Zatímco při lednovém jednání o vyslovení důvěry vládě hráli prim Babiš a jeho poslanci, při projednávání novely protipandemického zákona jsme byli svědky exhibice Tomia Okamury a Radima Fialy z SPD. Využíváním až zneužíváním neobyčejně liberálních pravidel sněmovního jednacího řádu, která jednomu jako šéfovi strany a druhému coby předsedovi poslaneckého klubu dávají do rukou neuvěřitelné možnosti, opakovaně ochromují jednání dolní komory obstrukcemi.
Obstrukce mohou mít určitou legitimitu. Avšak jen ve velmi výjimečných situacích, kdy jsou na svých právech kráceni či přinejmenším závažně ohroženi občané a jde o jejich obranu.
Právě omezováním práv občanů představitelé SPD argumentují ve prospěch svého celodenního sněmovního řečnění a zdržování. Stejně tak se jej dovolává iniciativa Chcípl pes, která stojí za konfrontačním protestem před Sněmovnou, na němž se objevily šibenice pro proradné politiky.
Opozici na vidle
Ač je to smutné, zrnko, možná i zrno pravdy bychom na obou argumentacích našli. Protipandemický zákon práva občanů nepochybně omezuje a vládě dává do rukou velkou moc. Je sice nasnadě, že pandemie ukázala, jak je to v určitých chvílích důležité, ale je zároveň otázka, zda má právě teď, ve chvíli postupného evropského rozvolňování, vláda složená ze stran, které ještě před pár měsíci pro totéž kritizovaly Babišův kabinet, předkládat novelu jdoucí za rámec původního babišovského znění. A to navíc v podobě, z níž musí přímo na plénu sama ustupovat.
Sama koalice tedy dala opozici velkou příležitost, kterou ještě posílilo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zrušení povinnosti prokazovat očkování nebo prodělanou nemoc před vstupem do restaurací a při ubytování v hotelech.
Právě Okamura chytil situaci přímo za pačesy. Exhibovat je mu vlastní, baví ho to a pořád se v tom zlepšuje. A jeho postoj k proticovidovým opatřením je navíc dlouhodobě konzistentní. Proto nevypadá tak oportunisticky jako třeba Andrej Babiš.
Politický podnikatel v ohrožení
Ale hlavně, Okamura musí být pořád vidět a slyšet. Je exemplárním příkladem nejen populisty, nýbrž zejména politického podnikatele. Do politiky vstoupil, aby si zajistil dobré bydlo, a to nejlépe doživotně. K tomu je třeba občas vyjít z komfortní zóny a pořádně „máknout“. Jak totiž ukazují příklady z Rakouska, Francie, Itálie nebo Nizozemska, žádný populista nemá žádnou jistotu, že mu někde neroste vitálnější konkurence.
Radikální část veřejnosti si teď žádá více než jen běžný parlamentní odpor. Chce slyšet ostré výroky a vidět virvály, potyčky s poslanci a šarvátky s policisty. A možná i krev a šibenice.
Okamura má oprávněně strach, že by mohl být vnímám jako slabý a salonní parlamentní politik. A že by si část veřejnosti začala žádat někoho více z „ulice“. Třeba právě Jiřího Janečka z iniciativy Chcípl pes. Lhostejno, že jde o „toho“ Janečka, který neblaze proslul v pražské komunální i sněmovní politice a kterému kvůli jeho kauzám a výrokům pražská ODS dodnes spoluvděčí za svůj historický propad.
Proto se Okamura s SPD mohou přetrhnout.
Nečekejme, že se to v dohledné době změní. Blíží se přece komunální volby a SPD by potřebovala získat více zastupitelů než minule, případně i nějakého starostu. A to není všechno. Za dveřmi jsou i prezidentské volby a Okamura se ještě nerozhodl, zda to nezkusit a trochu nepotrápit Babiše. Tam i tam se každý hlas protestního, radikálního i vyloženě extremistického voliče náramně hodí a počítá.
