Oppenheimer a zbylí členové klubu „ničitelů světů“. Američané nebyli jediní

Když válka v Evropě skončila, pochytali Spojenci německé jaderné vědce a desítka těch nejdůležitějších se ocitla na usedlosti Farm Hall nedaleko Cambridge. Měli veškeré pohodlí, ale líné léto na anglickém venkově je nudilo. Tvůrce německého jaderného reaktoru B-VIII a nobelista Werner Heisenberg hrál do omrzení na piano Beethovena, Otto Hahn se rýpal v záhonech a občas si někdo pinkl volejbal.

O shození atomové bomby na Hirošimu se 6. srpna 1945 dozvěděl od britského personálu jako první Hahn. Zprávou byl prý „naprosto zdrcen“ a tvrdil, že se coby objevitel jaderného štěpení cítí „osobně zodpovědný za smrt statisíců lidí“. Uklidnil se teprve po podání „značného množství alkoholických stimulantů“ a během večeře informoval své kolegy. 

Nukleární tabu vydrželo téměř osmdesát let. Jak pravděpodobné je jeho prolomení?

Byl by Putin ochoten jadernou zbraň použít? Náznaky nejsou povzbudivé.

Byl by Putin ochoten jadernou zbraň použít? Náznaky nejsou povzbudivé.

V jídelně mikrofony prošpikované Farm Hall se poté rozpředla pozoruhodná debata. Možnosti, že by je Američané o tolik předběhli, většina přítomných odmítala uvěřit. Heisenberg mínil, že zničení města „nemá nic společného s atomy“, a dodával, že to nejspíš jen blufuje „nějaký americký diletant, který ví o věci velice málo“. Ostatní mu přizvukovali, ale Hahn se poškleboval, že Američané jsou „o padesát let“ dál: „Každopádně, Heisenbergu, jste jen béčko a můžete to zabalit.“

Když BBC o deváté večer odvysílala podrobnou zprávu o svržení bomby a obrovitých rozměrech amerického Projektu Manhattan, který k její výrobě vedl, nezbylo než uvěřit. „Samozřejmě jsme nemohli pracovat v takovém rozsahu,“ poznamenal Hahn a mladý fyzik (a bratr budoucího německého prezidenta) Carl Friedrich von Weizsäcker poté přišel s výmluvou, která přežila desítky let – němečtí fyzikové prý bombu nevyrobili „už z principu“, aby ji nedali do rukou Hitlerovi: „Kdybychom všichni chtěli, aby Německo vyhrálo válku, tak by se nám to podařilo.“ 

Ruská konečná odveta. „Mrtvá ruka“ by spustila nukleární armagedon

Před deseti lety zemřel Valerij Jarynič, jeden z architektů sovětského systému Perimetr. Tato obávaná „Mrtvá ruka“, zaručující odvetnou jadernou apokalypsu v případě, že je eliminováno vrchní velení Kremlu, slouží Rusku jako strašák dodnes.

Před deseti lety zemřel Valerij Jarynič, jeden z architektů sovětského systému Perimetr. Tato obávaná „Mrtvá ruka“, zaručující odvetnou jadernou apokalypsu v případě, že je eliminováno vrchní velení Kremlu, slouží Rusku jako strašák dodnes.

Byla to milosrdná lež. Poté, co se německému chemikovi Otto Hahnovi podařilo v prosinci 1938 rozštěpit atom uranu, vypukl hon na atomovou bombu. Němci se snažili ze všech sil, ale proti americkému Projektu Manhattan neměli šanci. 

Jaderný program ovšem v té době měli nejen Američané a Němci, ale také Britové (až do roku 1941 byli jejich vědci jasně nejdál ze všech), Japonci a Sovětský svaz. Francouzi stihli alespoň – než je na jaře 1940 obsadil Hitler – skoupit v Norsku veškerou tamní zásobu těžké vody. 

Podrobněji se tématu věnuje nejnovější číslo časopisu Hrot. 

Černé scénáře jaderné války: i malý lokální konflikt by zdecimoval lidstvo

Simulace ukazují, že po globální jaderné válce by hlady zemřelo pět miliard lidí. Lokální konflikt – třeba mezi Indií a Pákistánem – by jich mohl zabít 2,5 miliardy, včetně více než osmi milionů Čechů.

Simulace ukazují, že po globální jaderné válce by hlady zemřelo pět miliard lidí. Lokální konflikt – třeba mezi Indií a Pákistánem – by jich mohl zabít 2,5 miliardy, včetně více než osmi milionů Čechů.