V reakci na zpomalující poptávku po elektromobilech, nedostatek cenově dostupných modelů a obchodní napětí mezi Evropou a Čínou oznámila automobilka, že i po roce 2030 bude nadále nabízet hybridní modely.
V reakci na zpomalující poptávku po elektromobilech, nedostatek cenově dostupných modelů a obchodní napětí mezi Evropou a Čínou oznámila automobilka, že i po roce 2030 bude nadále nabízet hybridní modely.
Stále více mladých lidí považuje vlastnictví bydlení za méně důležité a preferuje jiné formy ubytování. Hypotéky a náklady spojené s vlastním bytem či domem je odrazují. „Takový závazek nám za to ani nestojí,“ uvedli v průzkumu.
Stále více mladých lidí považuje vlastnictví bydlení za méně důležité a preferuje jiné formy ubytování. Hypotéky a náklady spojené s vlastním bytem či domem je odrazují. „Takový závazek nám za to ani nestojí,“ uvedli v průzkumu.
Ruský soud zablokoval případný prodej Raiffeisen Bank International, ruské dceřiné firmy rakouské bankovní skupiny.
Ruský soud zablokoval případný prodej Raiffeisen Bank International, ruské dceřiné firmy rakouské bankovní skupiny.
Vzorce chování se nemění. V roce 2021 unesl běloruský režim blogera Prataseviče, stejně se roku 1953 zachoval jiný darebácký stát – Československo – při únosu sociálnědemokratického předáka Bohumila Laušmana.
V neděli donutila běloruská stíhačka přistát v Minsku civilní letadlo společnosti Ryanair, které letělo z Athén do Vilniusu. Běloruské úřady chvíli lhaly, že mají podezření na bombu na palubě, ovšem ve skutečnosti šlo diktatuře jen o to, aby mohla z „uzemněného“ letadla odvléct disidenta a protivládního blogera Ramana Prataseviče, který od loňska žije v polském exilu.
Jde o flagrantní porušení mezinárodního práva a speciálně my Češi bychom na podobné státní darebáctví měli být citliví. V 50. letech totiž StB prováděla úplně to samé – byť tedy při tom zrovna nepoužívala vojenské stíhačky – a unášela z ciziny nepohodlné emigranty. Nejznámější takovou „odlukou“ (tak se tomu říkalo v komunistickém newspeaku) byl nepochybně případ Bohumila Laušmana.
Někdejší předseda sociální demokracie a vicepremiér Gottwaldovy vlády Laušman utekl do Rakouska v lednu 1950 a brzy poté přesídlil do Salcburku. StB ho sledovala hned od počátku a nejpozději v polovině roku 1953 se rozhodla, že ho unese (více si lze o případu přečíst třeba v životopisu Laušmana od historika Pavla Horáka).
„Odluku“ dostal na starost vídeňský rezident československé rozvědky Miroslav Nacvalač (krycí jméno Kubeš), který na Laušmana nasadil několik agentů. Nejdůležitějším z nich byl agent Günther – v reálném životě bývalý poslanec SPÖ (rakouské sociální demokracie) Hermann Rauscher –, který se s Laušmanem seznámil a udržoval s ním přátelské vztahy. Plán byl jednoduchý – opít Laušmana tak, až bude „vláčný“, naložit ho do auta a převézt přes hranice.
Jednalo se o dlouhodobou a pečlivě připravovanou operaci. V srpnu 1953 slavil Laušman padesátiny, Günther ho navštívil a poprvé testoval, co jeho oběť snese. Výsledky nebyly povzbuzující. Oba muži popíjeli víno, prokládali to slivovicí a Günther brzy zjistil, že toho Laušman vydrží zrovna tolik co on: „Nelze se tedy divit, že ke konci já jsem nebyl (ničeho) schopný. Je to bohužel velký nedostatek a dodnes nevím, jak tomu předejít…“ Další test proběhl na konci října v české hospodě U Nováků. Laušman opět alkoholu bez větších potíží odolával, a tak Günther navrhl StB použít drogu.
Definitivní souhlas udělil ministr vnitra Rudolf Barák 18. prosince 1953. O pět dní později navštívil Günther Laušmana doma a – jak stojí v materiálech StB – dal mu „do alkoholického nápoje chemický přípravek, jehož požitím byl Laušman uveden do takového stavu, že byl ovladatelný“. Potom ho vylákal z bytu ven, údajně na setkání s kýmsi, kdo se zrovna vrátil z Prahy. Místo schůzky ho ale spolu s dalšími dvěma agenty naložil do auta a převezl do sovětské zóny Rakouska.
Tam už se ho ujali Čechoslováci a v diplomatickém vozidle ho dopravili přes hranice „domů“. Laušman po celou domu nejspíš vůbec nevěděl, co se děje. „Závěrem upozorňuji, že Laušman dal během cesty několikráte najevo, že jedná s Američany, kteří ho vezou na nějaké jednání do Innsbrucku, později dokonce do Itálie,“ napsal v hlášení Nacvalač-Kubeš.
Do Prahy dorazilo auto už o Štědrém dnu a ve tři čtvrtě na devět ráno zaklapla za Laušmanem brána ruzyňské věznice. StB plánovala udělat z Laušmana hlavní postavu emigrantského protistátního centra, ale konstrukce procesu vázla. Na Laušmana to zkoušela po zlém i po dobrém (osobně ho například přijal ministr Barák) a na jaře 1954 ho přiměla, aby vystoupil v rozhlase. Během tiskové konference Laušman tvrdil, že se do Československa vrátil dobrovolně, zkritizoval emigraci a dodal, že mu čtyři roky na Západě „otevřely oči“. Za odměnu režim následně propustil na svobodu jeho ženu a dvě dospělé dcery, které v té době seděly už čtyři a půl roku za mřížemi kvůli neúspěšnému pokusu o emigraci.
Sám Laušman ovšem dostal za velezradu a vyzvědačství 17 let vězení a na svobodu se už neměl nikdy dostat. V květnu 1963 zemřel v ruzyňské věznici a dones není úplně jasné za jakých okolností. Podle oficiální verze šlo o infarkt, ovšem důstojník StB Josef Frolík, který o několik let později utekl na Západ, napsal v knize Špión vypovídá, že na něm StB zkoušela jakousi novou experimentální halucinogenní drogu. Žádné přesvědčivé důkazy, které by Frolíkovu verzi podpořily, se však nenašly.
Stejně jako v případě Prataseviče šlo o naprosto neakceptovatelné jednání. Běloruská KGB ho navíc vylepšila o státní terorismus, se kterým donutila ke změně kurzu a nouzovému přistání civilní letadlo se 170 cestujícími na palubě. Doufejme, že odpověď bude tvrdá.
