Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Lidovci chtějí sáhnout rudým agentům a pohlavárům na důchody. Proč až 32 let po revoluci?
Někdy na konci devadesátých let, když autor tohoto textu odjel s přáteli cestovat po západní Evropě, bydlel pár dní v Düsseldorfu u někdejších emigrantů. Byli to lidé už v důchodovém věku, kteří se rozhodli nevrátit zpátky do Prahy. Tehdejší povzdech pana Lokvence nad tím, jak se republika vypořádala s těmi, kteří pracovali pro komunistický režim, se vrací právě teď.
Seděli jsme tehdy u stolu v hospodě, kterých je ještě dnes v Německu docela dost. Stěny obložené dřevem v lesklém laku, léty už zažloutlé. Na nich připíchnuté šály fotbalových klubů snad celé Bundesligy a nad barovým pultem tupláky s kýčovitými obrázky myslivců a šenkýřek s bujnou hrudí. „Tady s náma sedával,“ říkal pan Lokvenc. Jméno toho člověka jsem už zapomněl, možná tehdy ani nepadlo.
Byl to jeden z nich. Jeden z Čechoslováků, kteří v tomhle městě bydleli, utekli sem za svobodou a po práci (sám pan Lokvenc tuším začínal jako topenář) sem do hospody chodili na pivo. „Vždycky měl takový divný otázky, ale říkali jsme si, že už je takový,“ pokračoval. No a po revoluci se ti místní Čechoslováci rozhodli podívat do archivů tajné bezpečnosti. Našli tam jeho jméno. Jméno agenta, který na ně celé ty roky donášel.
Když zjistil, že jeho jméno „je venku“, přestal se s emigranty stýkat a do té hospody chodit. Oni ale dobře věděli, že na staré adrese bydlí dál. „No a teď má dva důchody. Jeden za to, že pracoval v Německu, druhý od vnitra. Celou dobu donášel a teď se má z nás nejlíp,“ glosoval pan Lokvenc.
A v tom to právě je. Pan Lokvenc i jeho agent už jsou zřejmě v Pánu, ale fakt, že se Česko nevyrovnalo s touto nespravedlností, trvá i dvaatřicet let po revoluci. Sluhové totalitního režimu se v řadě případů pořád mají lépe než jejich oběti.
Nápad, se kterým se před volbami vytáhli lidovci, tedy, aby se krátily důchody lidem, kteří pracovali pro minulý režim, je z tohoto pohledu hrozně důležitý. Přichází ale bohužel pozdě na to, aby dal mnohým perzekuovaným lidem pocit zadostiučinění. A hodně pozdě z hlediska, aby se postkomunistické zemi narovnala záda.
