií a obchodníci proto začali potvrzení po výrobcích vyžadovat a ti je zase ve stále větším počtu chtěli po OTE. Operátor tak loni potvrdil „pravost“ celkem 5985 gigawatthodin v Česku vyrobené zelené elektřiny, což je více než polovina celkové produkce obnovitelných zdrojů. Ještě předloni to bylo jen asi 3500 gigawatthodin.
Zájem Čechů o čistou energii tedy nepochybně stoupá, žádní velcí nadšenci z nás ale jen tak nebudou. Podle údajů OTE se loni přímo v Česku uplatnilo asi jen 600 tisíc záruk, tedy zhruba 600 gigawatthodin.
Co se stalo se zbytkem? Záruka původu není vázaná na geografický původ, fyzickou dodávku elektřiny ani na konkrétní megawatthodinu. „Systém je kompletně nezávislý jak na fyzikálním, tak obchodním světě. Je propojen se systémy jiných zemí a díky tomu je možné posílat záruky do zahraniční nebo záruky ze zahraničí k nám. Jsme převážně exportní země, u nás není ze strany spotřebitelů takový zájem o zelenou elektřinu jako v jiných členských státech,“ vysvětluje Štandera.
České záruky původu tak ve velkém směřují do západní Evropy, kde poptávka po obnovitelné elektřině převyšuje výrobu. Obchodníci je pak skloubí s jinde zakoupenou elektřinou z jádra či fosilních paliv a prodají v rámci čistých tarifů. Ceny záruk sice nejsou nijak závratně vysoké a představují jen zlomek ceny samotné elektřiny, občas ale vystřelí nečekaně nahoru. „Ceny v jednu chvíli vyskočily na více než euro za záruku původu, kterou jste tady mohli koupit za pět korun,“ nastiňuje Stanislav Chvála, šéf české technologické firmy Nano Energies, která je zároveň přes deset let dodavatelem stoprocentně zelené elektřiny.
Zelená promíchaná s hnědou
Z toho vyplývají úskalí systému, za něž ostatně čelí i nemalé kritice. Koncový zákazník odebírající čistou elektřinu v rámci zeleného tarifu má sice zaručeno, že kdesi v Evropě byla opravdu vyrobena megawatthodina, aniž by současně s ní unikl do ovzduší oxid uhličitý nebo vznikl radioaktivní odpad. Může ho tak těšit, že přispěl ke zmírnění dopadů změn klimatu na Zemi. O zlepšení stavu ovzduší v bezprostředním okolí či podpoře lokální ekonomiky to však nevypovídá vůbec nic.
„Víme od zákazníků, že pro ně je důležitá lokálnost. Lidé chtějí kupovat vejce a maso z vedlejší vesnice a u elektřiny je to podobné,“ míní Chvála. Nano Energies proto nakupuje elektřinu výhradně od vodních, větrných či bioplynových výroben v Česku, s jejichž vlastníky je v přímém kontaktu. Svým zákazníkům tak nad rámec požadovaných pravidel zaručuje jasný původ od českého obnovitelného zdroje.
Ještě trochu dál chce jít E.ON. Energetická firma aktuálně v Česku testuje tarif, v rámci kterého by si zájemce mohl vybrat nejen zelený původ, ale i konkrétní typ zdroje. Odpůrci využívání zemědělské půdy pro energetickou produkci by se tak mohli vyhnout elektřině z bioplynek, ochránci ptáků větrníkům a ti, které ještě pořád trápí vysoký doplatek způsobený solárním boomem, fotovoltaikám.
To jsou však možnosti, se kterými přišly nad rámec pravidel samy firmy. Jiní dodavatelé mohou ovšem klidně nabízet elektřinu z uhelných zdrojů kombinovanou se zárukou norské vodní elektrárny jako stoprocentně zelenou. Britský server Which? tak třeba loni prověřil ekologické tarify 24 dodavatelů v Británii a s překvapením konstatoval, že jedenáct z nich se zakládá výhradně na různě po Evropě zakoupených zárukách přilepených k anonymní elektřině z burzy.
Podle Štandery to například v Nizozemsku vedlo k tomu, že si zákazníci uvědomili značný cenový rozdíl mezi domácími a importovanými zárukami. „Zákazníci v Nizozemsku jsou už slušně edukováni a vědí, jak záruky původu fungují. Nestačí jim, že záruky jsou z Norska nebo z Česka, případně za ně nejsou ochotni moc zaplatit. Naopak jsou ochotni zaplatit mnohem větší prémium, pokud elektřina byla certifikovaná jako nizozemská,“ říká Štandera. Ceny nizozemských záruk se podle něj proto v jednu dobu přiblížily až k osmi eurům za kus.
„Záruky původu byly dobrý krok, který ale skončil na půli cesty. Chtěli bychom, aby záruky byly spjaté s fyzickým tokem elektřiny. Jinak je zákazník zmaten a říká si, že je to nějaký podvod,“ míní Chvála. To je obava, která je v tradičně skeptickém Česku dvojnásob oprávněná.
