Před více než šedesáti lety honil hubený kluk v ulicích Leningradu krysu. Když se mu ji podařilo zahnat do kouta, krysa se otočila a na svého silnějšího pronásledovatele nečekaně zaútočila. Onen kluk, Putinovic Voloďa, byl natolik překvapen, že se dal na ústup; krysa tak získala prostor k útěku a zachránila se. Vladimir si ten příběh, jak sám vypráví, dobře zapamatoval.

Je dnešní ruský prezident stále ra­cionálním hráčem, nebo ztratil kontakt s realitou? Podepsala se na něm covidová izolace v kombinaci s 22 lety čím dál méně omezené moci? Ztratil pud politické, či dokonce fyzické sebezáchovy? Nebo se naopak proměnil v krysu a doufá, že mu zdánlivě nesmyslný útok přinese nečekanou výhodu?

Výše uvedené otázky si zbytek světa klade poslední čtvrtrok neustále. Jen kontext se změnil: už se neptáme, jestli by Putin skutečně zaútočil na nezávislou sousední zemi. Ptáme se, jestli se opravdu snaží vyprovokovat válečný střet se Západem, nebo „jen“ masakruje Ukrajince, aby si podrobil jihovýchod jejich země, a ochotu pustit se do křížku se silami NATO jen předstírá.

Polsko, nebo atom

Tak či onak, dosud z Ruska vycházejí dva scénáře, které by střet se silami Alian­ce minimálně velice přiblížily; jejich případná kombinace by v tom smyslu patrně znamenala jistotu. Prvním z nich je útok na členskou zemi NATO; v úvahu připadají pobaltské země nebo Polsko. A skutečně, vášnivě prokremelský deník Pravda otiskl nedávno článek, jenž volal po „denacifikaci Polska“. Na první pohled je to nesmysl – ale invaze na Ukrajinu vypadala ještě před čtvrtrokem také jako fantazmagorie.

Druhý scénář je ten, jenž držel na uzdě jestřáby na obou stranách studené války: jaderný konflikt. Problém je v tom, že mechanismus vzájemného odstrašení, známý pod trefnou anglickou zkratkou MAD (slovo „šílený“ je zároveň zkratkovým slovem pro „mutually assured destruction“, zaručené vzájemné zničení), funguje hůře než za studené války. Důvodem k tomu se paradoxně stala dobře míněná mírová snaha, jež zase jednou dláždila cestu do pekel.

Obama dlaždičem

Oním nedobrovolným dlaždičem byl Barack Obama, první americký prezident, jenž svoji zahraniční politiku postavil na jaderném odzbrojení. Jednal podle li­neární logiky, podle níž větší síla znamená větší nebezpečí, a ve snaze nebezpečí omezit nechal vyrábět „slabé“ jaderné zbraně řady B-61. Slabost je samozřejmě relativní pojem; nejslabší zbraň, již dnes Američané ve výzbroji mají, je dvacetkrát silnější než ta, jíž v srpnu roku 1945 zničili Hirošimu (ačkoli první modely řečené řady zbraní měly poloviční sílu ve srovnání s hirošimskou bombou).

Co víc, tradiční jaderné zbraně byly „hloupé“ – kam jste je hodili, tam vybuchly. Současné modely B-61 jsou však „chytré“, lze je řídit pomocí ocasních křidélek a tím zasahovat cíle nesrovnatelně přesněji. To vše splňuje zamýšlený účel – jaderný úder by nemusel být apokalyptický. Zároveň s tím, jak upozorňují experti v čele s někdejším zástupcem šéfa amerického Sboru náčelníků štábů generálem Jamesem Cartwrightem, klesá nemyslitelnost takového úderu.

To neznamená, že by jaderný útok byl něčím, co si kdekdo může dovolit. Podle simulátoru nukleárního konfliktu, jejž sestrojili vědci z Princetonské univerzity a jejž používá i Pentagon, má takový omezený útok schopnost vyvolat řetězovou reakci, jež může během tří hodin zlikvidovat devadesát milionů lidí (rovnou při explozích, přičemž je nutné počítat zhruba se stejným počtem obětí v druhém sledu).

Znamená to však, že vládce Putinova typu může o jaderném úderu uvažovat podstatně reálněji než jeho předchůdci. Ti nechali sestrojit bombu o síle téměř 7000násobku hirošimské bomby – ačkoli ji nikdy neodzkoušeli, nejsilnější sovětský test čítal v roce 1961 výbuch ekvivalentu padesáti megatun trinitrotoluenu, zhruba 3000násobku bomby z Hirošimy. Pro srovnání, když Robert Oppenheimer sledoval první umělý jaderný výbuch historie o srovnatelné síle, popsal jej parafrází citátu z indické Bhagavadgíty o záři „jasnější než tisíc sluncí“; to bylo pouhých osmnáct kilotun.

