Už ve čtvrtek 8. února se otevřou volební místnosti v Pákistánské islámské republice. Jde o zemi s více než 230 miliony obyvatel, přičemž demografické prognózy hovoří o tom, že za 20 let vzroste její populace až na 400 milionů.

Pákistán sousedí se dvěma velkými hráči světové politiky (Indií a Čínou) a se dvěma málo vyzpytatelnými státy s islamistickými režimy (Afghánistánem a Íránem). Není žádná náhoda, že ani mezi jednou z dvojic zemí nepanují zrovna idylické vztahy.

Pákistán dlouhé roky válčil s Indií o sporné území Kašmíru, o nějž má ovšem zájem i Čína. Soupeření všech tří zemí představuje zásadní neuralgický bod asijské, potažmo celosvětové politiky.

Jaderný klub

O to více, že Čína, Indie i Pákistán patří k „jadernému klubu“. A Írán by do něj k malé radosti svých sousedů chtěl také patřit, a to co nejdříve.

Kdo bude zemi ležící v průsečíku strategických zájmů ovládat a držet pomyslný prst na spoušti jejích jaderných raket, bezpochyby zajímá nejen pákistánské sousedy.

Odpověď by mohla být jednoduchá. Je to armáda, která už od získání nezávislosti v roce 1947 hraje dominantní roli. Vděčí za to dvěma latentně přítomným rizikům: ozbrojenému střetu se sousedy a islamistickému terorismu, respektive snahám o nastolení teokratického režimu.

Země od svého vzniku zažila už tři úspěšné vojenské převraty. A vlastně jen dvakrát se tu podařilo pokojně předat moc, aniž by musely v nějaké formě zasáhnout ozbrojené síly.

Ačkoli poslední vojenský vládce Pákistánu Parvíz Mušaraf odstoupil již před 15 lety, ozbrojené síly se nadále těší obrovskému vlivu na bezpečnost a zahraniční politiku. Navíc se staly velkým vlastníkem půdy a podílů v největších korporacích, čímž ještě více upevnily své mocenské postavení.

Vzestup a pád s armádou za zády

I civilní politici proto při svém nástupu k moci vždy potřebovali a nadále potřebují souhlas armády.

To je i případ Imrana Chána (bývalého kapitána národní kriketové reprezentace, již přivedl k senzačnímu triumfu ve Světovém poháru), který v minulosti právě s podporou armádních špiček dokázal porazit oba dosavadní titány pákistánské politiky. V roce 2018 přerušil střídání Muslimské ligy spojené s klanem Šarífů a sekulárnější Pákistánské lidové strany spojené s dynastií Bhuttů.

O čtyři roky později se však Chán nepohodl s generály a ti zařídili vyslovení nedůvěry jeho kabinetu. Protože si však zachoval značnou popularitu a armáda se obávala jeho návratu, zasloužila se i o to, aby byl obviněn z korupce a dalších skoro 170 zločinů. Skončil za mřížemi a 31. ledna 2024 byl v jednom z bodů obžaloby uznán vinným a odsouzen ke 14 letům vězení. A to jej minimálně pro následující volby vylučuje ze hry.

Chánovi pohrobci z Hnutí za spravedlnost se snaží získat aspoň nějaká parlamentní křesla. Sází na mladší a liberálnější část voličů. Kandidovat ale mohou jen jako nezávislí, a to jim nedává velkou šanci.

„Dobří“ holubi se vracejí

Do hry se tak znovu dostávají tradiční jména. Tím prvním je několikanásobný – a mnohokrát odsouzený – premiér Naváz Šaríf z Muslimské ligy. Právě na něj teď ukázala armáda.

Mimochodem ta samá, která jej v minulosti už třikrát sesadila a snažila se jej dostat do tepláků. Teď se jí ale zase hodí do krámu, protože by mohl převzít značnou část Chánových voličů. Linku k nim představuje třeba zapojení Šarífovy dcery Maryam. Ta svého otce doprovází na všech volebních mítincích, kde plamenně hovoří o oživení ekonomiky a proměně země v technologickou velmoc.

Mimochodem, cestu k moci klestí Navázovi i jeho bratr Šáhbáz, který už skoro dva roky vykonává funkci pákistánského premiéra. Do ní se dostal po vyslovení nedůvěry Chánově vládě. I Šáhbáz Šaríf už dříve zastával vysoké funkce a dostal se do konfliktu s armádou, která jej stála nejen kariéru, ale i trestní stíhání.

Hlavním Šarífovým protikandidátem za lidovou stranu bude pokračovatel dynastie Bhuttů a Zardáríů, která dala v minulosti zemi několik premiérů a prezidentů. Šestatřicetiletý Bilawal Bhutto Zardárí se před dvěma lety stal ministrem zahraničních věcí a nyní útočí na funkci ministerského předsedy.

Za černého koně voleb někteří komentátoři považují cukrovarnického magnáta Jahangira Tareena, který se – samozřejmě opět s podporou některých generálů – snaží na poslední chvíli naverbovat bývalé členy Chánova Hnutí za spravedlnost.

Mission impossible

Ať už se moci ujme kterýkoli ze zmíněných politiků, bude především muset najít společnou řeč s armádou. Šarífovo minulé premiérství skončilo například kvůli rozdílným postojům vůči Indii (razil smíření a nastolení širších obchodních vztahů) a kritice armády za její podporu Tálibánu. Konfliktních bodů zůstává víc než dost a pokojné soužití s armádou je takřka „mission impossible“.

To samé v bledě modrém je možné říci o ekonomice země. Pákistánské hospodářství se topí v dlouhodobých problémech a neexistuje snadné řešení. Rupie se v roce 2023 propadla vůči dolaru skoro o čtvrtinu, což zvýšilo inflaci až na prosincových 30 procent.

Nová vláda bude beze vší pochybnosti potřebovat další půjčku od Mezinárodního měnového fondu, podmíněnou škrty ve vládních výdajích a dotacích, reformami státních firem a zvyšováním daní a úrokových sazeb. Současně bude muset zlepšit pošramocené vztahy s Čínou a Spojenými státy, které zemi zajišťují životně důležité ekonomické investice.