Najednou to šlo opravdu rychle. Od loňského srpna hrálo ministerstvo průmyslu a legislativní rada vlády (LRV) ping-pong s důležitým návrhem zákona o prověřování zahraničních investic. Ještě koncem minulého týdne hlásil resort Karla Havlíčka, že míček je opět na straně rady. Už v pondělí ovšem ministr slavnostně oznamoval, že kabinet zasmečoval a citlivý zákon po půl roce průtahů schválil.
Podle mnohých názorů na poslední chvíli. „Pokud by se to z legislativní rady nedostalo do konce června, tak by už zákon asi Parlament nestihl schválit před volbami, zabývala by se jím až nová sněmovna a mohl by vypadat úplně jinak,“ říká Ivana Karásková z Asociace pro mezinárodní otázky, která vznik normy podrobně sleduje.
Podobné obavy měla i Ursula von der Leyenová. Šéfka Evropské komise koncem března důrazně apelovala na opozdilé členské státy, aby právní předpis iniciovaný Evropskou unií konečně přijaly. Přiměla ji k tomu pandemie koronaviru a snaha amerického prezidenta Donalda Trumpa koupit německou farmaceutickou firmu CureVac. Jednoho z nejnadějnějších kandidátů na nalezení vakcíny proti zákeřné nákaze chtěl Trump vyfouknout Němcům za zády, což značně poškodilo vztahy mezi USA a Německem, stejně jako s celou EU.
Klíčové firmy jsou snadný cíl
Zákon má chránit strategická odvětví před vstupem zahraničních investorů, jejichž úmysly nemusí být čistě obchodní a mohly by vést k ohrožení bezpečnosti jednotlivých zemí. Právě epidemie Covid-19 dodala celému tématu na důležitosti. Opatření přijatá v boji se smrtonosnou nákazou uvrhla celá strategická odvětví evropské ekonomiky do existenčních problémů.
Oslabené firmy jsou pro predátory snadnou kořistí. I když aktuální tlak vyvolaly spíše kroky amerického prezidenta, nikdo se příliš netají tím, že jako potenciální hrozba je dlouhodobě vnímaná především Čína.
„Stejně jako v každé jiné krizi musíme chránit naši hospodářskou suverenitu, pokud se naše průmyslová aktiva a aktiva našich společností dostanou pod tlak,“ prohlásila von der Leyenová. Vzhledem k situaci doporučila dávat si obzvlášť velký pozor právě na farmaceutické a zdravotnické výrobce, kteří v předchozích debatách byli spíše na okraji zájmu. Ovšem zdaleka nikoliv jen na ně.
Evropa schválila příslušné nařízení s neobvyklou rychlostí už loni na jaře a stejně rychle je zahrnula do své legislativy většina členských států (nebo měly podobný režim nastavený už v předstihu z vlastní iniciativy). Mimoevropské investice tak už prověřuje třeba Maďarsko, jeden z věrnějších vazalů čínského režimu v Evropě. Česko však ne. Návrh sice ministerstvo připravilo také poměrně rychle, jenže pak odstartovala zmíněná přetahovaná mezi legislativní radou vlády a ministerstvem.
Za normální situace by pokračovala dál. Předsedkyně rady a ministryně spravedlnosti Marie Benešová dává ve stanovisku k zákonu jednoznačně najevo, že by rada návrh ještě dál měla analyzovat, přestože má vůči němu v podstatě jen formální výtky. Ty bude muset ministerstvo nyní zapracovat do finálního předkládaného zákona, který poputuje rovnou do sněmovny.
Obava o média
Zákon počítá při posuzování zahraničních investic s dvojím režimem. Do první kategorie spadají oblasti, které výslovně potřebují povolení vlády. Mezi takové patří akvizice zbrojních podniků či těch, které disponují kritickou infrastrukturou. Zjednodušeně jde o energetiku či telekomunikace, ale také třeba o zásobování potravinami. Zkrátka o vše, co by významně narušilo chod země nebo ohrozilo její ekonomiku.
U méně strategických firem by souhlas vlády nebyl automatickou podmínkou, ministerstvo by však mohlo ve sporných případech šetření zahájit z vlastní iniciativy. Případně by o vládní souhlas mohl pro klidný spánek požádat sám investor.
Kdesi mezi oběma režimy se ocitla oblast médií. Pokud by firma z třetí země chtěla ovládnout tuzemský mediální dům s významným vlivem na veřejné mínění, musela by to státu aspoň dopředu oznámit. Ten by se následně rozhodl, jestli s tím má problém. Povinnost se má týkat celoplošných televizí, rádií a tištěných deníků s nákladem nad 100 tisíc kusů.
Podle informací týdeníku Hrot šlo přitom o jednu z hlavních příčin zdržení. Právě kolem médií se totiž v poslední době točily debaty o vměšování Číny nejčastěji. Jednak šlo o vstup společnosti CEFC do mediálního impéria Jaromíra Soukupa. Po jejím pádu přešel podíl na společnost CITIC, která dnes skrze společnost Rainbow Wisdom Investments ovládá část agentury Médea a společnosti Empresa Media, pod kterou spadá televize Barrandov či časopis Týden.
Kolem obou společností je stále živo; jak uvedl server Neovlivní.cz, CITIC údajně plánuje svůj podíl v Médea navýšit na 57 procent. Z Empresa Media by se měl naopak stáhnout.
Druhým případem je ovládnutí televize Nova skupinou PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Ta má silné zájmy na čínském trhu a je do značné míry závislá na vstřícnosti tamních úřadů. Kritici se obávají, že se může snažit si jejich přízeň získat i skrze nekritický obsah vysílání.
Dodejme, že ani jednoho z popsaných případů by se zákon nejspíš nedotknul. PPF sice podniká především v Číně, ovládána je však českým občanem. Stažení čínských investorů z CITIC do velmi vlivné mediální agentury Médea zase neodpovídá podmínce o provozování celostátní televize nebo vydávání deníku. Napětí, které kolem vstupu zahraničních investorů do médií panuje, však oba případy ilustrují dobře.
Schválený návrh má celou řadu kritických bodů. Není třeba jasné, proč by omezení dopadala výhradně na trh tištěných deníků se stotisícovým nákladem, do čehož by podle posledních čísel Unie vydavatelů spadal pouze Blesk a MF Dnes. Není také zřejmé, proč ministerstvo nepovažuje za důležité chránit před nepřátelskými investory vlivné zpravodajské servery.
Kritici také upozorňují na příliš velkou moc úředníků ministerstva průmyslu. Pro bezproblémové uskutečnění rizikové investice totiž postačí, aby nevyvíjeli vůbec žádnou aktivitu. Poslední slovo bude mít také vždy vláda, která se nemusí stanovisky rezortu vůbec řídit. Vesmeš se však i autoři četných výtek shodují, že na přijetí zákona je nejvyšší čas a není nač čekat.