Ohrožená existence

Nejslabší zbraň v dnešním ruském arzenálu čítá ekvivalent padesáti kilotun TNT, a má tedy o něco více než trojnásobek síly ve srovnání s Hirošimou. Takovou zbraň by uměla nést například některá z nadzvukových raket, které létají nízko (tedy do poslední chvíle mimo dosah radarů) a fakt rychle, zhruba půldruhého kilometru za vteřinu. Pravděpodobnost, že by se recipientům podařilo zbraň účinně zlikvidovat, je prakticky nulová, jak už si Putinovi lidé na Ukrajině minulý týden vyzkoušeli s náložemi konvenčními.

Je tedy představitelné, že by byl Putin ochoten jadernou zbraň použít? Náznaky nejsou povzbudivé. Putin sám na začátku války zmínil, že uvádí své síly (včetně jaderných) do stavu zvláštní bojové pohotovosti – ačkoli oficiální vojenský jazyk v Rusku žádný takový stav nezná a ministr obrany Sergej Šojgu jej musel novinářům vysvětlovat. Minulý týden si dal mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov záležet na tom, aby zdůraznil, že Rusko nepoužije jaderné zbraně, ovšem „pokud nebude ohrožena jeho existence“. Dosavadní doktrína mluvila o tom, že Rusko prostě nepoužije jadernou zbraň jako první.

Klíčovým bodem Putinova rozhodování je, že ruské jaderné aranžmá nezná jediné tlačítko, které by mohl prezident (kdo jiný) stisknout a uvést mašinerii do pohybu svévolně. Jaderné kufříky jsou v Rusku tři: jeden má prezident, jeden ministr obrany a jeden náčelník generálního štábu. Podle Kristin Ven Bruusgaardové, jež se v rámci Osloského jaderného projektu při Univerzitě v Oslu zabývá ruskými jadernými zbraněmi již téměř dvacet let, je třeba, aby alespoň dva z těchto tří kufříků příkaz k odpálení jaderných zbraní „schválily“, přičemž jeden z nich musí patřit prezidentovi.

Srdce, nebo CIA?

Taková situace přisuzuje klíčovou roli dvěma mužům: zmíněnému ministru Šojguovi a náčelníkovi generálního štábu Valeriji Gerasimovovi. Jejich názor na specifickou otázku případného použití jaderné zbraně na Ukrajině (či jinde) neznáme. Jednak proto, že se oba podíleli na vzniku výše zmíněné současné, relativně konzervativní doktríny; a jednak proto, že oba zmizeli.

Šojgu byl naposledy viděn 11. března. Od té doby ukazuje televize pouze jeho starší záběry. Oficiální důvod pro téměř dvoutýdenní absenci ministra obrany během války neexistuje, pouze na ruských sociálních sítích se mluvilo o „problémech se srdcem“. Minulý čtvrtek ráno se pak v izraelských médiích objevila zpráva, že Šojgu je „vyšetřován pro podezření ze styku s CIA“. Zbývá Gerasimov – a náčelníka generálního štábu od 11. března také nikdo neviděl, ačkoli si toho novináři všimli později než u ministra.

Podle nejpesimističtějšího výkladu věcí tedy Putin skutečně jaderný úder zvažuje a o stupínek umírněnější jestřábi Šojgu s Gerasimovem mu najednou stáli v cestě. O tom, jestli existuje i nějaký lepší výklad, se nejspíš dozvíme velmi brzy. 

Ruské jaderné zbraně

Připraveny k použití: 1588 strategických jaderných hlavic namontovaných na balistických střelách nebo umístěných na leteckých základnách

V záloze: 977 strategických hlavic

1912 nestrategických (slabších) hlavic

Zdroj: Hans M. Kristensen & Matt Korda, Russian Nuclear Weapons, 2022, Bulletin of the Atomic Scientists

Jaderná válka v Praze

Při výbuchu největší dosud sestrojené jaderné bomby (ekvivalent sto megatun TNT) přestane existovat celá Praha

• 1 217 000 okamžitě mrtvých

• 1 120 000 těžce zraněných

• Poloměr ohnivé koule: 6,1 km (nejmenší žlutý kruh)

– míra poškození závisí na výšce detonace; cokoli uvnitř ohnivé koule se vypaří

• Poloměr závažného poškození výbuchem: 32,6 km (tmavý šedý kruh)

– většina obytných budov se zhroutí

– pravděpodobný vznik požáru v komerčních a obytných objektech

• Poloměr tepelného záření: 73,7 km (žlutý kruh)

– popáleniny třetího stupně (jsou často nebolestivé, protože ničí nervy)

• Poloměr poškození lehkým výbuchem: 91,8 km (největší šedý kruh)

– vysypané okenní tabulky

Při výbuchu nejmenší současné ruské bomby (padesát kilotun)

• 49 000 okamžitě mrtvých

• 100 180 těžce zraněných

Pozn.: Odhady počtu obětí jsou podle tvůrců modelu velmi konzervativní, nejnižší možné.

Zdroj: nuclearsecrecy.com