V padesátých letech se kulturní revoluce nezastavila ani před Ježíškem a Vánoci. Měl ho nahradit děda Mráz řítící se na vrtulových sáních z Čukotky, ovšem potupně pohořel.
Poprvé děda Mráz přijel do Československa v roce 1950. A to konkrétně do Jičína. Akci zorganizovala tamní buňka Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) a její tajemnice – Anna Jirásková – ji dopodrobna vylíčila v dopise poslanci Janu Němcovi. Základem byl fiktivní příběh, který humorně popisoval strastiplnou cestu dědy Mráze z Čukotky do střední Evropy. O akci podle knihy České Vánoce Petra a Pavlíny Kourových pravidelně informoval městský rozhlas a děti ve škole na velké mapě Sovětského svazu „žlutými praporečky značily cestu dědy Mráze k Jičínu“.
Jestliže v Jičíně se vše odehrálo s jistým nadhledem, o rok později se tento aspekt z vítání dědy Mráze jaksi vytratil. Dopis Anny Jiráskové se stal podkladem pro uspořádání celostátní mamutí „akce děda Mráz“ a režim se nápadu zmocnil se vší pompou, které byl schopen.
Jak zabít Ježíška
Tradiční české Vánoce byly pro nový režim celkem logicky neakceptovatelné: Nemůžete likvidovat kláštery a brát lidem ukřižovaného Ježíše Krista, když zároveň Ježíšek nosí dětem dárky. Indoktrinace dětských duší začala hned po únorovém převratu. A to na mnoho způsobů. Využívaly se k tomu například Stalinovy narozeniny, které diktátor slavil 21. prosince, a obzvláště ty sedmdesáté v roce 1949 zcela zastínily Vánoce. Nepřijatelné byly samozřejmě i staré koledy, a tak se místo nich vymýšlely nové. Jedna taková – jejíž autorkou byla Soňa Svatá – začínala konstatováním, že ze všech svátků jsou nejkrásnější Vánoce, pak přešla ke korejské válce a vrcholila oslavným zvoláním: „Světu míru svítí hvězda Stalina.“
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot